21 Cdo 1016/2014
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 a 2, § 150 a § 107 odst. 4 o. s. ř.



21 Cdo 1016/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova č. 502/42, proti žalované FESTRA BRNO s. r. o. se sídlem v Brně, Křižíkova č. 188/68, IČO 63495872, zastoupené JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého č. 61/11, o náhradu za ztrátu na výdělku, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 109/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2013, č. j. 15 Co 320/2013-245, takto:

I. Usnesení krajského soudu se ve výroku I. o náhradě nákladů řízení mění takto:
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2013, č. j. 18 C 109/2008-222, se ve výroku III. o náhradě nákladů řízení žalované potvrzuje .
II. Usnesení krajského soudu se ve výroku III. o náhradě nákladů řízení mění takto:
Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 968,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zity Krásné, advokátky se sídlem v Brně, Gorkého č. 61/11.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 968,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zity Krásné, advokátky se sídlem v Brně, Gorkého č. 61/11; ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
J. B., se žalobou (podanou dne 19. 6. 2008) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 2. 2008 do 31. 3. 2008 ve výši 48.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení od 4. 4. 2008 do zaplacení a dále počínaje měsícem dubnem 2008 částku 23.204,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 5. 4. 2001 utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku byl shledán částečně invalidní (ke dni 20. 5. 2002) a byl mu vyplácen částečný invalidní důchod, výše náhrady za ztrátu na výdělku při převodu na jinou práci činila měsíčně 24. 172,- Kč. Dne 26. 6. 2006 byl zařazen do plného invalidního důchodu a žalovaná s ním rozvázala pracovní poměr. Dne 16. 7. 2007 byl přeřazen zpět do částečného invalidního důchodu a Kooperativa pojišťovna, a.s., která mu vyplácela doplatek mzdy, mu oznámila, že s návrhem na stanovení výše náhrady se má obrátit na soud a že do doby rozhodnutí soudu náhradu vyplácet nebude .

Vedlejší účastník uvedl, že původního žalobce pravidelně odškodňuje a to ve správné výši, a že je mu vyplácen ušlý výdělek po skončení pracovní neschopnosti nejpozději ke každému desátému dni v měsíci zpětně.

V průběhu řízení žalobce J. B., zemřel dne 14. 8. 2011, a Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. 5. 2012, č. j. 18 C 109/2008-170, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalobce s J. B.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, č. j. 18 C 109/2008-222, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 139.097,- Kč se specifikovanými zákonnými úroky z prodlení, zamítl žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 847.885,- Kč a úrok z prodlení z částky 41.922,- Kč od 4. 4. 2008 do zaplacení, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 50.477,- Kč k rukám advokátky žalované, že žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení 995,- Kč, že žalobce je povinen zaplatit České republice Městskému soudu v Brně na nákladech řízení státu 5.485,- Kč a že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice Městskému soudu v Brně na nákladech řízení státu 893,- Kč. Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobci náleží doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za období od února 2008 do srpna 2011 celkem ve výši 139.097,- Kč [oproti požadované částce 986.982,- Kč (48.000,- Kč za měsíce únor a březen 2008 a od dubna 2008 částka 23.204,- Kč měsíčně do 14. 8. 2011 - úmrtí J. B., což je za 3 roky, 4 měsíce a 14 dní 938.982,- Kč)], ve zbývající požadované části žalobu zamítl a žalobce zavázal k úhradě nákladů řízení žalované a vedlejšímu účastníkovi v rozsahu 72%, neboť žalobce byl úspěšný ze 14% a neúspěšný z 86%, a k náhradě nákladů státu znalečného v rozsahu 86%.

K odvolání žalobce (které směřovalo pouze do nákladových výroků III., IV. a V.) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 9. 2013, č. j. 15 Co 320/2013-245, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 87.538,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zity Krásné, ve výroku IV. o nákladech řízení a výroku V. o nákladech státu ho potvrdil, a rozhodl že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.948,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zity Krásné a že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že důvody zvláštního zřetele hodné jsou relativně neurčitým právním pojmem a že při posuzování moderace náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 150 o. s. ř. je třeba postupovat nanejvýš zdrženlivě. Tvrzení žalobce, že je procesním nástupcem původního žalobce a že nemohl ovlivnit, jaká částka byla zažalována a další náležitosti zahájení řízení, nepovažoval odvolací soud za tak významnou skutečnost, která by zasluhovala specifické zacházení ve smyslu § 150 o. s. ř. Navíc žalobce o svých sociálních a majetkových poměrech v odvolání žádná tvrzení neuvedl a ani případné důkazy o nich nepředložil. Odvolací soud proto neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by výjimečně náhradu nákladů řízení moderoval. Při přezkumu výroku rozsudku soudu prvního stupně týkajícího se náhrady nákladů řízení žalované odvolací soud přihlédl k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla nálezem Ústavního soudu ČR s účinností od 7. 5. 2013 zrušena, a proto podle jeho názoru náklady řízení žalované před soudem prvního stupně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí za 8 úkonů právní služby (12.260,-Kč za jeden úkon právní služby) a za 8 náhrad hotových výdajů (8x 300,- Kč) s 21% DPH celkem 121.581,- Kč, přičemž shodně dovodil, že žalobce je povinen tyto náklady hradit v rozsahu 72%, tj. 87.538,- Kč. Ohledně nákladů vedlejšího účastníka (72% jízdného, tj. 995,- Kč) a nákladů státu (znalečného v rozsahu 86% neúspěchu žalobce, tj. 5.485,- Kč) souhlasil se závěrem soudu prvního stupně.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že mu odvolací soud nákladovou povinnost zvýšil bezmála na dvojnásobek, že rozhodl podle zcela jiného předpisu, jiných zásad, aniž by žalobce poučil o změně svého právního názoru. V době vydání rozsudku soudu prvního stupně byla stále platná vyhláška č. 484/2000 Sb., podle níž byly náklady stanoveny. Uvedl, že v praxi soudů je zřejmé, že pokud se do nákladového výroku odvolá jeden z účastníků a druhý je spokojen, pak pokud soud dojde k závěru, že náklady by měly být zvýšeny, rozhodnutí pouze potvrdí, vychází přitom ze zásady, že jestliže je druhá strany spokojena, nebude nahrazovat její nepodané odvolání. Domnívá se, že soud by nákladovou povinnost v případě odvolání do nákladů řízení jednoho z účastníků, aniž by to druhá strana žádala, zvyšovat neměl, a jestliže do nákladové povinnosti s ohledem na jiný právní názor hodlá zasáhnout, měl by v tomto směru odvolatele poučit. Dále namítl, že odvolací soud se nevypořádal s argumentací žalobce ohledně jiných okolností případu (že byl procesním nástupcem původního žalobce a nemohl ovlivnit, jaká částka byla zažalována a další náležitosti zahájení řízení), neboť v odůvodnění neuvedl, jak došel k závěru o tom, že tvrzení žalobce nepovažuje za tak významnou skutečnost, která by zasluhovala specifické zacházení ve smyslu § 150 o. s. ř., a o co je opřel. Podle žalobce se zrušením vyhl. č. 484/2000 Sb. otevřelo rozhodovací vakuum, neboť soudy nemohou objektivně rozhodovat podle zrušené vyhl. č. 484/2000 Sb., rozhodují tedy subsidiárně podle vyhl. č. 177/1996 Sb., přestože zákon výslovně stanoví, že tato vyhláška se nepoužije, toliko ve speciálních případech. Nejvyšší soud proto začal stanovovat paušální sazbu za zatupování sám. Odvolací soud měl tedy zkoumat souzenou věc individuálně. Důvodem pro použití moderačního práva, může být i změna právní úpravy, či judikatury nebo procesní nástupnictví. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Uvedl, že odvolací soud rozhodl zcela správně, že žalobce měl právo s předmětnou žalobou disponovat, činit podání upravující žalobní petit, realizovat případná částečná zpětvzetí či omezení žalobního petitu a že byl po celou dobu právně zastoupen advokátem.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nedůvodné. Uvedla, že je chybou žalobce (původního i současného), příp. jeho právního zástupce, že s žalobou nedisponovali (neopravili ji nebo ji částečně nevzali zpět), že měli k tomu dostatek času, a že soudy postupovaly zcela správně, když náklady právního zastoupení posuzovaly podle úspěchu stran. Odvolací soud nemohl postupovat jinak, než že náklady právního zastoupení vyčíslil podle vyhl. 177/1996 Sb.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (za jakých podmínek může být rozhodnuto, že účastníku se zcela nebo zčásti nepřiznává náhrada nákladů řízení, na kterou by měl podle výsledku řízení právo), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je částečně opodstatněné.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).

Z citovaného ustanovení vyplývá, že povinnost k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je ve sporném řízení založena na principu odpovědnosti za výsledek, kterým je úspěch (neúspěch) účastníka ve věci. Účastníku, který měl ve věci převážný úspěch, soud přizná poměrnou část nákladů řízení proti účastníkovi, který měl ve věci převážně neúspěch.

Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud nemusí výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013).

V posuzovaném případě odvolací soud neshledal naplnění výjimečných okolností pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v tom, že žalobce, který byl procesním nástupcem původního žalobce, nemohl ovlivnit, jaká částka byla zažalována a další náležitosti zahájení řízení . Uvedl, že žalobce o svých sociálních a majetkových poměrech v podaném odvolání žádná tvrzení neuvedl ani případné důkazy o nich nepředložil. Za tohoto stavu věci neshledal ve věci důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by výjimečně náhradu nákladů řízení ve vztahu k žalované, vedlejšímu účastníku a státu moderoval.

Podle § 107 odst. 4 o. s. ř. ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.

V právní teorii i soudní praxi není pochyb o tom, že všechny účinky (hmotněprávní i procesní) spojené se zahájením řízení mezi původními účastníky řízení zůstávají i po nástupu procesního nástupce do řízení zachovány, že procesní nástupce je vázán všemi procesními a hmotněprávními úkony, které v řízení učinil jeho procesní předchůdce, a že náklady vzniklé za řízení jeho předchůdci patří k nákladům řízení procesního nástupce (srov. Drápal, L. in: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 729).

Z uvedeného vyplývá, že za výjimečný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. nelze považovat procesní nástupnictví, neboť procesní nástupce podle § 107 odst. 4 o. s. ř. vstupuje do práv a povinností svého předchůdce (dosavadního účastníka řízení) a přijímá stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014).

Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení žalované přesto není správné.

Odvolací soud při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení žalované, která měla ve věci převážný úspěch a která má proto jak vyplývá z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. - vůči žalobci právo na poměrnou část náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva, náležitě nepřihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení § 6 a následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (srov. § 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena, měl odvolací soud za této situace určit pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem; tomu odpovídá sazba ve výši 55.540,- Kč pro řízení u soudu prvního stupně a sazba ve výši 500,- Kč pro řízení odvolací. Kromě takto stanovené odměny za zastupování advokátem vznikly žalované v řízení u soudu prvního stupně náklady spočívající v 8 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v odvolacím řízení náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované, advokátka JUDr. Zita Krásná, osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za řízení u soudu prvního stupně vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 12.168,- Kč a za řízení u odvolacího soudu náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši
168,- Kč.

Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu ve výroku I. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2013, č. j. 18 C 109/2008-222, ve výroku III. o náhradě nákladů řízení žalované potvrdil [(žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 50.477,- Kč (v rozsahu 72%)], a ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení ho změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem 968,- Kč [§ 243d písm. b) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla v dovolacím řízení plný úspěch, a žalobce je proto povinen nahradit jí náklady potřebné k uplatňování práva v dovolacím řízení, které spočívají v paušální sazbě odměny za zastupování žalované advokátkou (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.) určené dovolacím soudem s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) poskytnuté právní služby ve výši 500,- Kč, v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 168,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 968,- Kč žalované zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu