21 Cdo 1015/2004
Datum rozhodnutí: 04.10.2004
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 240 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 241 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 241b odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218a odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1015/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce L. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. a.s., o náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 116/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2003, č.j. 58 Co 473/2003-53, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalovanému bylo uloženo platit žalobci měsíční rentu ve výši 5.467,- Kč počínaje 1. 6. 2002 vždy do každého desátého dne v měsíci. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že dne 9. 3. 1988 utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku byl v pracovní neschopnosti, že pro nepříznivý zdravotní stav mu byl přiznán částečný invalidní důchod a že žalovaný mu vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku. Od 1. 6. 2002 mu byl přiznán starobní důchod, a to z důvodu dosažení 20-ti zaměstnání I. kategorie . Žalovaný mu dopisem ze dne 22. 5. 2002 sdělil, že z důvodu přiznání starobního důchodu mu s účinností od 1. 6. 2002 nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku. Žalobce je přesvědčen, že podstatnou změnou poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce není splnění podmínek pro přiznání nároku na starobní důchod, a proto by mu žalovaný měl i po 1. 6. 2002 náhradu za ztrátu na výdělku doplácet.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, č.j. 18 C 116/2002-40, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že přiznání starobního důchodu představuje takovou podstatnou změnu poměrů poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, jak to má na mysli ustanovení § 202 zák. práce; proto od data přiznání starobního důchodu žalobci náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce nepřísluší. Připomněl, že splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod samo o sobě podstatnou změnu v poměrech poškozeného, která by odůvodňovala změnu v úpravě práv nebo povinností mezi zaměstnavatelem a poškozeným, nepředstavuje. I po splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod může poškozený zaměstnanec nadále pracovat a nemá povinnost o přiznání starobního důchodu žádat. Jestliže však této možnosti využije a starobní důchod je mu na jeho žádost přiznán, vyplývá z toho, že dalším zdrojem jeho příjmu již nebude výdělek, ale přiznaný starobní důchod. Důvody, pro které se tak poškozený zaměstnance rozhodl, jsou přitom nerozhodné. Uvedená skutečnost však představuje podstatnou změnu v poměrech poškozeného, které jsou rozhodné pro vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2003, č.j. 58 Co 473/2003-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, na které pro stručnost odkázal. Vysvětlil dále, že podle ustanovení § 195 odst. 4 zák. práce přísluší poškozenému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let věku, avšak za předpokladu, že dříve nedojde ke změně poměrů. Přiznání starobního důchodu k žádosti zaměstnance takovou změnu poměrů znamená, a proto přiznáním starobního důchodu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou podle ustanovení § 195 zák. práce zaniká; přitom stejně jako soud prvního stupně poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1995, sp. zn. 6 Cdo 127/94, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že přiznání starobního důchodu nepředstavuje podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce. Za klíčové naopak považuje ustanovení § 195 odst. 4 zák. práce, podle něhož přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaměstnanci do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let věku, což je v případě žalobce červen roku 2012. Je přesvědčen, že toto ustanovení má přednost před jinými rozhodnutími soudů, na něž se napadené rozhodnutí odvolává. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Projednávanou věc je třeba posuzovat (srov. čl. III zákona č. 120/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 18.3.2004 (dále jen o.s.ř. ).

Podle § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem; to neplatí, má-li dovolatel právnické vzdělání, popřípadě jedná-li za něj osoba uvedená v § 21 nebo v § 21a anebo v § 21b, která má právnické vzdělání. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy [tj. ve věcech uvedených v ustanovení § 3 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů].

Podle ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v § 21 nebo v § 21a anebo v § 21b, která má právnické vzdělání.

Podle ustanovení § 241b odst. 3 věty druhé o.s.ř. nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

Z naposled citovaného ustanovení vyplývá, že nový běh lhůty pro podání dovolání v souvislosti se žádostí dovolatele o stanovení zástupce (§ 30 o.s.ř.) nastává jen tehdy, jestliže dovolatel o ustanovení zástupce požádal při podání dovolání nebo později (do uplynutí lhůty k podání dovolání), avšak jen tehdy, bylo-li dovolání vůbec podáno (srov. slova Nebyla-li v době podání dovolání .. v ustanovení § 241b odst. 3 větě druhé o.s.ř.). Jestliže však nebylo dovolání vůbec podáno (jako je tomu v projednávané věci ) a účastník řízení (budoucí dovolatel) pouze požádal o ustanovení zástupce podle § 30 o.s.ř., běží lhůta k podání dovolání podle ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a také doběhne bez ohledu na to, zda a jak bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce podle § 30 o.s.ř. Nový běh lhůty k podání dovolání podle § 241b odst. 3 části druhé věty za středníkem o.s.ř. proto nepřichází v úvahu.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soud byl žalobci (jeho zástupkyni advokátce JUDr. M. C.) doručen dne 20. 11. 2003. Podáním ze dne 7. 1. 2004, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 16. 1. 2004, požádal žalobce o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu však tímto podáním nepodal. Lhůta pro podání dovolání tak žalobci uplynula, jak žalobce sám v citovaném podání uvádí, dne 20. 1. 2004. Žalobce dovolání učinil (poté, co mu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 2. 2004, č.j. 18 C 116/2002-69, byla zástupcem pro dovolací řízení ustanovena JUDr. M. C., advokátka) teprve podáním ze dne 8. 3. 2004, jež bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 3 o.s.ř.), dne 11. 3. 2004, a Obvodnímu soudu pro Prahu 9 doručeno dne 12. 3. 2004.

Protože dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty (§ 240 odst. 1 věta první o.s.ř.), jejíž zmeškání nelze prominout (§ 240 odst. 2 věta první o.s.ř.), je opožděné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218a o.s.ř. protože to v rozporu s ustanovením § 241b a § 208 odst. 1 o.s.ř. neučinil soudu prvního stupně odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. října 2004

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu