21 Cdo 1005/2011
Datum rozhodnutí: 22.01.2013
Dotčené předpisy: § 42a odst. 1 obč. zák., § 42a odst. 2 obč. zák., § 42a odst. 3 obč. zák., § 42a odst. 4 obč. zák., § 205a odst. 1 o. s. ř.




21 Cdo 1005/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Finančního úřadu v Hlinsku , Wilsonova č. 834, proti žalovanému J. H. , zastoupenému Mgr. Martinem Bauerem, advokátem se sídlem v Brně, Lipová č. 22, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 219/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. října 2010 č.j. 18 Co 325/2010-208, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou dne 7.8.2007 u Okresního soudu v Chrudimi domáhala, aby bylo určeno, že "kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitostem, a to rodinný dům č.p. na st. parcele č., zastavěná plocha a nádvoří č. parcely, zahrada na pozemcích č., ostatní plocha na pozemcích č., trvalý travní porost na pozemcích č., orná půda na pozemku č., zapsaných na LV č. pro k.ú. Babákov, obec Včelákov, pozemek č. zapsaný na LV č., k.ú. Dolní Holetín, obec Holetín, a pozemky č., zapsané na LV č., k.ú. Příkrakov, obec Včelákov, vše vedené u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, uzavřená mezi prodávajícím panem Z. H. a kupujícím panem J. H. ze dne 10. května 2007, vklad vlastnického práva povolen rozhodnutím sp. zn. V-2288/2007-603, je vůči Finančnímu úřadu v Hlinsku neúčinná". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že prodávající Z. H. je daňovým dlužníkem žalobkyně "z titulu doměřené daně po daňové kontrole proběhlé v období od 7.12.2006 do 21.3.2007" a že na výše uvedené nemovitosti bylo dne 29.5.2007 vydáno rozhodnutí o zřízení zástavního práva, avšak "toto řízení bylo k odvolání Z. H. zastaveno", neboť předmětné nemovitosti daňový dlužník dne 10.5.2007 prodal žalovanému (svému synovi). Protože Z. H. prodal předmětné nemovitosti osobě blízké "v úmyslu zkrátit věřitele a tím znemožnit žalobkyni provést exekuci a prodej nemovitého majetku", je kupní smlouva vůči žalobkyni neúčinným právním úkonem.

Žalovaný namítal, že nemovitosti koupil od svého otce Z. H. za tržní hodnotu, takže se tím majetek daňového dlužníka nezmenšil, a že o dluzích svého otcem nevěděl, když z výpisu katastru nemovitostí to nebylo zřejmé a ani při náležité pečlivosti nemohl poznat údajný úmysl dlužníka zkrátit věřitele. O koupi nemovitostí usiloval řadu let; při uzavření kupní smlouvy jeho otec popřel, že by měl nějaké finanční problémy, a řekl mu, že důvodem prodeje je realizace velké zakázky, na jejíž investici potřebuje peníze, a že nemovitosti již neužívá.

