21 Cdo 1018/2012
Datum rozhodnutí: 26.03.2013
Dotčené předpisy: § 240 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř., § 241b odst. 3 o. s. ř.




21 Cdo 1018/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. Č. , zastoupeného JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská č. 70, proti žalovanému Metrostav a. s. se sídlem v Praze 8, Koželužská č. 2246, IČO 00014915, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 216/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2011 č. j. 30 Co 419/2010-671, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 2. 1998 do 28. 2. 2007 1.537.061,- Kč s úroky z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v pracovním poměru u žalovaného utrpěl dne 29. 7. 1994 pracovní úraz, v důsledku něhož se stal plně invalidním a v době od 12. 2. 1997 do 12. 4. 2002 byl částečně invalidním, že vedlejší účastník mu za žalovaného vyplácel v době od 1. 2. 1998 do 30. 6. 2002 náhradu za ztrátu na výdělku v nižší výši, než jaká žalobci podle jeho názoru náležela, a že od 1. 7. 2002 žalovaný ani vedlejší účastník neplatí žalobci náhradu za ztrátu na výdělku vůbec.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 1. 2010 č. j. 9 C 216/2003-553 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1.395.919,- Kč s úroky z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl, a žalobu co do částky 141.142,- Kč a ve zbylém rozsahu požadovaného příslušenství zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradě nákladů řízení 51.880,- Kč a soudní poplatek ve výši 55.840,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci vznikl za dobu od 1. 6. 2001 do 28. 2. 2007 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce ve výši 1.583.796,- Kč a že mu proto po odečtení částky 187.877,- Kč zaplacené mu vedlejším účastníkem přísluší doplatek této náhrady ve výši 1.395.919,- Kč. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 2. 1998 do 31. 5. 2001 žalobci nepřiznal, neboť ve vztahu k této části nároku shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným.

K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2011 č. j. 30 Co 419/2010-671 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 1.025.854,- Kč s úroky z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež odvolací soud rozvedl, a změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 370.065,- Kč se zbývajícím příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradě nákladů řízení 51.880,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 soudní poplatek ve výši 41.040,- Kč. Dospěl k závěru, že z důvodu námitky promlčení vznesené žalovaným nelze žalobci přiznat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ani za dobu od 1. 6. 2001 do 30. 11. 2001, neboť žalobce žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 2. 7. 2003 uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku pouze za období od 1. 12. 2001 do 30. 6. 2003 a žalobu rozšířil o nárok za dobu od 1. 2. 1998 do 30. 11. 2001 teprve podáním ze dne 2. 2. 2004, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty uvedené v ustanovení § 263 odst. 3 zákoníku práce. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nevycházel při stanovení výše nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 12. 2001 do 28. 2. 2007 z minimální mzdy, nýbrž z výdělku, jehož by žalobce mohl dosahovat při práci domovníka, správce domu, vrátného, hlídače, uvaděče nebo šatnáře, které by mohl s ohledem na své schopnosti, kvalifikaci a zdravotní stav v uvedeném období vykonávat.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a ve výroku o nákladech řízení účastníků podal žalobce podáním doručeným soudu prvního stupně dne 31. 8. 2011 dovolání s tím, že jeho podrobné zdůvodnění včetně vymezení dovolacích důvodů bude soudu doručeno ve lhůtě pro dovolání a že navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil.

Podáním ze dne 19. 9. 2011, doručeným soudu prvního stupně dne 20. 9. 2011, žalobce rozsah svého dovolání omezil na měnící výrok rozsudku soudu prvního stupně a současně je doplnil o uvedení dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc přezkoumal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání má vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.); rozsahem dovolacích návrhů není vázán jen v případech uvedených v ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí dovolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených. Rozhodl-li odvolací soud o nároku na dělitelné plnění, může dovolatel napadnout dovoláním také jen část tohoto plnění; takovým dovoláním dochází k rozštěpení práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem a rozhodnutí odvolacího soudu je jím napadeno jen v takovém rozsahu, který vyplývá z dovolatelem vymezené části dělitelného plnění. Není-li v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nebyl v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu zvoleným rozsahem dovolacích návrhů) vymezen obsah přezkumné činnosti odvolacího soudu po stránce kvantitativní, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto není možné přezkoumat.

Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. § 241 o. s. ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. soudem řádně vyzván (srov. § 241b odst. 2 o. s. ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, jímž uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto.

Marným uplynutím lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení § 241b odst. 1, § 209 a § 43 o. s. ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. doplněno, podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 18. 7. 2011 a že žalobce podal prostřednictvím svého zástupce, který je advokátem, proti rozsudku odvolacího soudu dne 31. 8. 2011, tedy ve dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dovolání, ve kterém neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu.

Protože dovolání žalobce neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (vylíčení okolností, v nichž žalobce spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a protože lhůta dvou měsíců určená k podání dovolání a počítaná od doručení napadeného rozsudku odvolacího soudu žalobci (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), během níž bylo možné dovolání o uvedení dovolacích důvodů doplnit, marně uplynula dne 19. 9. 2011 (k doplnění dovolání o uvedení dovolacích důvodů podáním žalobce ze dne 19. 9. 2011 učiněným v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě nelze přihlížet, neboť toto podání bylo soudu prvního stupně doručeno až dne 20. 9. 2011), zabránil žalobce dovolacímu soudu, který je - jak již výše uvedeno - vázán uplatněnými dovolacími důvody, aby mohl napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2013

JUDr. Jiří Doležílek, v. r. předseda senátu