20 ICm 3615/2017
Jednací číslo: 20 ICm 3615/2017-51 Sp.zn. ins. řízení: KSOL 20 INS 4019/2017

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Hajnou ve věci žalobce: BNP Paribas Personal Finance SA, jiné reg.č. B 542 097 902, se sídlem 1 boulevard Haussmann, 750 09 Paříž, Francouzská republika, jednající v České republice prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, IČO 03814742, se sídlem Praha 5, Karla Engliše 3208/5, proti žalovanému: KONREO, v.o.s., IČO: 04706498, se sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, insolvenčnímu správci dlužníka Rostislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Bílá Lhota 35, zastoupenému Mgr. Pavlou Henzelovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Fibichova 1141/2, o určení pravosti a výše pohledávky takto:

I. U r č u j e s e, že žalobce má za dlužníkem Rostislavem anonymizovano , anonymizovano , pohledávku ve výši 24.633 Kč ze smlouvy o úvěru ze dne 01.03.2006, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. KSOL 20 INS 4019/2017.

II. Žaloba se z a m í t á v části, v níž se žalobce dále domáhal určení, že má za dlužníkem Rostislavem anonymizovano , anonymizovano , pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 01.03.2006 přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníků vedeného isir.justi ce.cz

u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. KSOL 20 INS 4019/2017 ve výši 474 Kč.

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: Žalobou ze dne 10.08.2017 doručenou soudu téhož dne, ve znění doplnění ze dne 25.10.2017 a ze dne 24.11.2017, se žalobce domáhal vůči žalovanému jakožto insolvenčnímu správci dlužníka Rostislava anonymizovano určení, že jeho pohledávka za dlužníkem přihlášená do insolvenčního řízení ve výši celkem 25.107 Kč je po právu. Uvedl, že takto přihlášená pohledávka byla na přezkumném jednání dne 11.07.2017 žalovaným popřena z důvodu, že je promlčená, současně z důvodu, že ohledně příslušenství není zřejmá požadovaná výše. Jedná se o pohledávku ze smlouvy o poskytnutí úvěru ze dne 01.03.2006, na jejímž základě byl dlužníku poskytnut revolvingový úvěr ve výši 20.000 Kč. Ke dni 16.03.2011 činila dlužná částka 58.764,80 Kč, z toho 7.056,02 Kč činily úroky, 687,70 Kč činilo pojištění, 100 Kč poplatky a 2.200 Kč pokuta. Po úhradách v exekučním řízení ve výši celkem 45.000 Kč činí dlužná jistina 13.765 Kč, z toho činí 23.100 Kč dlužné měsíční splátky úvěru splatné od 10.08.2010 do 10.03.2011, 33.465 Kč nesplacená úvěrová jistina, a 2.200 Kč smluvní pokuta. Uplatněné příslušenství ve výši 11.342 Kč je tvořeno zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z aktuální jistiny. Žalobce tvrdí, že promlčecí doba byla stavěna uplatnění práva u rozhodce, a dále podáním návrhu na exekuci dle v rozhodčím řízení vydaného rozhodčího nálezu. Tato exekuce byla dne 04.01.2017 zastavena. Rozhodčí nález není nicotným aktem, ani nebyl prohlášen za neplatný. Samotná pohledávka se stala splatnou dne 30.04.2011, dlužník je v prodlení od 01.05.2011, tudíž promlčecí lhůta ve smyslu § 408 odst. 1 tehdy účinného obchodního zákoníku uplyne nejdříve 01.05.2021. K tomu žalobce poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 158/2013 (správně 104 VSPH 158/2014) ze dne 01.09.2014, z nějž vychází další judikatura, či rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 19/2015 ze dne 01.06.2016 a sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30.06.2016, z nichž plyne, že i v případě rozhodčího nálezu, který nemá právní účinky, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že pohledávka je vykonatelná, tudíž nelze v rámci jejího popření uplatnit námitky právní. Skutečnost, že pohledávka byla přezkoumána jako nevykonatelná, má vliv toliko na aktivní legitimaci k podání žaloby, nikoli na rozsah popěrných důvodů. Co se týče příslušenství, žalobce uvedl jeho výpočet s tím, že úrok je počítán od 01.05.2011 do 04.04.2017 vždy z aktuálně dlužné jistiny, v níž jsou zohledněny vymožené částky v rámci exekuce.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že navrhnul její zamítnutí. Uvedl, že se se závěry žalobce ohledně vlivu rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky na promlčení ztotožňuje potud, pokud se jedná o rozhodčí řízení zahájená a ukončená vydáním rozhodčího nálezu do vydání sjednocující judikatury ve věci rozhodčích doložek, tj. do vydání usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.05.2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Avšak v posuzované věci bylo rozhodčí řízení zahájeno poté, co již tato judikatura, dle níž rozhodčí doložky žalobcem užívané jsou neplatné, existovala. K tomu žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31.10.2016 sp. zn. IV. ÚS 2524/16, v němž byla dovozena správnost závěrů obecného soudu o promlčení nároku, přiznaného v rozhodčím řízení na základě neplatné rozhodčí doložky zahájeném až po 11.05.2011.

K tomu žalobce poukázal na skutečnost, že Ústavní soud nepatří do soustavy obecných soudů, jím vydané nálezy reflektují vždy konkrétní okolnosti případu, přičemž okolnosti, za nichž byl žalovaným citovaný nález vydán, jsou odlišné od okolností nyní projednávaného případu, neboť žaloba byla podána necelý 1 měsíc po vydání sjednocujícího stanoviska a není spravedlivé požadovat po všech subjektech, aby se obratem seznamovali s veškerou judikaturou, navíc za situace, kdy i obecný soud následně na základě takto vydaného rozhodčího nálezu exekuci nařídil.

Žalovaný konstatoval, že problematika rozhodčích doložek byla odbornou veřejností pečlivě sledována a bylo proto na žalobci, aby judikaturu v této oblasti zohlednil ve svém dalším postupu, proto časový odstup mezi sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu a podáním žaloby k rozhodci považuje za dostatečný pro aplikaci citovaného nálezu Ústavního soudu.

Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím zjištěním.

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 04.04.2017 č.j. KSOL 20 INS 4019/2017-A8 soud zjistil, že tímto usnesením byl zjištěn úpadek dlužníka Rostislava anonymizovano , anonymizovano , bylo povoleno řešení jeho úpadku oddlužením, a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný.

Z přihlášky pohledávky č. P3 doručené soudu dne 06.04.2017 bylo zjištěno, že žalobce včas přihlásil do insolvenčního řízení jako vykonatelnou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 25.107 Kč, z toho ve výši 13.765 Kč na jistině a ve výši 11.342 Kč na úroku z prodlení v zákonné výši za dobu od 01.05.2011 do 04.04.2017, z revolvingového úvěru poskytnutého na základě smlouvy ze dne 01.03.2006. Součástí přihlášky byla příloha popisující vyčíslení příslušenství, z níž soud zjistil, že příslušenství je počítáno od 01.05.2011 do 12.08.2012 z částky 58.765 Kč, od 13.08.2012 do 30.09.2012 z částky 32.765 Kč, od 11.09.2012 do 17.10.2012 z částky 27.765 Kč, od 18.10.2012 do 22.01.2013 z částky 23.765 Kč, od 23.01.2013 do 13.05.2013 z částky 17.765 Kč, od 14.05.2013 do 03.04.2017 z částky 13.765 Kč, kdy jsou reflektovány postupné úhrady dne 13.8.2012 ve výši 26.000 Kč, dne 11.09.2012 ve výši 5.000 Kč, dne 18.10.2012 ve výši 4.000 Kč, dne 23.01.2013 ve výši 6.000 Kč a dne 14.05.2013 ve výši 4.000 Kč, celkem 45.000 Kč.

Z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 11.07.2017 a ze seznamu přihlášených pohledávek pohledávky č. P3 v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. KSOL 20 INS 4019/2017, soud zjistil, že pohledávka žalobce byla při přezkumném jednání přezkoumána jako nevykonatelná, a to dle usnesení soudu při tomto jednání vyhlášeném. Pohledávka žalobce byla popřena insolvenčním správcem v celém rozsahu co do pravosti i výše, z důvodu promlčení, jelikož rozhodčí řízení, v němž byla pohledávka žalobci přiznána, bylo zahájeno až poté, co došlo k zásadní změně judikatury sjednocujícím usnesením ze dne 11.05.2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Rozhodčí doložka, na jejímž základě bylo rozhodčí řízení zahájeno, je neplatná. Ve vztahu k příslušenství je pohledávka popřena rovněž z důvodu, že není zřejmé, proč věřitel požaduje právě přihlášenou částku, proč je počítána z částky 58.765 Kč.

S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána ve lhůtě dle § 198 insolvenčního zákona, tj. ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, je tedy možno ji věcně projednat. Žalobce je ve věci jako přihlášený věřitel, jehož pohledávka, přezkoumaná v souladu s rozhodnutím soudu vydaným dle § 191 odst. 2 věta poslední insolvenčního zákona jako nevykonatelná, byla popřena, aktivně legitimován, žaloba směřuje vůči žalovanému jakožto insolvenčnímu správci dlužníka, který popěrný úkon učinil.

Soud dále zjistil ze smlouvy o poskytnutí úvěru ze dne 01.03.2006, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce CETELEM ČR, a.s. (jak je soudu známo z jeho činnosti) a dlužníkem, v rámci této smlouvy dlužník požádal o poskytnutí úvěrového rámce ve výši 20.000 Kč s možností změny výše úvěrového rámce, s čerpáním prostřednictvím úvěrové karty. Takto poskytnutý a čerpaný úvěr se dlužník zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 5% poskytnutého úvěrového rámce, se splatností vždy 10. den v měsíci. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny Všeobecné obchodní podmínky předchůdce žalobce účinné od 15.07.2004, z nichž soud zjistil, že pro případ prodlení dlužníka se splacením dvou po sobě jdoucích splátek či jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce byl věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat splacení dlužné částky včetně příslušenství (čl. IV.-4.2, III.-6). V rámci článku V.-8.1 bylo sjednáno, že veškeré spory z dané smlouvy se strany zavazují řešit v rozhodčím řízení jediným rozhodcem, podle zákona č. 216/1994 Sb., a dále v souladu s Rozhodčím řádem a Poplatkovým řádem vydanými Sdružením rozhodců, a.s., IČO: 63496658.

Z platební historie úvěru soud zjistil, že dlužník průběžně čerpal poskytnutý úvěr, který současně splácel, nejdříve řádně, později se dostával do prodlení, za což mu byly předepisovány pokuty a poplatky za upomínky (počínaje dnem 01.06.2010). Poslední platbu dlužník provedl dne 26.07.2010, splátky počínaje splátkou splatnou dne 10.08.2010 již nehradil, tj. neuhradil splátky splatné dne 10.08.2010 až 10.03.2011 v celkové výši 23.000 Kč, dále mu byly předepsány v tomto období poplatky za upomínky a pokuty ve výši celkem 2.300 Kč. Celková dlužná částka evidovaná věřitelem činila ke dni 16.03.2011 58.764,80 Kč.

Z důvodu prodlení se splácením úvěru předchůdce žalobce od úvěrové smlouvy odstoupil a úvěr ke dni 30.04.2011 v celkové výši 58.765 Kč sesplatnil, jak soud zjistil z odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 16.03.2011

Předmětná pohledávka byla předchůdci žalobce přiznána rozhodčím nálezem ze dne 04.10.2011 sp. zn. 46116/11, vydaným rozhodcem Lucií Jamborovou, s vyznačenou doložkou právní moci dnem 13.10.2011, jímž bylo dlužníku uloženo zaplatit částku 58.765 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 01.05.2011 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 22.06.2011. Tato zjištění soud učinil z citovaného rozhodčího nálezu ze dne 4.10.2011.

Na základě takto vydaného rozhodčího nálezu byla na majetek dlužníka usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 23.02.2012 č.j. 48 EXE 3677/2012-12 nařízena exekuce (z citovaného usnesení ze dne 23.02.2012), vedená soudním exekutorem pod sp. zn. 203 Ex 08088/12, která byla usnesením soudního exekutora ze dne 04.01.2017 zastavena k návrhu povinného, s nímž oprávněný souhlasil (z usnesení soudního exekutora ze dne 04.01.2017 č.j. 203 Ex 08088/12-54).

Z provedených důkazů a zjištění z nich učiněných je zřejmé, že mezi předchůdcem žalobce a dlužníkem byla dne 10.03.2006 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl dlužníku poskytnut revolvingový úvěr, který dlužník postupně čerpal. Pro porušení podmínek se splácením úvěru došlo k zesplatnění úvěru dnem 30.04.2011, ke dni tohoto zesplatnění

činila dlužná částka celkem 58.765 Kč. Tyto skutečnosti ani žalovaný v řízení nezpochybňoval, nebyly předmětem popření. S první splátkou, která je zahrnuta v uvedené výši, se dlužník dostal do prodlení dnem 11.08.2010. Tato pohledávka za dlužníkem byla předmětem rozhodčího řízení zahájeného žalobou podanou dne 22.06.2011, a následně exekučního řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím ze dne 04.01.2017.

S ohledem na argumentaci žalobce ohledně omezeného rozsahu popěrných důvodů v případě vykonatelné pohledávky, se soud dále zabýval posouzením otázky, zda se v dané věci nejedná o pohledávku vykonatelnou. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.

S ohledem na znění sjednané rozhodčí doložky citované výše má totiž soud za to, že rozhodčí smlouva (rozhodčí doložka), na základě které byl v dané věci vydán rozhodčí nález, je neplatná. Jak plyne z § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném v době uzavření úvěrové smlouvy, v rozhodčí smlouvě se mohou účastníci dohodnout buď na ad hoc rozhodci, nebo na stálém rozhodčím soudu. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, může být v rozhodčí smlouvě tento rozhodce přímo uveden, případně může rozhodčí smlouva dle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanovit způsob, jak osoba rozhodce (případně osoby rozhodců a jejich počet), mají být určeny. V posuzované věci se nejedná o dohodu, že ve věci bude rozhodovat stálý rozhodčí soud, současně není určena konkrétní osoba rozhodce. Určení osoby rozhodce pak bylo zjevně ponecháno na vůli Sdružení rozhodců, a.s., které není stálým rozhodčím soudem, potažmo osoba rozhodce měla být určena dle jeho řádů, kterými se rovněž řízení mělo řídit. Tento způsob proto nelze považovat za jasný a zákonu odpovídající, transparentní způsob určení rozhodce. Takovéto ujednání je v rozporu se zákonem ve smyslu § 39 občanského zákoníku (viz např. rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.05.2011, zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 121/2011, nebo sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10.07.2013, zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 92/2013), přičemž se jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

Jestliže pak jde o rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky, tedy rozhodnutí, které v souladu s aktuální judikaturou není ani způsobilým exekučním titulem, nemůže se jednat o rozhodnutí, z nějž by bylo možno dovozovat vykonatelnost pohledávky.

Pokud jde o samotný smluvní vztah mezi žalobcem (jeho předchůdcem) a dlužníkem, posoudil jej soud dle dále citovaných ustanovení.

Podle § 497 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. účinného do 31.12.2013 (dále jen obchodní zákoník) smlouvou o úvěru se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité části a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 502 odst. 1 obchodního zákoníku od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník z nich platit úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

Podle § 391 odst. 1 obchodního zákoníku u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Dle § 397 obchodního zákoníku nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky, Dle § 402 obchodního zákoníku promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení. Dle § 403 odst. 1 obchodního zákoníku promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení. Dle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy začala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

Soud na danou věc aplikoval právní předpisy účinné do 31.12.2013, neboť dle přechodných ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 01.01.2014, se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy.

Na základě citovaných ustanovení soud dospěl k závěru, že mezi předchůdcem žalobce a dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 497 obchodního zákoníku. Obchodním zákoníkem se tak řídí i promlčení práv z dané smlouvy.

Své právo věřitel (předchůdce žalobce) uplatnil v rozhodčím řízení, které bylo zahájeno žalobou podanou dne 22.06.2011. Přitom předmětem rozhodčího řízení byla pohledávka žalobce (jeho předchůdce), jejíž splatnost nastala nejdříve 10.08.2010, dlužník se pak dostal do prodlení nejdříve dne 11.08.2010. Bez ohledu na následné zesplatnění ke dni 30.04.2011 byla totiž právě dne 10.08.2010 splatná první splátka, s níž se dlužník dostal do prodlení, zahrnutá v pohledávce uplatněné v rozhodčím řízení. Veškeré další nároky žalobce se tak staly splatnými (a promlčecí doba ohledně nich počala běžet) až později.

Jestliže byla nejdříve splatná část pohledávky žalobce splatná dne 10.08.2010, pak uplatnil-li žalobce (jeho předchůdce) svou pohledávku žalobou u rozhodce dne 22.06.2011, stalo se tak ve čtyřleté lhůtě dle § 397 obchodního zákoníku.

V dané věci je pak rozhodné posouzení, zda takovéto uplatnění pohledávky u rozhodce má vliv na běh promlčecí doby či nikoli, za situace, kdy se tak stalo na základě neplatné rozhodčí doložky. Že se v dané věci jednalo právě o neplatnou rozhodčí doložku, již soud shora uzavřel.

K tomu soud dodává, že byť byla příslušná rozhodčí doložka (rozhodčí smlouva) shledána neplatnou, nemění to ničeho na tom, že byla uzavřena. Spor, který podle ní byl v rozhodčím řízení řešen, pak byl sporem, který bylo možno v řízení před rozhodcem projednat (tzv. arbitrovatelný spor). Nebylo zjištěno, že by vydaný rozhodčí nález byl postupem dle zákona o rozhodčím řízení zrušen.

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 01.06.2016 sp. zn. 23 ICdo 19/2015, dostupném na www.nsoud.cz, vyjádřil a odůvodnil právní závěr, že při výkladu § 403 odst. 1 obchodního zákoníku, dle jehož doslovného znění je stavení promlčecí doby vázáno na zahájení rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí doložky, je nutné přihlížet ke smyslu a účelu daného ustanovení, s přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení obsaženého v občanském zákoníku (č. 40/1964 Sb.), které váže stavení promlčecí doby na zahájení rozhodčího řízení bez ohledu na to, zda se tak stalo na základě platné či neplatné rozhodčí doložky. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích řízeních v závislosti na tom, zda jsou v nich uplatňována práva podle (tehdejšího) občanského nebo obchodního zákonku, a uzavřel, že promlčecí doba i v obchodních vztazích přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná. Na citované rozhodnutí navazují další rozhodnutí jak Nejvyššího soudu České republiky (např. sp. zn. 33 Cdo 50/2015 ze dne 24.08.2016), tak Vrchních soudů (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.01.2016, sp. zn. 10 ICm 3328/2013, 11 VSOL 117/2015, v řízení sp. zn. KSOL 10 INS 10481/2013, či rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20.10.2014, sp. zn. 70 ICm 2149/2013, 104 VSPH 158/2014, v řízení sp. zn. KSUL 70 INS 607/2013).

Žalovaný v tomto kontextu zmiňuje usnesení Ústavního soudu ze dne 31.10.2016, sp. zn. IV. ÚS 2524/16. Tímto usnesením byla odmítnuta ústavní stížnost, s odůvodněním, že obecný soud se nedopustil pochybení, které by představovalo zásah do ústavně zaručených práv nebo svobod, jestliže dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem daného případu nelze dovozovat stavení čtyřleté promlčecí lhůty, pokud rozhodčí řízení bylo zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky více než 9 měsíců poté, co došlo k zásadní změně judikatury sjednocujícím usnesením ze dne 11.05.2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a dokonce následně bylo přistoupeno k vymáhání v rozhodčím řízení přiznané pohledávky.

K tomu soud předně zdůrazňuje, že daným rozhodnutím Ústavního soudu došlo k odmítnutí ústavní stížnost, nikoli k vydání nálezu. Úloha Ústavního soudu, který, jak správně zdůraznil žalobce, není dalším článkem soustavy obecných soudů, spočívá v ochraně ústavou zaručených práv a svobod. Tímto prizmatem je třeba na dané usnesení nahlížet, když v něm Ústavní soud pouze v rozhodnutí obecného soudu vystaveného na citovaných závěrech neshledává pochybení, které by představovalo zásah do ústavně zaručených práv a svobod .

Navíc v posuzované věci je situace jiná. Je obecně známo, že judikatura ve vztahu k rozhodčím doložkám, zejména uzavřených dlužníkem jakožto spotřebitelem, se postupně měnila, nebyla vždy jednoznačná. Ke sjednocení došlo právě zmíněným rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.05.2011, se závěrem, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce, respektive konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná. Nutno zdůraznit, že dané usnesení bylo zveřejněno dne 23.05.2011, a publikováno bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydané dne 20.10.2011.

Jestliže ve věci, která byla předmětem ústavní stížnosti, bylo rozhodčí řízení zahájeno téměř rok po vydání tohoto sjednocujícího stanoviska, pak v nyní projednávané věci byl návrh k rozhodci podán dne 22.06.2011, tedy cca 1 měsíc po vydání daného stanoviska, a téměř 4 měsíce před tím, než bylo toto stanovisko zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Právě tyto časové souvislosti oba případy značně odlišují, přičemž dle názoru soudu skutečně nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby ihned po přijetí (vydání) daného sjednocujícího rozhodnutí byl schopen se tímto stanoviskem seznámit a obratem zásadním způsobem změnit dosavadní praxi, dříve dlouhodobě aprobovanou i soudy. K tomu nutno především opětovně zdůraznit, že k publikaci daného sjednocujícího usnesení ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (jakožto výsledku kolektivního projednání a kolektivního názoru o vhodnosti zveřejnění řešení nového nebo dosud neřešeného problému prostřednictvím stanovené procedury s cílem sjednocení rozhodovací praxe v soustavě soudů) došlo až dne 20.10.2011, tedy více než čtvrt roku po podání žaloby žalobcem k rozhodci.

Pokud pak žalobce následně podal na základě vydaného rozhodčího nálezu návrh na zahájení exekučního řízení, ani tuto skutečnost nepovažuje soud za jdoucí k jeho tíži. Daný exekuční návrh byl sice podán až po vydání sjednocujícího rozhodnutí ze dne 11.05.2011 (exekuce pak byla nařízena v únoru 2012), ovšem nelze odhlédnout od dalších souvislostí. Především citované stanovisko řešilo otázku transparentnosti (platnosti) rozhodčích doložek, aniž by však řešilo, jakým způsobem naložit s již vydaným a postupem dle zákona o rozhodčím řízení nezrušeným rozhodčím nálezem vydaným na základě neplatné rozhodčí doložky. V tomto směru došlo ke sjednocení rozhodovací praxe až rovněž shora zmíněným rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10.07.2013, dle nějž takový rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, exekuce by neměla být proto nařízena, a v případě, že již nařízena byla, by měla být zastavena.

Žalobce tak v uvedeném mezidobí před zahájením exekučního řízení disponoval pravomocným rozhodčím nálezem, přičemž i pokud by nově zahájil řízení o stejné pohledávce u soudu, bylo by pravděpodobně toto řízení tehdy zastaveno pro překážku věci rozhodnuté. Teprve postupem času se soudní praxe ustálila na závěru, že rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky takovou překážku nepředstavuje.

Žalobce tudíž v případě, že hodlal docílit uspokojení své pohledávky (a to zjevně pohledávky existující, k jejíž úhradě byl dlužník dle smlouvy povinen, když samotná pohledávka či její vznik nebyla dlužníkem ani insolvenčním správcem zpochybněna), prakticky neměl jinou variantu postupu, než přistoupit k jejímu vymáhání na základě již vydaného rozhodčího nálezu.

Konečně lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.06.2016 sp. zn. 29 ICdo 41/2014, dostupném na www.nsoud.cz, v němž byl vysloven závěr, že dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.

Na základě popsaného tak soud v posuzované věci neshledal důvod odchýlit se od právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem České republiky ve shora citovaných rozhodnutích týkajících se vlivu rozhodčího řízení zahájeného na základě neplatné rozhodčí smlouvy na promlčecí dobu. Dospěl proto k závěru, že byla-li žaloba k rozhodci v dané věci podána v zákonem stanovené čtyřleté promlčecí době, pak zahájením rozhodčího řízení promlčecí doba přestala běžet. Nastoupila tudíž desetiletá promlčecí doba dle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku. Přihláška do insolvenčního řízení byla podána dne 06.04.2017, tedy před uplynutím této desetileté promlčecí doby (která mohla začít běžet nejdříve dne 11.08.2010).

Lze pouze pro úplnost doplnit, že mezi nejzazším počátkem promlčecí doby do zahájení rozhodčího řízení, následně od skončení rozhodčího řízení do zahájení exekučního řízení, a skončení exekučního řízení do podání přihlášky uplynul jen cca 1 rok a 5 měsíců.

S ohledem na uvedené tedy soud dospěl k závěru, že pohledávka není promlčena, a že v tomto směru byla žaloba podána důvodně.

Přesto soud žalobu v části týkající se pohledávky ve výši 474 Kč zamítl. V tomto rozsahu se jedná o příslušenství, které bylo popřeno nejen z důvodu promlčení pohledávky, ale rovněž ve vztahu k výši, kdy dle insolvenčního správce tato výše neodpovídá žalobcem tvrzenému způsobu výpočtu. Z přihlášky a jejích příloh je zjevné, že žalobce počítal úrok z prodlení vždy dle aktuální jistiny, při zohlednění úhrad z exekuce, za odpovídající dobu prodlení, potud správně. Nicméně žalobce deklaruje, že se jedná o úrok z prodlení v zákonné sazbě, která se ale v průběhu prodlení dlužníka měnila. Žalobcem přihlášený úrok z prodlení však odpovídá výpočtu s konstantní, fixní výší procentní sazby, a to 7,75% ročně (ačkoli zákonná sazba se postupně snížila až na 7,05% ročně). Vycházeje tedy z tvrzení žalobce a současně ze skutečnosti, že ve smlouvách spotřebitelského charakteru bylo možno dle tehdy platné právní úpravy (stejně jako v případě, že nebylo smlouvou stanoveno jinak) požadovat toliko zákonný úrok z prodlení, provedl soud přepočet úroků z prodlení, a v rozsahu, v němž žalobcem přihlášená výše příslušenství přesáhla zákonné úroky z prodlení (které činí 10.868 Kč), tj. v částce 474 Kč, proto soud žalobu zamítl (výrok II).

Ve zbývající části soud žalobě z výše uvedených důvodů vyhověl (výrok I). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle nějž by v obecné rovině měl právo na náhradu nákladů řízení žalobce (jehož neúspěch ve věci byl nepatrný). Jelikož však dle speciálního ustanovení § 2012 odst. 1 ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízní proti insolvenčnímu správci, soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náklady řízení nepřiznal (výrok III).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve dvou vyhotoveních. Právo odvolání nemá žalobce, který se jej po vyhlášení rozsudku vzdal.

V Olomouci dne 28. listopadu 2017

Za správnost vyhotovení: Mgr. Kateřina Hajná v. r. Marie Pregetová samosoudkyně