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 12.3.2010 č.j. 6 C 219/2007-156 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.212,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radka Matoulka. Z výsledků dokazování zjistil, že žalobkyně má za dlužníkem vymahatelnou daňovou pohledávku "z titulu dodatečných platebních výměrů" a že "uzavřenou kupní smlouvou došlo ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky" žalobkyně, a dovodil, že sice "podmínky odporovatelnosti byly splněny", že však "žalovaný jakožto osoba blízká dlužníku žalobkyně při vynaložení veškeré náležité pečlivosti nemohl rozpoznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele". Dlužník Z. H. se totiž po rozvodu manželství s matkou žalovaného se žalovaným "stýkal minimálně", obýval nemovitost jen "do doby, než se mu stala autohavárie", a nemovitost poté chátrala, protože se o ní nikdo nestaral. Žalovaný dlouho usiloval o koupi předmětných nemovitostí, s čímž jeho otec zprvu nesouhlasil, když ale vyhrál výběrové řízení na dodávku ocelových konstrukcí pro společnost Skanska CZ a.s., potřeboval peníze a nemovitosti žalovanému nabídl ke koupi. Žalovaný se před uzavřením kupní smlouvy výslovně ptal svého otce, zda nemá "nějaké finanční problémy", což otec v přítomnosti Ing. R. popřel, vyžádal si platné výpisy z katastru nemovitostí, z nichž zjistil, že na nemovitostech neváznou žádné dluhy, a po koupi nemovitosti kompletně zrekonstruoval a provedl rovněž rozsáhlé terénní úpravy. Námitku žalobkyně, že žalovaný měl dovodit z místního šetření, kterého se zúčastnil jako jednatel společnosti a při němž žalobkyně prověřovala účetní doklad, jehož příjemcem byl jeho otec, že u jeho otce probíhá daňové řízení, považoval soud za "irelevantní", neboť "ze skutečnosti, že u jednoho subjektu probíhá daňová kontrola nevyplývá závěr, že by tento subjekt měl mít dluhy u finančního úřadu".

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27.10.2010 č.j. 18 Co 325/2010-208, v jehož záhlaví žalobkyni označil jako "Finanční úřad v Hlinsku", změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.452,- Kč, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Chrudimi" soudní poplatek ze žaloby 1.000,- Kč a soudní poplatek z odvolání 1.000,- Kč. Odvolací soud nejprve dovodil, že žalobkyně byla v průběhu řízení označována původně jako "stát jednající prostřednictvím organizační složky" a později "i samostatně", že Finanční úřad v Hlinsku jako organizační složka státu sice nemá právní subjektivitu, avšak zákon mu přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost, a že za správu daní je třeba považovat rovněž podání odpůrčí žaloby ohledně právního úkonu, kterým bylo zkráceno uspokojení pohledávky na daních, a uzavřel, že finanční úřad má způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech odporovatelnosti právním úkonům zkracujícím pohledávky na daních. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně má za dlužníkem vymahatelnou daňovou pohledávku z titulu dodatečných platebních výměrů a že uzavřenou kupní smlouvou došlo ke zkrácení uspokojení této pohledávky žalobkyně. I když se nejedná o zkracující právní úkon, obdržel-li dlužník za převedený majetek od nabyvatele obvyklou cenu nebo byla-li mu za něj jinak poskytnuta přiměřená náhrada, vzal odvolací soud z výpovědi žalovaného a výpovědi svědka Z. H. za prokázané, že žalovaný zaplatil svému otci kupní cenu 1.000.000,- Kč, že však Z. H. tuto kupní cenu "obratem vynaložil na zakázku pro Skanska CZ a.s., z níž nedosáhl žádného zisku", a dovodil, že "uzavření kupní smlouvy vedlo ve svých důsledcích ke zmenšení majetku dlužníka, neboť přijaté protiplnění (kupní cena v penězích) nezamezilo zkrácení žalobkyně jako věřitelky". Odvolací soud dále vycházel z tvrzení dlužníka Z. H. o tom, že po prodeji předmětných nemovitostí nemá žádný jiný majetek, z něhož by bylo možné pohledávku žalobkyně uspokojit. Po zopakování důkazu výslechem žalovaného a výpovědí svědka Z. H. dospěl k závěru, že žalovaný se zeptal svého otce před Ing. R. na důvody prodeje nemovitostí a že se spokojil se sdělením o potřebě financování zakázky pro Skanska CZ a.s., ale že jinak žádnou z hlediska posuzované právní normy významnou aktivitu za účelem prověření majetkové situace otce žalovaný nevyvinul, přestože věděl o jeho podnikatelské činnosti a přinejmenším ve dvou případech došlo mezi nimi k obchodním stykům, z nichž jedna fakturace byla konkrétně prověřována krátce před uzavřením kupní smlouvy finančním úřadem. Podle názoru odvolacího soudu si žalovaný musel být vědom toho, že, "pokud se finanční úřad zajímá o vystavené faktury, prověřuje důvodnost uplatnění daňově uznatelných výdajů v účetnictví otce", přičemž náležitá pečlivost předpokládá aktivitu osoby blízké dlužníku a projevuje se pozorností, opatrností a starostlivostí ve vztahu k okolnostem případu a úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Úspěšná obrana osoby dlužníkovi blízké spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele nevěděla ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání, že vyvinula náležitou pečlivost k poznání takového úmyslu dlužníka (nestačí, že se osoba blízká zeptala dlužníka v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, zda nemá finanční problémy). Kupní smlouva ze dne 10.5.2007 je proto vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku neúčinným právním úkonem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uvedl nejprve, že žalobkyně v řízení netvrdila, že k uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi "prokazatelně nelze použít žádný jiný jeho majetek", ačkoliv měla v tomto směru břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a vytýká odvolacímu soudu, že se "pokusil nahradit absentující skutková tvrzení žalobkyně zcela nepřípustně obsahem provedeného důkazu - svědeckou výpovědí Z. H." (o tom, že nemá žádný jiný majetek, z něhož by bylo možné pohledávku uspokojit), čímž porušil zásadu rovnosti účastníků v řízení. Žalobkyně za řízení netvrdila ani to, že by sjednaná kupní cena neodpovídala obecné (tržní) ceně, a už z tohoto důvodu nebylo možné uzavřít, že by kupní smlouva ze dne 10.5.2007 vedla ke zmenšení majetku dlužníka a že by tedy zkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně. Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že v průběhu odvolacího řízení začal jednat na straně žalobkyně místo "státu" s Finančním úřadem v Hlinsku jako s účastníkem řízení, aniž by tomu předcházelo "jakékoliv procesní rozhodnutí ohledně záměny či nástupnictví účastníka". Kupní cena za nemovitost ve výši 1.000.000,- Kč je cenou obvyklou; kupní smlouva proto nemohla vést ke "zmenšení majetku dlužníka a zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky", žalovaný neměl v úmyslu realizací koupě předmětných nemovitostí "kohokoliv zkrátit" a nemůže "zodpovídat za to, jak s penězi z prodeje nemovitostí jeho otec naložil poté, kdy je dostal". Žalovaný odmítl závěr odvolacího soudu o tom, že by "žádnou významnou aktivitu za účelem prověření majetkové situace otce nevyvinul"; poukazuje na to, že ani přímým dotazem na otce, ani vyhotovením výpisu z katastru nemovitostí nezjistil, že by jeho otec měl nějaké dluhy, a že zájem správce daně "o daňové povinnosti" otce není důkazem o tom, že by otec měl daňové dluhy, neboť "daňové kontroly jsou prováděny běžně a jejich výsledkem není vždy doměření daní". Správce daně žalovanému takovou informaci nesdělil a žalovaný nemohl ani "s vynaložením veškeré péče zjistit, že ujištění otce, že nemá dluhy, není pravdivé". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000].

Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).

Právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu svých aktiv - ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009).

V projednávané věci žalobkyně sice považovala kupní smlouvu ze dne 10.5.2007 za odporovatelný právní úkon, neboť ji daňový dlužník Z. H. uzavřel "v úmyslu zkrátit věřitele a tím znemožnit žalobkyni provést exekuci a prodej nemovitého majetku", v žalobě a ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně však netvrdila (a neprokazovala) žádné skutečnosti o tom, v čem zkrácení majetku daňového dlužníka spočívá; žalobkyně tedy netvrdila a neprokazovala (a zůstala v tomto směru zcela procesně nečinná)) ani to, že by daňový dlužník svoje nemovitosti prodal žalovanému za nižší než obvyklou cenu, popřípadě že daňovému dlužníku nebyla za prodané nemovitosti ani jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, ačkoliv tvrzení a prokázání těchto skutečností ze strany žalobkyně bylo - jak vyplývá z výše uvedeného - jedním z předpokladů pro vyslovení právní neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 10.5.2007 vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku.

Odvolací soud - přestože žalobkyně z možnosti doplnit svá tvrzení a návrhy důkazů v odvolacím řízení byla ustanovením § 205a odst.1 o.s.ř. vyloučena - dovodil, že žalovaný zaplatil daňovému dlužníku za prodané nemovitosti obvyklou cenu ve výši 1.000.000,- Kč. Protože se daňovému dlužníku dostala za prodané nemovitosti rovnocenná náhrada vyplacená v penězích (a žalobkyně za řízení netvrdila a neprokazovala opak), nemohlo na základě kupní smlouvy ze dne 10.5.2007 nastat zmenšení dlužníkova majetku a tedy ani zkrácení věřitele v možnosti uspokojení jeho pohledávky.

S názorem odvolacího soudu, podle kterého nastalo zkrácení žalobkyně v důsledku toho, že daňový dlužník přijatou kupní cenu "obratem vynaložil na zakázku pro Skanska CZ a.s., z níž nedosáhl žádného zisku", a že tedy "uzavření kupní smlouvy vedlo ve svých důsledcích ke zmenšení majetku dlužníka, neboť přijaté protiplnění (kupní cena v penězích) nezamezilo zkrácení žalobkyně jako věřitelky", nelze souhlasit. Odvolací soud v první řadě přehlíží, že ustanovení § 42a občanského zákoníku nevymezuje změnu podoby aktiv dlužníka jako podmínku odporovatelnosti právnímu úkonu, ostatně, rovněž finanční prostředky, které žalovaný zaplatil daňovému dlužníku jako kupní cenu, představují způsobilý předmět k uspokojení pohledávky žalobkyně. Na tomto závěru nic nemění ani to, že daňový dlužník přijatou kupní cenu "obratem vynaložil na zakázku pro Skanska CZ a.s." a že žalobkyně proto měla jen omezený "časový prostor" k možnému "exekučnímu" postižení těchto finančních prostředků. Má-li totiž žalovaný mít povinnost strpět uspokojení pohledávky žalobkyně z nemovitostí, které nabyl (koupil) od dlužníka, musel při nabytí (koupi) nemovitostí získat zvýhodnění, pro které se právní úkon pokládá ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku za (vůči věřiteli) neúčinný. Vzhledem k tomu, že žalovaný žádné takové zvýhodnění nezískal, neboť za nemovitosti zaplatil (podle zjištění odvolacího soudu) jejich obvyklou cenu, nemůže být kupní smlouva ze dne 10.5.2007 vůči žalobkyni - bez ohledu na další okolnosti uvažované odvolacím soudem - neúčinným právním úkonem.

Se žalovaným lze souhlasit také v tom, že odvolací soud považoval chybně za žalobkyni "Finanční úřad v Hlinku", přestože žalobu podala "Česká republika - Finanční úřad v Hlinsku".

Finanční úřady jsou územní finanční orgány a správní úřady (srov. § 1 odst.1 a 2 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2012) a jsou tedy - jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů - organizačními složkami státu. Jako organizační složky státu sice nejsou právnickými osobami (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), mají však oprávnění (v mezích své působnosti) vystupovat v občanském soudním řízení za stát [srov. § 21a odst.1 písm.b) o.s.ř. a § 7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů]. Finančním úřadům - kromě toho, že mohou v mezích své působnosti vystupovat v občanském soudním řízení za Českou republiku - navíc zákon přiznává způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve smyslu ustanovení § 19 části věty za středníkem o.s.ř. (srov. § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2010) ve věcech správy daní a tedy také ve věci, jejímž předmětem je správcem daně uplatněné právo odporovat právnímu úkonu dlužníka podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.1.1998 sp. zn. 2 Cdon 1738/97, které bylo uveřejněno pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Za těchto okolností uvedené pochybení odvolacího soudu nepředstavuje vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2013

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu