21 Cdo 1013/2006
Datum rozhodnutí: 19.04.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 1013/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému C. S., a.s., zastoupenému advokátem, o 28.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 27/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2005 č. j. 20 Co 205/2005-155, takto:


Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 5.2.1997 domáhal, aby mu žalovaný vydal "vkladní knížku na heslo ve prospěch F. Z. jakožto osobní účet mzdy". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v době pracovního poměru účastníků, který trval od 1.2.1991 do 31.12.1996 a během kterého pracoval u žalovaného jako "ředitel divize I.", uzavřel se žalovaným dne 30.12.1992 (s dodatkem ze dne 31.1.1995) dohodu o srážkách na osobní účet mzdy, podle které se ze žalobcovy "zaručené mzdy" převádělo od "druhého měsíce vždy měsíčně po nástupu pravidelně 9%" na "osobní účet", který vlastně představovala "vkladní knížka na heslo ve prospěch jména zaměstnance", s níž disponoval výlučně žalovaný. Po skončení pracovního poměru měl žalovaný podle smlouvy "vrátit žalobci vkladní knížku do 3 měsíců"; žalobce však dne 2.1.1997 obdržel od žalovaného "výtku", na základě které "s odvoláním na odst. 2 bod a) této dohody" žalovaný zkrátil žalobci převedenou část mzdy ve výši 28.000,- Kč z důvodu, že "zavinil svým jednáním ztrátu zákazníka - Finančního úřadu v B.". Žalobce má za to, že "žádným způsobem nepoškodil jméno ani pověst žalovaného"; nechal proto vkladní knížku "zablokovat", "blokace" však trvá jen po dobu 1 měsíce a vklad poté může být vydán žalovanému, který ji má u sebe.


Poté, co Městský soud v Brně usnesením ze dne 4.11.1999 č.j. 16 C 27/97-62 žalobce vyzval ve smyslu ustanovení § 43 odst.1 o.s.ř. k "doplnění" žaloby tak, aby "žalobní petit byl natolik přesný, určitý a srozumitelný, že po jeho podřazení do výroku soudního rozhodnutí bez sebemenší úpravy soudem může být případně nařízen a proveden výkon rozhodnutí", a aby tedy "vydávanou věc blížeji identifikoval", žalobce podáním ze dne 23.11.1999 doručeným Městskému soudu v Brně dne 26.11.1999 sdělil, že se domáhá po žalovaném zaplacení 28.000,- Kč "jakožto částky, která mu byla sražena na osobní účet mzdy". Městský soud v Brně usnesením vyhlášeným při jednání dne 13.9.2000 připustil změnu žaloby tak, aby "namísto rozhodnutí, jímž by byl žalobce uznán povinným vydat žalobci vkladní knížku na heslo ve prospěch F. Z. jakožto osobní účet mzdy, bylo vydáno rozhodnutí, jímž by žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 28.000,- Kč s příslušenstvím jakožto částku, která byla sražena na osobní účet mzdy".


Žalovaný nejprve namítal, že žalobce nesplnil u zákazníka povinnost "provádět průběžné osobní kontroly v oblasti technologie úklidů", což bylo příčinou "ztráty zakázky"; bylo proto "spravedlivé" provést z osobního účtu mzdy žalobce srážku ve výši 28.000,- Kč. Později uvedl, že v době uzavření dohody o srážkách na osobní účet mzdy nebylo možné použít ustanovení § 113 zákoníku práce, neboť "pro podnikatelskou sféru" to vylučovalo ustanovení § 22 zákona č. 1/1992 Sb., a že částku 28.000,- Kč by bylo možné žalobci vyplatit jen z důvodu bezdůvodného obohacení. Vůči žalobcově nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalovaný vznesl námitku promlčení.


Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.10.2000 č.j. 16 C 27/97-108 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.245,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Městského soudu v Brně" doplatek soudního poplatku ve výši 120,- Kč. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že písemně uzavřená dohoda o srážkách na osobní účet mzdy ze dne 30.12.1992 je "absolutně" neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 121 odst.1 zákoníku práce, které "sice připouští v prvé větě prvního odstavce, že srážky lze provést jen na základě dohody o srážkách ze mzdy, nicméně podmínkou oprávnění jedné ze smluvních stran, v daném případě zaměstnavatele, výše uvedené srážky provést je průkaznou skutečností, že existuje povinnost zaměstnance sražené částky uhradit nebo doručení vykonatelného rozhodnutí příslušného orgánu o povinnosti neprávem přijaté částky vrátit". Z výsledků dokazování navíc podle soudu prvního stupně nevyplývá, že by žalobce byl ve vztahu k neplnění "svých práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů" shledán "jako skutečným delikventem".


K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9.8.2004 č.j. 47 Co 112/2001-130 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným, a dovodil, že o této námitce nemůže rozhodnout odvolací soud a musí se s ní vypořádat soud prvního stupně, neboť "jinak by odvolací soud odňal účastníkům možnost řádného opravného prostředku proti svému rozhodnutí".


Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 9.12.2004 č.j. 16 C 27/97-138 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 8.850,- Kč. Znovu dospěl k závěru, že písemná dohoda o srážkách na osobní účet mzdy ze dne 30.12.1992 je "absolutně neplatná" pro rozpor s ustanovením § 121 odst. 1 zákoníku práce, neboť "srážky ze mzdy, na základě dohody o srážkách ze mzdy, lze provést jen pro průkaznou skutečnost, tedy že existuje povinnost zaměstnance sražené částky uhradit nebo doručení vykonatelného rozhodnutí příslušného státního orgánu o povinnosti zaměstnance neprávem přijaté částky vrátit". Soud prvního stupně současně označil za "absolutně neplatnou i část týkající se dohody o ukládání mzdy žalobce u žalovaného", neboť, aby "taková dohoda podle ustanovení § 113 zákoníku práce byla platná, musí obsahovat nejen určení části mzdy, která se převádí na osobní účet, ale i rozsah a podmínky krácení převedené části mzdy a termíny výplaty mzdy z osobního účtu"; "podmínky krácení převedené části mzdy jsou v dohodě vymezeny "neurčitě a nekonkrétně", když v ní použitý "termín nedostatečná aktivita pracovníka či neschopnost jeho maximálního pracovního nasazení bez ohledu na čas a osobní pohodlí, případně nedostatečný podíl na zabezpečení úkolu", je natolik "neurčitý, že nelze dospět k závěru, že by tato dohoda obsahovala i stanovení konkrétních podmínek pro krácení převedené části mzdy", a "dohoda je rovněž neurčitá v části, která se týká termínu výplaty mzdy z osobního účtu, neboť žádný termín pro výplatu krácené mzdy účastníky stanoven nebyl". Protože "dohoda ze dne 30.12.1992 je i v části týkající se zřízení osobního účtu mzdy označené jako ukládání části mzdy žalobce u žalovaného absolutně" neplatná, nelze při posouzení promlčení žalobcova nároku vycházet z obecné tříleté promlčecí lhůty podle ustanovení § 101 občanského zákoníku "pro tzv. promlčení ze smlouvy", ale z dvouleté promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 107 odst.1 občanského zákoníku, neboť žalovaný "zadržoval žalobci část mzdy bez právního důvodu, resp. z neplatného právního úkonu". Žalobce se dozvěděl o "zadržení částky 28.000,- Kč" z písemné výtky, která mu byla předána dne 2.1.1997; vzhledem k tomu, že zaplacení částky 28.000,- Kč se žalobce domáhal změnou žaloby doručenou soudu dne 26.11.1999 a že dvouletá promlčecí lhůta uplynula dnem 2.1.1999, byla námitka promlčení uplatněna důvodně.


K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8.11.2005 č.j. 20 Co 205/2005-155 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 28.000,- Kč s 21% úrokem od 1.4.1997 do zaplacení, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit "čs. státu - Městskému soudu v Brně" soudní poplatek ve výši 120,- Kč, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 22.687,50 Kč k rukám advokátky a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.771,50 Kč k rukám advokátky. Dospěl k závěru, že dohoda o srážkách na osobní účet mzdy je neplatná "pouze z části". Za platný právní úkon lze dohodu ze dne 30.12.1992 považovat v části, v níž došlo "ve smyslu ustanovení § 113 zákoníku práce k dohodě mezi účastníky o zřízení osobního účtu mzdy žalobce u žalovaného" (podstatné náležitosti podle ustanovení § 113 zákoníku práce "dohoda splňuje"), jakož i v ujednání o podmínkách splatnosti "mzdy z osobního účtu včetně úroku". Pro rozpor s ustanovením § 121 odst.1 zákoníku práce a z důvodu uvedeného v ustanovení § 242 odst.1 písm.c) zákoníku práce je dohoda ze dne 30.12.1992 "absolutně" neplatná v části, která "určuje rozsah a závazné podmínky krácení převedené části mzdy", neboť "srážky ze mzdy lze provádět ve vyjmenovaných případech taxativně podle ustanovení § 121 odst.1 zákoníku práce nebo pouze na základě uzavřené dohody o srážkách ze mzdy pro konkrétní pohledávku zaměstnavatele (nikoliv tu, která nastane eventuálně v budoucnu) a která se ani nebude opírat o vykonatelné rozhodnutí soudu či jiného orgánu státní správy". Soud prvního stupně posoudil podle názoru odvolacího soudu námitku promlčení vznesenou žalovaným nesprávně podle občanského zákoníku. Promlčení žalobcova nároku se řídí ustanovením § 263 odst.1 zákoníku práce; protože dohoda o srážkách ze dne 30.12.1992 byla "zčásti platná", byl žalovaný povinen vyplatit žalobci mzdu z jeho osobního účtu "včetně úroku" do tří měsíců od skončení pracovního poměru, tedy do 31.3.1997, a od tohoto dne běžela promlčecí lhůta, která (by marně) uplynula dnem 31.3.2000. Žalobcův nárok proto nemůže být promlčen.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že dohoda o srážkách ze mzdy uzavřená podle ustanovení § 113 zákoníku práce je "celá absolutně neplatná", neboť, chybí-li "podmínky krácení převedené mzdy", neobsahuje dohoda jednu ze zákonných náležitostí dohody podle ustanovení § 113 zákoníku práce. Dohoda ze dne 30.12.1992 byla podle názoru žalovaného uzavřena "za účelem zajištění zájmu žalovaného", neboť žalobce "z titulu svého pracovního zařazení mohl při porušení svých povinností ohrozit podnikání žalovaného"; neplatná proto musí být jako celek, neboť "vytržení jediného ustanovení je porušením celistvosti dohody a příčí se samému účelu uzavření dohody". Žalobcem požadované zaplacení 28.000,- Kč "zadržované" žalovaným na základě absolutně neplatné dohody je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a tříletá promlčecí lhůta uplynula před jeho uplatněním u soudu (tj. ke dni 26.11.1999) "v závislosti na stržení jednotlivých částí mzdy nejpozději v květnu 1999". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce navrhl, aby bylo dovolání žalovaného odmítnuto, neboť v něm chybí údaj o tom, z jakých důvodů rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Ve věci samé uvedl, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a že jakákoli námitka žalovaného "ať již ohledně promlčení nebo neplatnosti by musela být vzhledem k poměrům daného případu považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy".


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, a že dovolání obsahuje z pohledu určitosti a srozumitelnosti postačující vylíčení dovolacích důvodů (důvodů, z jakých se rozsudek odvolacího soudu napadá), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.


Otázku platnosti dohody o srážkách na osobní účet mzdy, uzavřené mezi účastníky dne 30.12.1992, je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v té době, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb. a č. 231/1992 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1992 (dále též jen "zák. práce") a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31.12.1992 (dále jen "zákona o mzdě").


Dohodu o srážkách na osobní účet mzdy účastníci uzavřeli dne 30.12.1992 - jak bylo dokazováním zjištěno - s odvoláním na ustanovení § 113 zákoníku práce, které upravovalo osobní účet mzdy, jenž mohl zaměstnavatel (organizace) provozující podnikatelskou činnost zřídit pro zaměstnance (pracovníka) v dohodě s ním, a to s účinností ode dne 1.2.1991 (ustanovení § 113 zákoníku práce bylo v této podobě přijato zákonem č. 3/1991 Sb.) do dne 31.12.2000 (tímto dnem bylo zákonem č. 155/2000 Sb. zrušeno).


Žalobce v době trvání pracovního poměru účastníků pobíral mzdu od obchodní společnosti (žalovaný byl a je akciovou společností). Poskytování mzdy za vykonanou práci žalobci se proto řídilo s účinností ode dne 16.1.1992 zákonem o mzdě (srov. § 1 a § 2 tohoto zákona).


Podle ustanovení § 22 zákona o mzdě pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se pracovně právní vztahy zákoníkem práce; pro zaměstnance zaměstnavatele, na které se vztahuje část druhá tohoto zákona, se nepoužije ustanovení § 95 odst.4, § 111 až 123 a § 267 odst.2 písm.c) a odst.5 písm.a), b) a d) zákoníku práce.


V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) v době do 31.12.2006 zásadně měly kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451). Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívala na principu, že "co není povoleno, je zakázáno"; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům neumožňovaly odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba vše, co těmto předpisům nevyhovovalo, považovat za zakázané (srov. k tomu blíže odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 2525/98, který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).


Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že s účinností ode dne 16.1.1992 se poskytování mzdy žalobci a dalším zaměstnancům žalovaného neřídilo ustanovením § 113 zák. práce (a ani soudy dále uvažovaným ustanovením § 121 zák. práce); ohledně poskytování mzdy mají pracovněprávní předpisy nepochybně kogentní povahu. Protože právní institut osobního účtu mzdy zákon o mzdě neupravoval (nepřipouštěl) a protože ustanovení § 113 zák. práce nebylo možné při poskytování mzdy zaměstnancům žalovaného použít, znamená to - s ohledem na kogentnost právních předpisů v tomto směru - mimo jiné, že - jak správně uváděl žalovaný za řízení před soudy - pro poskytování mzdy žalobci nemohl být zřízen osobní účet mzdy a že jsou ve smyslu ustanovení § 242 odst.1 písm.a) zák. práce neplatné všechny dohody, smlouvy a jiné právní úkony, které by v rozporu se zákonem takový postup předpokládaly.


Bez ohledu na to, zda dohoda účastníků o srážkách na osobní účet mzdy ze dne 30.12.1992 vyhovovala požadavkům ustanovení § 113 zák. práce, je nepochybné, že šlo o "absolutně" neplatný právní úkon. Část žalobcovy mzdy, která byla podle této dohody převedena na osobní účet mzdy, pak představovala neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení), který žalovaný získal na úkor žalobce na základě neplatného právního úkonu (§ 243 odst.2 zák. práce); takto získaný neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení) je žalovaný povinen žalobci vydat (§ 243 odst.1 zák. práce). Závěr odvolacího soudu, podle kterého je dohoda ze dne 30.12.1992 "zčásti platná", tedy nemůže obstát.


Pro nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (bezdůvodného obohacení) je stanovena zvláštní promlčecí lhůta jen pro případ vrácení peněžitého plnění (vyplacených částek), které bylo zaměstnanci (pracovníku) vyplaceno neoprávněně (§ 243 odst.3 zák. práce). Vyplývá z toho mimo jiné, že vydání neoprávněného majetkového prospěchu (bezdůvodného obohacení) získaného zaměstnavatelem (organizací) na úkor zaměstnance (pracovníka) se promlčuje v obecné tříleté lhůtě (§ 263 odst.1 zák. práce), která začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 262 odst.1 zák. práce).


Protože odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti dohody účastníků o srážkách na osobní účet mzdy ze dne 30.12.1992, nemůže být správný ani jeho závěr o tom, že promlčecí lhůta žalobcova nároku začala běžet dnem 31.3.1997. Veden chybným právním názorem odvolací soud neposuzoval, kdy mohlo být žalobcovo právo (ohledně každého plnění, které žalovaný přijal na základě neplatné dohody o srážkách na osobní účet mzdy) uplatněno poprvé a od kdy tedy opravdu začala běžet promlčecí lhůta.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. dubna 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu