21 Cdo 1003/2016
Datum rozhodnutí: 20.02.2017
Dotčené předpisy: § 477 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.1997, § 35 obč. zák. ve znění do 31.12.1997, § 761 odst. 1 obch. zák., § 64 předpisu č. 109/1964Sb., § 3 předpisu č. 119/1988Sb., § 53 předpisu č. 218/2000Sb.




21 Cdo 1003/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) E. Š. , zastoupené Mgr. Matějem Harantou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1246/1, a b) B. W. , zastoupené JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce č. 171/16, proti žalovaným 1) Fakultní nemocnici v Motole se sídlem v Praze 5, V Úvalu č. 84/1, IČO 00064203, a 2) Nadaci Národ dětem se sídlem v Praze 5, V Úvalu č. 84, IČO 48550256, zastoupené JUDr. Jaromírem Kainem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic č. 1068/13, o určení, že žalované nejsou dědici po zůstaviteli J. J., zemřelém dne 14.11.1997, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 94/2014, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č.j. 72 Co 254/2015-132, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 17.2.2014 domáhaly určení, že žalované nejsou dědici zůstavitele J. J., zemřelého dne 14.11.1997 (dále též jen zůstavitel ). Žalobu odůvodnily zejména tím, že závěť, kterou zůstavitel odkázal veškerý svůj majetek na charitativní účel, dle jeho úsudku těm nejubožejším a nejpotřebnějším , a to je Dětské onkologii v Praze Motole , je datována dnem 27.8.1993 , že žádná ze žalovaných však nepřichází v úvahu jako dědic po zůstaviteli , že dědic může být jen existující subjekt práva , že žalovaná ad 2) vznikla podle údajů nadačního rejstříku až dnem 26.2.1999, tedy jak po dni pořízení předmětné sporné závěti, tak po dni smrti zůstavitele, a nemůže být tedy v daném případě dědicem , že pokud jde o dědickou způsobilost Fakultní nemocnice v Motole, respektive o její způsobilost být účastníkem předmětného dědického řízení, tak je třeba konstatovat, že jde o příspěvkovou organizaci , že tyto organizace nemají vlastní majetek , že nabývají majetek pro stát , že dědicem tedy nemůže být subjekt, který není oprávněn mít vlastní majetek , že Dětská onkologie v Praze Motole, jak je dědic označen v závěti, je nonsubjektem , neboť nemá způsobilost mít práva a povinnosti , že předmětná závěť je neplatná pro její neurčitost , že navíc zůstavitel nebyl způsobilý pořídit o svém majetku závětí, když v rozhodné době jednal v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným , a že se v průběhu života opakovaně léčil na psychiatrii, jeho stav se postupně zhoršoval, trpěl paranoidními bludy . Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8.4.2015, č.j. 32 C 94/2014-72, žalobě částečně vyhověl, když rozhodl, že se určuje, že 1. žalovaná není dědicem zůstavitele J. J., zemř. dne 14.11.1997 (výrok I.), a že žaloba s tím, aby soud určil, že 2. žalovaná není dědicem zůstavitele J. J., zemř. dne 14.11.1997, se zamítá (výrok II.); dále rozhodl, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit 2. žalované náklady řízení ve výši 10.164,- Kč k rukám JUDr. Jaromíra Kaina, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a že žalobkyně a 1. žalovaná vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Zabýval se otázkami, zda uvedená závěť je dostatečně určitá , zda žalované jsou subjekty způsobilými nabýt dědictví a zda zůstavitel v době pořízení závěti netrpěl žádnou duševní poruchou, která by ho činila k tomuto úkonu nezpůsobilým . Vycházel z toho, že v závěti je zcela jasně uvedeno, že zůstavitel chtěl veškerý svůj majetek odkázat Dětské onkologii v Praze Motole , že slovním i jazykovým výkladem lze dospět k závěru, komu zůstavitel chtěl svůj majetek odkázat , a proto je závěť dostatečně určitá a srozumitelná . Uvedl, že oba žalované subjekty jsou způsobilými nabývat dědictví , že co se týká první žalované, tak v řízení bylo prokázáno, že je příspěvkovou státní organizací, která byla zřízena již v roce 1990 , že pokud tato příspěvková organizace hospodaří s majetkem státu, je schopná a způsobilá být i subjektem dědění, neboť s nabytým majetkem z dědictví může sama ve svůj prospěch hospodařit , a že co se pak týká druhé žalované, u té byla její právní subjektivita rovněž prokázána, neboť byla zřízena již v roce 1990 zřizovací listinou a z jejího statutu rovněž vyplývá, co je přesně jejím účelem . Dále uvedl, že nebylo prokázáno, že by zůstavitel J. J. v době pořízení závěti trpěl jakoukoli duševní chorobou či poruchou, která by ho činila k tomuto právnímu úkonu nezpůsobilým . Uzavřel, že Fakultní nemocnice v Motole jako příspěvková organizace zahrnuje i dětskou onkologii, nicméně dětská onkologie není samostatný právní subjekt , že pokud by byla jako závětí povolaný dědic určena první žalovaná, neskýtá odkázání majetku první žalované jistotu, že by veškeré prostředky byly použity výhradně ve prospěch dětské onkologie, neboť žalovaná se skládá z mnoha oddělení a jednotlivá oddělení nemají právní subjektivitu, tudíž nemají samostatné hospodaření , a že naopak co se týká druhé žalované, tak z jejího statutu zcela jasně vyplývá, že jejím jediným účelem je materiální a finanční zabezpečení dětského onkologického oddělení Fakultní nemocnice v Praze Motole .

K odvolání žalobkyně a) a žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.10.2015, č.j. 72 Co 254/2015-132, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba, aby soud určil, že 1. žalovaná Fakultní nemocnice v Motole není dědicem zůstavitele J. J., zemřelého dne 14.11.1997, se zamítá , a rozhodl, že se určuje, že 2. žalovaná Nadace Národ dětem není dědicem zůstavitele J. J., zemřelého dne 14.11.1997 ; zároveň rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů , že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 16.940,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Matěje Haranty, advokáta , a že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 8.400,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Jana Žateckého, advokáta . Předně vycházel ze zjištění, že v České republice jsou na základě provedených auditů schválena dvě zdravotnická zařízení oprávněná poskytovat komplexní péči dětem a mladistvým se solidními nádory, lymfomy a hematologickými malignitami, a to Dětské onkologické centrum Fakultní nemocnice v Motole a Dětské onkologické centrum Fakultní nemocnice Brno . Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že závěť ze dne 27.8.1993, pořízená zůstavitelem J. J., je dostatečně určitá a srozumitelná , na rozdíl od soudu prvního stupně však vycházel z toho, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že zůstavitelem vyjádřená poslední vůle směřovala jednoznačně k tomu, aby veškerý jeho majetek po jeho smrti sloužil účelům dětské onkologie v Praze - Motole, tj. aby tento majetek připadl subjektu, který dětskou onkologii provozuje , a že z provedených důkazů naopak nevyplývá, že by zůstavitel v době pořízení závěti měl povědomí o existenci Nadace Národ dětem , tj. druhé žalované, která ani provozovatelem jakéhokoliv pracoviště dětské onkologie nikdy nebyla a není . Uvedl, že i když soud I. stupně, jak lze dovodit z odůvodnění napadeného rozsudku, neměl jakoukoliv pochybnost o úmyslu zůstavitele, přesto usoudil, že první žalovaná neskýtá jistotu, že by veškeré prostředky získané na podkladě předmětné závěti byly použity výhradně ve prospěch dětské onkologie , že však taková ničím nepodložená úvaha vedla jen k nepřípustnému způsobu interpretace poslední vůle zůstavitele a že s takovou úvahou se nemohl ztotožnit . Dále uvedl, že naopak závěr soudu I. stupně o tom, že zůstavitel v době pořízení sporné závěti netrpěl jakoukoliv duševní chorobou či poruchou, která by jej činila k tomuto úkonu nezpůsobilým, má oporu v provedeném dokazování a vyplývá především ze znaleckého posudku Doc. MUDr. Karla Hynka, jenž se opírá právě o dostupné lékařské zprávy o zdravotním stavu zůstavitele, jejichž neprovedení k důkazu žalobkyně soudu I. stupně vytýká , a že o správnostech objektivních závěrů uvedeného znaleckého posudku nemá důvod pochybovat a souhlasí s tím, že dokazování v tomto směru nebylo nutné doplňovat . Konečně odvolací soud vycházel ze závěru, že 1. žalovaná jako státní příspěvková organizace je subjektem způsobilým nabývat dědictví (srovnej § 53 odst. 6 zák. č. 218/2000 Sb. a např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.9.2008, sp. zn. 21 Cdo 158/2007) . Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání. Je přesvědčena, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka dědické způsobilosti státní příspěvkové organizace, zřízené před účinností zákona č. 219/2000 Sb., za situace, kdy k pořízení závěti i ke smrti zůstavitele došlo též před účinností výše uvedeného zákona , že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o neplatnost závěti pro neurčitost ve vymezení okruhu dědiců, když ze závěti není dle jejího názoru zjistitelné, které určité osobě má zůstavený majetek připadnout , a že v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka interpretačních mezí při úvaze o určitelnosti ustanovení dědice právnické osoby . Je toho názoru, že právní otázku dědické způsobilosti státní příspěvkové organizace posoudil odvolací soud chybně , že citovaný judikát je v daném případě neaplikovatelný z toho důvodu, že se nejedná o příspěvkovou organizaci kraje, ale o státní příspěvkovou organizaci, především však z toho důvodu, že v judikovaném případě šlo o řízení o dědictví po zůstaviteli, který pořídil závěť a zemřel po 1.1.2001, zatímco v daném případě se tak stalo před 1.1.2001 a tedy za účinnosti jiné právní úpravy , že ze žádného ustanovení právních předpisů účinných ke dni 14.11.1997 nevyplývalo, že by státní příspěvkové organizace mohly nabývat děděním věci či práva do svého vlastnictví , a že kromě výše uvedeného je třeba podotknout, že ani po roce 2001 není právní postavení státních příspěvkových organizací a příspěvkových organizací územních samosprávných celků vymezeno identicky . Konečně namítá, že předmětná závěť je neplatná pro neurčitost , protože se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly otázkou, zda zůstavitel chtěl majetek odkázat dětem, které se léčily v rozhodném okamžiku na klinice dětské onkologie, právnické osobě, která kliniku provozuje, či neziskové organizaci, která shromažďuje prostředky pro veřejně prospěšný účel . Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že 1. žalovaná Fakultní nemocnice v Motole není dědicem zůstavitele J. J., zemřelého dne 14.11.1997 , a potvrdil v té části, kterou se určuje, že žalovaná 2. Nadace Národ dětem není dědicem zůstavitele J. J., zemřelého dne 14.11.1997 .

Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že v dosavadním řízení bylo zejména prokázáno, že má právní subjektivitu, měla ji i v době úmrtí zůstavitele a je způsobilá být dědicem , že v době sepsání závěti i v době úmrtí zůstavitele byla právnickou osobou odlišnou od státu, jedná za sebe a nemohla jednat za Českou republiku a že v době pořízení závěti i v době úmrtí zůstavitele byla samostatnou příspěvkovou organizací a nikoli státní rozpočtovou organizací (organizační složkou státu) . Dále uvedla, že výklad prezentovaný žalobkyní by vedl k tomu, že by nemohl být naplňován účel režimu nakládání s majetkem státu, vedl by k omezení potenciálu majetek státu udržovat a zvětšovat a ve svém důsledku by znamenal diskriminaci státních příspěvkových organizací a že režim nakládání s majetkem vyšších územně samosprávných celků jejich příspěvkovými organizacemi je založen na stejných principech jako režim nakládání s majetkem státu státními příspěvkovými organizacemi . Konečně mimo jiné uvedla, že ze závěti nelze dovozovat dědické právo nadace , že ze svědeckých výpovědí naopak vyplývá, že zůstavitel chtěl majetek odkázat zdravotnickému zařízení , že interpretace předestřená v dané věci Obvodním soudem pro Prahu 4 by navíc byla soudy v praxi v analogických případech velice těžko naplňována, neboť soudy nemají účinné nástroje k pátrání po tzv. nejpříhodnějším třetím subjektu, který se prezentuje jako sponzor takového pracoviště , a že 2. žalovaná se stala účastníkem řízení pouze náhodou, kdy reagovala na dopis notáře, který jí nebyl určen . Žalovaná 1) navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl, příp. zamítl.

Žalobkyně b) ve vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí s názorem, že závěť zůstavitele je neplatná pro neurčitost v určení povolaného dědice, kdy ani výkladem nelze dovodit, kdo se má stát dědicem zůstavitele . Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil , příp. změnil ve výroku I. v té části, kterou se zamítá žaloba, aby soud určil, že Fakultní nemocnice v Motole není dědicem zůstavitele tak, že se určuje, že první žalovaná není dědicem zůstavitele , a potvrdil v té části, kterou se určuje, že druhá žalovaná není dědicem zůstavitele .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá srov. § 241a odst. 1 o.s.ř.) bylo v projednávané věci z obsahu spisu mimo jiné zjištěno, že zůstavitel pořídil dne 27.8.1993 vlastnoruční závěť, jíž odkázal všechen svůj majetek na charitativní účel , podle jeho úsudku těm nejubožejším a nejpotřebnějším, a to je Dětské onkologii v Praze Motole , a v níž dále uvedl, aby za tu částku, za kterou třeba tu zahradu prodají, nakoupili léky, hračky, přístroje a jiné zařízení, prostě vše pro to, aby ty léta života, co mají ty děti ještě před sebou, užily, pokud možno, bez bolesti .

Za tohoto skutkového stavu bylo v posuzované věci pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda státní příspěvková organizace může být dědicem ze závěti. Protože tato otázka hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně a) je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitel J. J. zemřel dne 14.11.1997, použije se při dědění po zůstaviteli právo platné v den jeho smrti, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.1997 (dále jen obč. zák. ; srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Podle ustanovení § 477 odst. 1 obč. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.

Závěť je projev vůle, kterým zůstavitel činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku; podstatnou obsahovou náležitostí tohoto projevu vůle je ustanovení dědice (dědiců) k celému majetku zůstavitele nebo k jeho poměrné části, popřípadě k jednotlivé věci nebo jiné hodnotě, anebo nařízení jiného způsobu naložení se zanechaným majetkem (zřízení nadace). Osoba dědice musí být v závěti identifikována dostatečně určitě, tj. tak, aby v okamžiku smrti zůstavitele nebyla zaměnitelná s jakoukoli jinou osobou.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti (např. v označení konkrétních dědiců či určení jejich dědických podílů, popřípadě ve vymezení majetku, o němž je pořizováno), je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.7.1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.2002, sp. zn. 30 Cdo 1143/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015).

K otázce určitosti závěti pořízené zůstavitelem dne 27.8.1993 se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil již ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 20.12.2007, sp. zn. 21 Cdo 142/2006, vydaném v řízení o vydání dědictví předcházejícím posuzované věci, když konstatoval, že na základě zjištěného stavu a obsahu závěti v řízení o dědictví po zůstaviteli soud správně jednal se zástupcem Nadace Národ dětem , jejíž základní činností je humanitární pomoc nemocným dětem hospitalizovaným na Klinice dětské onkologie Fakultní nemocnice v Praze , i s Fakultní nemocnicí v Motole - Klinikou dětské onkologie. Vyslovil přitom závazný právní názor, že soud v dědickém řízení měl s těmito subjekty jednat jako s účastníky řízení i nadále , jelikož z obsahu sporné závěti bylo zřejmé, že jeden z těchto subjektů je závětí povolaným dědicem .
Na uvedeném názoru nemá dovolací soud nadále důvod cokoliv měnit, neboť je nepochybně v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí (viz výše).

Pokud pak v projednávané věci odvolací soud při určení dědice vycházel z toho, že zůstavitelem vyjádřená poslední vůle směřovala jednoznačně k tomu, aby jeho majetek po jeho smrti připadl subjektu, který dětskou onkologii provozuje , že tímto subjektem byla nepochybně Fakultní nemocnice v Motole , a uzavřel, že 1. žalovaná jako státní příspěvková organizace je subjektem způsobilým nabývat dědictví , je tento závěr i za situace, kdy k pořízení závěti i ke smrti zůstavitele došlo před 1.1.2001 dovolatelkou zpochybňován neodůvodněně.

Právní úpravu hospodaření s majetkem státu původně představoval zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen hospodářský zákoník ), a prováděcí vyhláška č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen vyhláška č. 119/1988 Sb. ), a vyhláška č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška č. 61/1986 Sb. ). Ke dni 1.1.1992 byl hospodářský zákoník zrušen zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v jehož ustanovení § 761 odst. 1 bylo výslovně uvedeno, že právo hospodaření státních organizací s majetkem státu se do vydání nové úpravy řídí dosavadními předpisy.

Podle § 64 odst. 1 a 2 hospodářského zákoníku národním majetkem jsou věci ve vlastnictví státu, majetková práva státu a majetková práva státních organizací. K jednotlivým věcem, pohledávkám a jiným majetkovým právům státu mají státní organizace právo hospodaření.

Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb. organizace mohou nabývat bezúplatně věci.

Podle § 3 odst. 2 téže vyhlášky organizace mohou přijmout od občanů nabídku daru věci movité (včetně peněz) a nabídku daru budov, staveb, popřípadě pozemků, na kterých jsou postaveny, nádvoří a přístupových cest.

Podle § 3 odst. 4 též vyhlášky č. 119/1988 Sb. přijetím nabídky podle předchozích odstavců vzniká organizaci právo hospodaření.

V souladu s názorem vysloveným v právní literatuře umožňovala právní úprava platná do 1.1.2001 hospodaření organizace s majetkem bezúplatně nabytým nejen darováním, ale i děděním, protože konkrétně situaci, kdy nebylo patrno, které organizační složce nebo státní organizaci přísluší hospodaření s nabývaným majetkem (např. proto, že v závěti byl jako dědic ustanoven stát bez označení organizační složky nebo státní organizace, která měla být příslušná s takovým majetkem hospodařit) [k tomu srov. právní názor vyjádřený v Plíva, S. Hospodaření s majetkem státu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 55], řešila specificky institutem prozatímního hospodaření s majetkem státu (nabytým na základě závěti zůstavitele podle § 476 a násl. obč. zák.), podrobněji upraveným ve vyhlášce č. 61/1986 Sb.

I když pojem právo hospodaření nebyl ve zmíněných právních předpisech (a ani v jiných právních normách) definován, lze - s přihlédnutím k jeho úpravě v citovaných předpisech - dovodit, že uvedené právo v sobě zahrnovalo jak oprávnění věc držet, užívat ji, nakládat s ní, tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně takové věci, včetně uplatňování a hájení tohoto práva v řízení před soudy a jinými orgány. Dovolací soud zastává názor, že subjekty, jimž příslušelo právo hospodaření s národním majetkem, byly oprávněny činit hmotněprávní a procesněprávní úkony svým jménem ve všech věcech, kdy byla nesporná existence vlastnického práva státu, a to včetně soudních žalob. Tyto subjekty nebyly pasivně ani aktivně legitimovány pouze v žalobách, které se týkaly samotné existence vlastnického práva státu, tedy zejména v žalobách na určení vlastnického práva v případech, kdy toto vlastnické právo bylo zpochybňováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2001, sp. zn. 30 Cdo 958/2001).

Od 1.1.2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nahradil dosavadní neúplnou obecnou právní úpravu. Třebaže nová právní úprava hospodaření s majetkem státu opustila institut práva hospodaření , nemohla se vyhnout úpravě určení, kdo bude s konkrétními věcmi tvořícími majetek státu hospodařit; činí tak stanovením příslušnosti k hospodaření, jejímž základem musí být prokazatelné získání práva hospodaření před 1.1.2001 (čímž je bezpochyby zajištěna kontinuita s předchozí právní úpravou) nebo získání určitého majetku na základě nabývacího titulu (tj. i děděním) organizační složkou nebo státní organizací pro stát od fyzické nebo nestátní právnické osoby.

Podle nové právní úpravy [představované rovněž ustanovením § 53 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen rozpočtová pravidla )] příspěvková organizace hospodaří s peněžními prostředky získanými hlavní činností a s peněžními prostředky přijatými ze státního rozpočtu pouze v rámci finančních vztahů stanovených zřizovatelem (pozn.: organizační složkou státu). Dále příspěvková organizace hospodaří mj. s prostředky získanými jinou činností a peněžitými dary od fyzických a právnických osob. Obdobně je i v § 28 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, upraveno hospodaření s peněžními prostředky příspěvkové organizace kraje, která může hospodařit i s majetkem nabytým děděním a je způsobilá být dědicem ze závěti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.9.2008, sp. zn. 21 Cdo 158/2007).

Ustanovení § 53 odst. 6 rozpočtových pravidel pak podrobněji určuje podmínky hospodaření s majetkem státu tak, že příspěvková organizace je povinna do 3 pracovních dnů po připsání částky na její účet odvést do státního rozpočtu příjmy z prodeje a pronájmu nemovitého majetku České republiky, se kterým hospodaří, s výjimkou příjmů z prodeje nemovitého majetku, který příspěvková organizace nabyla (pozn.: pro stát) darem nebo děděním.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že státní příspěvkové organizace nadále sice nevlastní majetek (ten je ve vlastnictví státu), přesto jsou již výslovně vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší organizacím hospodařit, a jsou vybaveny způsobilostí být i v těchto věcech účastníky řízení před soudy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2006, sp. zn. 22 Cdo 2913/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.5.2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2016).

V této souvislosti je možné zmínit rovněž související judikaturu dovolacího soudu k postavení státních podniků, podle níž státní podnik je podle § 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění zákona č. 202/2002 Sb., oprávněn žalovat na určení, že stát je vlastníkem majetku, k němuž tento státní podnik vykonává právo hospodaření (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.2.2005, sp. zn. 28 Cdo 1895/2004), a podle níž rozhodnutí určující právo hospodaření s majetkem státu je i nadále (po 1. lednu 2001) způsobilým podkladem pro zápis vlastnických vztahů v katastru nemovitostí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.2003, sp. zn. 32 Odo 311/2002).

Vzhledem k obecnosti předchozí právní úpravy hospodaření s majetkem státu, která není v posuzované právní otázce se stávající úpravou v rozporu, pouze terminologicky i věcně zastarala a stala se ve změněných společenských podmínkách jen obtížně aplikovatelnou, a s ohledem na citované judikaturní závěry dovolacího soudu je (logicky) třeba akceptovat závěr, že státní příspěvková organizace může (a mohla i před 1.1.2001) hospodařit s majetkem nabytým děděním a že ji tedy lze považovat za subjekt způsobilý k dědění ze závěti, pokud je v ní určena za dědice (srov. § 477 odst. 1 obč. zák.). Z toho pro ni pak vyplývá i postavení účastníka v (nesporném) řízení o dědictví.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně a) podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemají právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. února 2017

JUDr. Roman Fiala předseda senátu