21 Cdo 1/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 371 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009, § 366 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009, § 355 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009, § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009




21 Cdo 1/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Z. S., zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova č. 593/10, proti žalovanému GüHRING s.r.o. se sídlem v Líních, Na perkách č. 608, IČO 49194291, zastoupenému Mgr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova č. 2902/26, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 8 C 185/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2014 č.j. 56 Co 550/2013-268, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 17. září 2013 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - sever k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - sever dne 3.5.2010 (a změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.8.2009 do 31.5.2011 celkem 199.361,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalovaného jako "brusička kovů", že na základě hlášení ze dne 31.8.2001 u ní byla zjištěna dnem 1.6.2001 nemoc z povolání "profesní kontaktní ekzém - kobaltchlorid, tekuté rukavice" a že byla převedena na jinou práci disponenta, neboť "kontaktní ekzém je neslučitelný s jakýmkoliv pravidelným zacházením s kovy". Po převedení na jinou práci u žalobkyně "nedošlo k poklesu na výdělku", nicméně dohodou o rozvázání pracovního poměru byl pracovní poměr účastníků skončen dnem 25.7.2009 z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce, neboť "z organizačních důvodů byla zrušena pozice" žalobkyně; průměrný "hrubý" výdělek žalobkyně činil u žalovaného 17.900,- Kč měsíčně a od 26.7.2009 je žalobkyně bez práce a je "v evidenci na úřadu práce". Žalobkyně dovozuje, že převedením na jinou práci se "pouze oddálily újmy způsobené nemocí z povolání" a že "po zániku administrativní pozice" tedy "nastaly následky nemoci z povolání za obdobných podmínek jako by byl pracovní poměr skončen hned po vzniku nemoci z povolání". Vzhledem k tomu, že žalobkyně by pracovala u žalovaného (nebýt nemoci z povolání) jako brusička kovů, požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do výše průměrného měsíčního výdělku 17.900,- Kč, od něhož odečítá pobíranou "podporu v nezaměstnanosti" a "podporu při rekvalifikaci".

Žalovaný potvrdil, že žalobkyně u něho pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 3.4.2000 jako "brusička", že v roce 2001 byla u žalobkyně zjištěna nemoc z povolání ("profesionální kontaktní ekzém na kobaltchlorid a tekuté rukavice"), že žalobkyně byla převedena dohodou ze dne 1.10.2001 na jinou práci "disponenta" a že dnem 27.7.2009 byl pracovní poměr účastníků ukončen dohodou z "důvodu organizačních změn zaměstnavatele". Protože důvodem skončení pracovního poměru nebyla nemoc z povolání, žalovaný dovozuje, že došlo "k přetržení příčinné souvislosti mezi ušlým výdělkem a nemocí z povolání", neboť žalobkyně nemohla dále pracovat u žalovaného nikoliv pro nepříznivý zdravotní stav vyvolaný nemocí z povolání, ale pro nadbytečnost. Žalobkyně nemá podle názoru žalovaného na požadovanou náhradu nárok, neboť "na trhu práce byl k dispozici dostatek pracovních pozic, které by mohla žalobkyně přijmout", aniž by přišla do "kontaktu s kobaltchloridem či tekutými rukavicemi".

Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 15.11.2011 č.j. 8 C 185/2010-108 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 181.357,- Kč s úrokem z prodlení, žalobu o zaplacení dalších 18.004,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 35.014,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Bauera. Z provedených důkazů (mimo jiné) zjistil, že žalobkyně po skončení pracovního poměru účastníků nebyla (nemohla být) přijata do jiného zaměstnání "s kvalifikací dosaženou žalobkyní" z důvodu "možné alergické reakce při styku s kovovými předměty", a dovodil, že "nedošlo k přetržení příčinné souvislosti" mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku, která vzniká "právě z důvodu omezení jejích pracovních možností a schopností na trhu práce vyvolaného nemocí z povolání"; ačkoliv nemoc z povolání nebyla "bezprostřední příčinou ukončení pracovního poměru, ke ztrátě na výdělku došlo, byť s časovým odstupem". Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně má podle ustanovení § 371 zák. práce právo na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem, který žalobkyně dosahovala u žalovaného při výkonu práce disponentky před rozvázáním pracovního poměru, a minimální mzdou ve výši 8.000,- Kč s případným připočtením "dávek hmotné podpory v nezaměstnanosti či podpory vyplácené v souvislosti s rekvalifikací". Protože žalobkyni náleží za dobu od srpna 2009 do května 2011 celkem 181.357,- Kč, byla žaloba ohledně zbývajících 18.004,- Kč zamítnuta.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22.5.2012 č.j. 56 Co 224/2012-155 zrušil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 18.004,- Kč s úroky z prodlení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Námitky žalovaného, že není příčinná souvislost mezi "tvrzenou ztrátou na výdělku a zjištěnou nemocí z povolání", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že žalovaný se "nemůže pouhým odkazem na ukončený pracovní poměr žalobkyně zprostit své odpovědnosti hradit žalobkyni ztrátu na výdělku" a že žalobkyně je "i nadále omezena ve výběru zaměstnání v důsledku nemoci z povolání, za kterou odpovídá žalovaný". Podle odvolacího soudu však "dosud nebyla dostatečným způsobem objasněna příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a žalobkyní tvrzenou výší škody", když nebylo prokázáno, že by žalobkyně "pro své zdravotní omezení nebyla schopna přijmout žádné zaměstnání nabízené ve sledovaném období úřadem práce"; odvolací soud současně uložil soudu prvního stupně, aby rozhodné skutečnosti objasnil pomocí znaleckého posudku z oboru "pracovního lékařství".

Okresní soud Plzeň - sever poté rozsudkem ze dne 17.9.2013 č.j. 8 C 185/2010-221 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 181.357,- Kč s úroky z prodlení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 88.775,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Bauera. Po doplnění dokazování znaleckým posudkem MUDr. Vendulky Machartové, Ph.D. soud prvního stupně zjistil, že "alergická reakce žalobkyně může nastat i při styku pokožky se stopovým množstvím alergenu, který je přítomen zpravidla ve vidličkách, klikách, nožích, sponkách, mincích, jehlách, nůžkách, kovových nástrojích z ušlechtilé oceli apod.", a dovodil, že "v důsledku nemoci z povolání došlo u žalobkyně k podstatnému snížení pracovních příležitostí, když shora uvedené kovové předměty se nacházejí na většině pracovišť", že žalobkyně by mohla, nebýt nemoci z povolání, pracovat "přinejmenším u společnosti MD Elektronik, spol. s r.o." jako dělnice a že příčinou ztráty na výdělku u žalobkyně není nedostatek vhodných pracovních míst na trhu práce, ale to, že "pro zjištěnou nemoc z povolání došlo u žalobkyně ke snížení možnosti uplatnění žalobkyně na trhu práce v oblasti prací dělnických, kde ostatně žalobkyně pracovala v minulosti u žalovaného". Stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně má podle ustanovení § 371 zák. práce právo na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem, který žalobkyně dosahovala u žalovaného při výkonu práce disponentky před rozvázáním pracovního poměru, a minimální mzdou ve výši 8.000,- Kč s případným připočtením "dávek hmotné podpory v nezaměstnanosti či podpory vyplácené v souvislosti s rekvalifikací, nikoliv mzdy, kterou by mohla dosahovat u potencionálního zaměstnavatele".

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15.5.2014 č.j. 56 Co 550/2013-268 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 31.871,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Bauera. Odvolací soud odmítl námitky žalovaného proti znalkyni MUDr. Vendulce Machartové, Ph.D. a požadavek žalovaného na provedení důkazu "revizním" znaleckým posudkem, pokládal za prokázané, že žalobkyně by nyní byla "schopna pracovat v administrativě s vyloučením kovů", a dovodil, že při výpočtu ztráty na výdělku je "třeba především vzít v úvahu konkrétní okolnosti projednávané věci". Odvolací soud zdůraznil, že "výdělek žalobkyně působící v pozici disponentky byl totožný s výdělkem brusičky kovů" a že nelze vycházet "z výdělku 13.600,- Kč u společnosti MD Elekronik, spol. s r.o.", jestliže žalobkyně "pro zjištěnou nemoc z povolání nemohla vykonávat práci brusičky kovů, byla proto přeřazena na práci disponentky, kde její výdělek byl totožný jako výdělek brusičky kovů", a u žalovaného "nadále existovala pracovní pozice brusičky kovů". Odvolací soud současně poukázal na "rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1075/2008 z 15.12.2009" a uzavřel, že "zjištění pravděpodobného výdělku nejlépe odpovídá výdělek na pozici brusičky kovů před vznikem škody, tj. ke dni skončení pracovního poměru", ve výši 17.900,- Kč a že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 371 zákoníku práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že mezi vznikem škody a nemocí z povolání žalobkyně není příčinná souvislost, neboť k rozvázání pracovního poměru účastníků nedošlo ze zdravotních důvodů na straně žalobkyně, ale pro organizační změny u zaměstnavatele, že žalobkyně své tvrzení o tom, že není schopna s ohledem na nemoc z povolání získat zaměstnání, dokládala jen "tendenčně volenými důkazy", neboť se "nesnažila a ani nesnaží nalézt zaměstnání, které odpovídá její kvalifikaci a praxi", a že znalkyně MUDr. Vendulka Machartová, Ph.D. se "řádně nevypořádala se zadáním ke zpracování znaleckého posudku". Žalovaný dále poukazuje na právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 1075/2008 a dovozuje, že průměrným výdělkem žalobkyně před vznikem škody nemohla být "mzda žalobkyně jako disponentky před ukončením pracovního poměru", když sama žalobkyně doložila, že by u "potencionálního zaměstnavatele MD Elektronik" mohla její mzda činit 13.600,- Kč. Žalobkyně podle názoru žalovaného "v rozporu s dobrými mravy zneužívá svého zdravotního omezení", a soudy se proto měly zabývat také "otázkou spolupůsobení žalobkyně na vzniku škody". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a zdůraznila, že soudy v souladu se zákonem vycházely při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku "z příjmu, jehož výše odpovídá průměrnému výdělku, kterého by bývala žalobkyně prokazatelně dosahovala i na pozici obráběčky kovů (při absenci nemoci z povolání) ke dni skončení pracovního poměru na pozici disponentky", když žalobkyně nebyla "věkově nebo jinými zdravotními důvody omezena tak, aby při absenci nemoci z povolání nepracovala jako brusička kovů u žalovaného", a když "rozhodující příčinou nezaměstnanosti žalobkyně byla a je právě nemoc z povolání".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky, jak se stanoví pro účely náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity "průměrný výdělek před vznikem škody" tehdy, došlo-li ke ztrátě na výdělku až poté, co pracovní poměr poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu odpovídá za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, skončil z jiných důvodů než pro následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že u žalobkyně, která se vyučila jako "dámská krejčová" a která pracovala u žalovaného ode dne 3.4.2000, byla ke dni 1.6.2001 zjištěna nemoc z povolání (profesionální kontaktní ekzém - kobaltchlorid, tekuté rukavice), pro kterou nebyla schopna vykonávat dosavadní práci "brusičky kovů" (dělnice v kovovýrobě), že po skončení pracovní neschopnosti byla žalobkyně (na základě dohody ze dne 1.10.2001) zařazena na práci "disponentky", aniž by došlo ke ztrátě na výdělku, a že pracovní poměr účastníků byl rozvázán z důvodu organizačních změn u zaměstnavatele (snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce) dohodou ze dne 27.7.2009 ke "dni 25.7.2009" (správně pracovní poměr účastníků skončil na základě dohody dnem 27.7.2009). Po skončení pracovního poměru účastníků žalobkyně nenalezla jiné pracovní uplatnění a je evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Pro následky nemoci z povolání žalobkyně (podle závěrů znalkyně MUDr. Vendulky Machartové, Ph.D.) nesmí pracovat v prostředí, kde se vyskytuje kobaltchlorid, a při výkonu práce nesmí přicházet do styku s tekutými rukavicemi.

Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu zjištění nemoci z povolání u žalobkyně - jak vyplývá z výše uvedeného - došlo (mohlo dojít) až v době po skončení pracovního poměru účastníků. V takovém případě je podle ustálené judikatury soudů pro posouzení nároku na náhradu za tuto ztrátu na výdělku významné v první řadě to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro následky poškození na zdraví nemocí z povolání nebo zda jeho důvodem byla jiná skutečnost. Byla-li příčinou rozvázání pracovního poměru jiná skutečnost než nemoc z povolání, je třeba přihlédnout k tomu, že po rozvázání pracovního poměru nemá zaměstnavatel, i když odpovídá za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení § 366 odst.2 zákoníku práce, povinnost přidělovat poškozenému práci a že tedy zaměstnanec nadále nemůže dosahovat stejný výdělek jako před poškozením (pobíraný u bývalého zaměstnavatele), i kdyby neonemocněl nemocí z povolání. Nevznikla-li tedy ztráta na výdělku následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného nemocí z povolání, ale proto, že na základě jiné skutečnosti zaměstnanec nemohl u (bývalého) zaměstnavatele dále pracovat, není mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele, a nemocí z povolání vztah příčinné souvislosti; na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) za této situace může poškozenému (bývalému) zaměstnanci vzniknout (z hlediska příčinné souvislosti) jen tehdy, kdyby nebyl pro následky nemoci z povolání schopen konat stejnou práci (práci stejného druhu), jakou konal u (bývalého) zaměstnavatele před zjištěním nemoci z povolání, a kdyby byl pro následky nemoci z povolání uznán invalidním nebo kdyby byl schopen konat jinou, méně placenou práci. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) přitom není průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání nebo před skončením pracovního poměru u (bývalého) zaměstnavatele, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na výdělku až po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení § 366 odst.2 zákoníku práce, a nemohou-li být při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený pobíral od (bývalého) zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec svou pracovní způsobilost - kdyby nebyla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo nezanikla - využil nebo byl schopen využít k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s nemocí z povolání je proto v tomto případě taková ztráta na výdělku (§ 371 odst.1 zák. práce), která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl po skončení pracovního poměru u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby nedošlo k poškození na jeho zdraví způsobenému nemocí z povolání (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, který byl přijat za předchozí právní úpravy, jež byla v rozhodných okolnostech shodná s úpravou současnou, a který je i nadále přijímán jako správný).

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu (srov. § 371 odst.1 větu první zákoníku práce). Jde-li o zaměstnance, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, považuje se za výdělek po zjištění nemoci z povolání výdělek ve výši minimální mzdy (srov. § 371 odst.3 větu první zákoníku práce), aniž by bylo v tomto směru významné, zda a jak vysokou zaměstnanec pobírá podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci.

Z uvedeného v první řadě vyplývá, že odvolací soud postupoval v rozporu se zákonem, jestliže při stanovení průměrného výdělku žalobkyně před vznikem škody vycházel z výdělků, které žalobkyně dosahovala ještě před skončením pracovního poměru účastníků, neboť - jak správně uvádí žalovaný - mezi ztrátou na výdělku, který žalobkyně dosahovala u žalovaného, a nemocí z povolání není vztah příčinné souvislosti. Správně se odvolací soud měl zabývat tím, jaký průměrný výdělek by žalobkyně dosáhla (ke dni skončení pracovního poměru u žalovaného) u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonala, kdyby nedošlo k poškození jejího zdraví způsobeného nemocí z povolání.

Podle ustálené judikatury soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, který je i za účinnosti "nového" zákoníku práce pokládán za správný) má-li být za řízení zjištěno, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně vykonávat u jiného zaměstnavatele (zaměstnavatele, který mu neodpovídá za škodu způsobenou nemocí z povolání), kdyby nedošlo k nemoci z povolání, musí být v první řadě přihlédnuto ke zdravotnímu stavu zaměstnance, jeho schopnostem a získané kvalifikaci. Zdravotní stav zaměstnance přitom musí být uvažován jen v takové podobě, jako kdyby jeho pracovní způsobilost nebyla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo nezanikla. Kvalifikace zaměstnance je dána především jeho vzděláním, odbornou praxí a úrovní osvojených dovedností. Zaměstnanec by mohl prokazatelně u jiného zaměstnavatele konat jen takovou práci, která odpovídá jeho zdravotnímu stavu (samozřejmě bez ohledu na následky nemoci z povolání) a která nepřesahuje jeho schopnosti a získanou kvalifikaci. Prokazatelně by dále poškozený zaměstnanec mohl konat jen takovou práci, kterou nabízí pracovní trh, a to v místě, o němž lze důvodně předpokládat, že by v něm zaměstnanec konal práci, kdyby nedošlo k nemoci z povolání, tedy zejména v místě určeném místem dosavadního zaměstnání nebo bydlištěm zaměstnance. Smyslem (účelem) zjištění, jakou práci by zaměstnanec mohl konat u jiného zaměstnavatele, je vystižení újmy, která zaměstnanci vznikla tím, že má pro následky nemoci z povolání sníženou (zaniklou) pracovní způsobilost; tomuto požadavku odpovídá postup, že bude - ukazuje-li se, že v rozhodném místě by zaměstnanec mohl vykonávat více prací (druhů práce), které odpovídají jeho zdravotnímu stavu a které nepřesahují jeho schopnosti a kvalifikaci - uvažována nejprve práce, při níž bude plně využita kvalifikace zaměstnance, poté práce, při níž bude kvalifikace zaměstnance využita co nejvíce, a nakonec práce, k níž není potřebná jakákoliv kvalifikace. Kromě uvedených hledisek mohou být uvažovány další okolnosti, je-li zřejmé, že mají (by mohly mít) význam při přijímání postiženého zaměstnance do pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k jinému zaměstnavateli, jako je např. obsah posudků o pracovní činnosti ohledně dosavadních zaměstnání postiženého zaměstnance. Přihlíženo samozřejmě nesmí být k tomu, co představuje nepřípustnou diskriminaci zaměstnanců z důvodů uvedených v ustanovení § 16 zákoníku práce, i kdyby bylo jinak (protiprávně) uplatňováno ze strany (některých) zaměstnavatelů na trhu práce. Průměrný výdělek, který by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z povolání nedošlo, se zjišťuje jako pravděpodobný výdělek postupem uvedeným v ustanovení § 355 odst.2 zákoníku práce.

Objasňování toho, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně vykonávat u jiného zaměstnavatele, současně nelze chápat tak, že by mohlo vést k závěru, že by zaměstnanec neměl (mohl mít) jakékoliv pracovní uplatnění, kdyby nedošlo k nemoci z povolání. Smyslem (účelem) uvedeného postupu je zjištění, jakou práci by postižený zaměstnanec mohl vykonávat u jiného zaměstnavatele, což následně umožní stanovit průměrný výdělek zaměstnance před vznikem škody, a nikoliv posouzení, zda by opravdu našel (jakékoliv) zaměstnání, přestože by jeho pracovní způsobilost nebyla ovlivněna následky nemoci z povolání. Soudy se proto v projednávané věci nadbytečně zabývaly tím, zda se žalobkyně opravdu ucházela o práci u konkrétního zaměstnavatele a zda takový jiný zaměstnavatel měl vskutku zájem ji zaměstnávat, kdyby netrpěla následky nemoci z povolání. Pro závěr, jakou práci by žalobkyně byla schopna vykonávat, kdyby nebyla poškozena na zdraví nemocí z povolání, je určující především zjištění jejího zdravotního stavu; sdělení fyzických a právnických osob, u nichž se žalobkyně ucházela po skončení pracovního poměru účastníků o zaměstnání, mohou mít v tomto směru význam toliko z hlediska posouzení, zda takovou práci nabízí pracovní trh v místě, o němž lze důvodně předpokládat, že by v něm žalobkyně konala práci, kdyby nedošlo k nemoci z povolání.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný (v souladu se zákonem), neboť spočívá na chybném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň - sever) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu