20 Cdo 998/2012
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.



20 Cdo 998/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného BAUSERVIS LM, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, identifikační číslo osoby 252 42 601, zastoupeného Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Korunní 35, proti povinnému AEROKLUBU Karlovy Vary, obč. sdružení, se sídlem v Karlových Varech, Olšová vrata, K letišti 197, zastoupenému Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, pro částku 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 24Nc 2859/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze 14. září 2011, č. j. 18Co 374/2011-285, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Honzíka.
O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 16. května 2011, č. j. 24 Nc 2859/2008-264, jímž okresní soud podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavil exekuci, nařízenou k vymožení částky 2,160.270,- Kč, sestávající z přiznané pohledávky ve výši 2,000.000,- Kč a náhrady nákladů nalézacího (rozhodčího) řízení ve výši 160.270,- Kč. Shodně se soudem prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů (svědeckých výslechů, zejména výslechu J. F., ekonoma povinného, a dohody o narovnání z 5. 6. 2008, jejíž součástí je i potvrzení oprávněného, že jeho jednatelka převzala veškeré nároky z exekučního titulu ) uzavřel, že se povinnému podařilo prokázat, že uvedenou částku jednatelka oprávněného M. H. dne 5. 6. 2008 od Mgr. Z. H. (zástupce povinného) v jeho kanceláři v Plzni převzala. Tvrdí-li jednatelka oprávněného opak, že totiž dne 5. 6. 2008 v Plzni vůbec nebyla, dohodu nepodepsala a peníze nepřevzala, považoval krajský soud její tvrzení s ohledem na ostatní svědecké výpovědi za nevěrohodné, a tedy neprokázané.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§ 235h odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Zásadní význam možného dovolání (správně: napadeného rozhodnutí) oprávněný spatřuje v tom, že je mu upíráno právo na spravedlivý proces ve smyslu Listiny základních práv a svobod, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských právech a politických právech.
Oprávněný, aniž specifikuje dovolací důvod, zdůrazňuje, že dokazování je v každém soudním řízení nezbytné považovat za jeden z nejdůležitějších kroků. Jeho úkolem je nepochybně zjistit, zda se skutky staly tak, jak jsou uváděny při jednání. Z napadeného usnesení však nevyplývá zcela jasně, jak soud ke svému závěru dospěl. S analogií § 89 Obecná ustanovení trestního řádu je zde nutno poukázat na jednak velmi zjednodušený přístup odvolacího soudu při dokazování a jednak na posouzení všech závažných otázek případu. Je zřejmé, že soud přistupoval vágně s podezřením až na možnou podjatost, kdy zásadně vyzdvihoval pouze podklady a tzv. důkazy povinného a zlehčoval či nepřipouštěl totéž u oprávněného. Ač se zde nejednalo ještě o trestněprávní, ale pouze občanskoprávní jednání, důsledky jsou v každém případě pro oprávněného tristní. Zdá se, že ani jeden soud dostatečným způsobem nezkoumal schopnosti a možnosti podezřelého svědka P. H., který byl předlužený a zřejmě i podjatý a tedy ne nestranný svědek vzhledem ke své zainteresovanosti vůči právnímu zástupci povinného. Navíc se jeho svědecká výpověď zdá být neprůkaznou, neboť ani nebyl schopen určit, v jakém stavu (počet a druh bankovek) údajnou půjčku poskytl, viz proti řečící svědectví J. F. Navíc je zde nezbytné upozornit na zákon proti praní špinavých peněz, kde se všem subjektům ukládá povinnost uskutečňovat platby v ekvivalentu 15.000 EUR bezhotovostně a na půjčky se ustanovení tohoto zákona rozhodně vztahují. Dále není jisté, jak a zda vůbec byly údajné půjčky účetně dokladovány a tedy jestli vůbec půjčka právně existovala a to nehovoříme o titulu peněz ve věci transparentnosti uvedené částky, zda tato nepocházela např. z trestné činnosti nebo tzv. šedých zdrojů.

Dále je podle dovolatele s podivem, že soudy se nepozastavují nad dvěma dohodami v průběhu dvou dnů, kdy prvou dohodou je dohoda o odkladu splatnosti půjčky a již vzápětí nato je podepisována dohoda o narovnání. To spíše svědčí tvrzení oprávněného o psychickém či jiném nátlaku, pokud taková dohoda údajně vůbec vznikla, zejména je-li oprávněným popírána. Soud se nepozastavuje ani nad faktem, že na jedné straně údajné dohody jednal zkušený profesionál, právník, a na straně druhé jednatelka oprávněného bez právního vzdělání. Formulace dohody, že se strany zcela vyrovnaly a nebude zmocněn žádný další subjekt k vymáhání pohledávky, je ryze účelově vytvořena a pokud by byla podepsána v krátkém časovém okamžiku bez konzultace oprávněného s vlastním právníkem, svědčí minimálně o časovém tlaku na oprávněného a to lze jednoznačně označit za psychický nátlak. Zde je nutno opětovně vyzdvihnout tvrzení oprávněného o tom, že výlučným aktérem a tvůrcem tvrzení byl právě právní zástupce povinného, který asi jednal na základě plné moci, ale běžné jednání o závazcích nejen v obchodním styku právnických osob, činí její představitelé. Podle oprávněného se nelze vyhnout podezření na možnou místní podjatost soudu v návaznosti na sídlo právního zástupce povinného, vzhledem k tomu, jak odvolací soud posuzoval jednotlivá svědectví, ale tato podjatost se pochopitelně těžko dokládá.

Povinný navrhl odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21. února 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.prosince 2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6. března 2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatel (kromě toho, že poukazuje na nepřípadné ustanovení § 238 o. s. ř., jež se nevztahuje na přípustnost dovolání ve věcích exekucí, nýbrž obnov řízení, o kterou v souzené věci nejde) však ve skutečnosti žádnou právní otázku, jež by napadené rozhodnutí činila po právní stránce zásadně významným, neoznačil. Za označení takové právní otázky nelze považovat obecné konstatování, že zamítnutím (správně potvrzením usnesení o zastavení exekuce) je mu upíráno právo na spravedlivý proces ve smyslu v dovolání citovaných právních předpisů, nebylo-li spojeno s konkrétním označením ustanovení hmotného či procesního práva, jež mělo být podle názoru dovolatele nesprávně vyloženo či aplikováno.

Z celého obsahu dovolání je zřejmé jediné, a to, že dovolatel brojí proti hodnocení důkazů, případně vyjadřuje přesvědčení, že byly-li by provedené důkazy hodnoceny správně, tj. způsobem odpovídajícím jeho názoru vedlo by dokazování ke skutkovým zjištěním odlišným, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2011, případně z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinnému podle ustanovení § 146 odst. 3, § 151 odst. 1 a 2, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 16.300,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2013

JUDr. Vladimír M i k u š e k předseda senátu