20 Nd 125/2007
Datum rozhodnutí: 21.10.2008
Dotčené předpisy: § 32 předpisu č. 98/1963Sb., § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 103 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Nd 125/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci oprávněné M. s. s r. o., zastoupené advokátkou, proti povinnému A. V., zastoupenému advokátem, o uznání rozhodnutí, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 37/2006, takto:

I. Řízení se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.



Odůvodnění:

Dne 15. 3. 2006 bylo Krajskému soudu v Ostravě doručeno podání, jímž oprávněná žádá o uznání a zjištění vykonatelnosti rozsudku Smírčího soudu arbitrážního soudu u Státní hospodářské komory ve Varšavě ze 3. listopadu 2005, sp. zn. SA 450/04, ve znění doplňujícího rozsudku stejného soudu z 15. prosince 2005, sp. zn. SA 450/04, na základě kterého byla uložena A. V., majiteli bývalé firmy U. v Č. r., povinnost uhradit ve prospěch oprávněné pohledávky v tomto rozsudku zmíněné .

Krajský soud respektuje pokyn Vrchního soudu v Olomouci z 28. 7. 2006, odkazující na ustanovení § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (č. l. 11) předložil věc Nejvyššímu soudu s odůvodněním, že řízení o uznání a výkon rozhodnutí nepatří mezi věci uvedené v ustanovení § 9 odst. 2, 3 občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř. ), u nichž je k řízení v prvním stupni dána věcná příslušnost krajských soudů (viz č. l. 6, 14).

Protože smlouva, obsahující (ve svém ustanovení § 6) tzv. rozhodčí doložku, byla uzavřena dne 17. 8. 1994, bylo v předmětné věci nutno aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 98/1963 Sb. o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů (srov. přechodné ustanovení § 48 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, účinného od 1. 1. 1995, podle něhož se ustanovení tohoto zákona použijí na případy, kdy rozhodčí smlouva byla uzavřena po nabytí účinnosti tohoto zákona , zatímco v ostatních případech se postupuje podle dosavadních předpisů (v daném případě tedy právě podle zákona č. 98/1963 Sb.).

Podle ustanovení § 32 zákona č. 98/1963 Sb. se uznání cizího rozhodčího nálezu nevyslovuje zvláštním rozhodnutím. Cizí rozhodčí nález je uznán tím, že československý (nyní český) soud, jiný státní orgán nebo rozhodce nebo stálý rozhodčí soud jej při rozhodování posuzuje jako rozhodčí nález tuzemský.

Z uvedeného ustanovení plyne, že uznání cizího rozhodčího nálezu má povahu vyřešené předběžné otázky pro vlastní rozhodnutí ve věci, jímž je v souzeném případě nařízení výkonu rozhodnutí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR z 27. 8. 1987, sp. zn. Cpjf 27/86, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1987 pod č. 26, str. 537, jehož závěru vztahujícího se k ustanovení § 65 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním lze použít i ve vztahu k ustanovení § 32 zákona č. 98/1963 Sb., jež je v podstatě identické). V uvedeném stanovisku Nejvyšší soud dále formuloval závěr, že nezahajuje-li se řízení o uznání cizího rozhodnutí samostatným návrhem, není ani stanovena zvláštní příslušnost k jeho projednání, a uznání posoudí československý soud jednající v té věci, k níž je cizí rozhodnutí v nějakém vztahu; československý soud nevydává o uznání žádné zvláštní rozhodnutí, ale vypořádá se s otázkou uznání cizího rozhodnutí v odůvodnění svého rozhodnutí o věci (v daném případě tedy při nařízení výkonu rozhodnutí).

Oprávněná se tudíž mýlí, dovozuje-li opak z ustanovení článku III Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, uzavřené 10. června 1958 v N. Y., publikované jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. a recipované do právního řádu České republiky (srov. Čl. 1 Ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky). Uvedené ustanovení totiž neříká nic jiného, než pouze to, že každý Smluvní stát uzná rozhodčí nález za závazný a povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na území, kde je nález uplatňován, za podmínek stanovených v následujících článcích, a že pro uznání a výkon rozhodčích nálezů, na něž se vztahuje Úmluva, nebudou stanoveny podstatně tíživější podmínky nebo vyšší soudní poplatky, než jsou stanoveny pro uznání a výkon rozhodčích nálezů místních (národních). Ve svém ustanovení článku IV pak Smlouva předepisuje, které doklady musí strana žádající o uznání a výkon předložit.

Protože tedy oprávněná navrhla pouze uznání a zjištění vykonatelnosti cizího rozhodčího nálezu, nikoli samotný jeho výkon, Nejvyšší soud řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek v řízení (spočívající v nedostatku zvláštní věcné příslušnosti) podle § 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 103 o. s. ř. zastavil (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze 7. 9. 1999 sp. zn. Ncu 88/99, jež se sice týká případu, kdy soud prvního stupně vyslovil usnesením věcnou nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Nejvyššímu soudu, jehož závěrů však lze využít i pro případ souzený, kdy soud prvního stupně věc předložil Nejvyššímu soudu podle ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř.

Pro úplnost budiž řečeno, že k nařízení výkonu rozhodnutí je příslušný okresní soud (resp. předseda senátu tohoto soudu), který by byl pro věc příslušný, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy (ustanovení § 33 a § 26 zákona č. 98/1963 Sb.).

Výrok o náhradě nákladů řízení je ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 484/2000 Sb. odůvodněn skutečností, že zástupce povinného neučinil ve věci žádný úkon.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2008

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu