20 Cdo 997/2017
Datum rozhodnutí: 02.05.2017
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., § 269 o. s. ř., § 39 obč. zák., § 35 předpisu č. 216/1994Sb.



20 Cdo 997/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné První moravská finanční a. s. , se sídlem v Přerově, Jaselská č. 1967/6, identifikační číslo osoby 25833341, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 710/31, proti povinné B. S. , zastoupené JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. č. 502/23, pro 427 315 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 32 Nc 10466/2009, o dovolání povinné, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. srpna 2016, č. j. 20 Co 290/2016-123, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. srpna 2016, č. j. 20 Co 290/2016-123, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové, ze dne 11. března 2016, č. j. 32 Nc 10466/2009-97, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 32 Nc 10466/2009-12, byla nařízena exekuce na majetek povinné pro pohledávku oprávněné ve výši 427 315 Kč s příslušenstvím, a to na základě rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Davida Frankeho ze dne 16. února 2009, zn. R 2/2009.

Povinná se žalobou ze dne 20. června 2012 domáhala zrušení uvedeného rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen z. r. ř. ). Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. dubna 2013, č. j. 13 C 110/2012-83, ve znění opravného usnesení ze dne 6. května 2013, č. j. 13 C 110/2012-92, zamítnuta, neboť byla podána až po uplynutí tříměsíční lhůty (§ 32 odst. 1 z. r. ř.). Rozsudek byl poté k odvolání povinné potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2013, č. j. 25 Co 306/2013-123, jenž se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žaloba byla podána opožděně. Obiter dictum však dodal: z amítnutí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu pro její opožděné podání dle § 32 odst. 1 z. r. ř. nepřináší pro žalobkyni fatální právní důsledky. Žalobkyni nadále zůstává otevřena cesta k podání kvalifikovaného návrhu na zastavení exekuce dle § 35 odst. 1 z. r. ř. a následně žalobě na zrušení rozhodčího nálezu (§ 35 odst. 2 z. r. ř.), anebo podání návrhu na zastavení exekuce bez nutnosti souběžného zrušení rozhodčího nálezu v samostatném nalézacím řízení před civilním soudem, a to s argumentací, že exekuční soud ex officio zkoumá nejen existenci rozhodčí doložky, ale i její platnost.

Povinná poté podáním ze dne 18. prosince 2013 doplnila svůj původní návrh na zastavení exekuce ze dne 10. května 2012. V doplnění návrhu mimo jiné uvedla, že výše uvedený rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, neboť součástí úvěrové smlouvy, ze které měl vymáhaný dluh vzniknout, není rozhodčí doložka, případně je tato absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, když je v ní odkazováno na netransparentní způsob volby rozhodce a na seznamy a pravidla, která stranám nebyla známa. Tuto svou argumentaci blíže rozvedla včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhla, aby nařízená exekuce byla v celém rozsahu zastavena.

Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. března 2016, č. j. 32 Nc 10466/2009-97, exekuci přerušil (výrok I.) a uložil povinné, aby ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení tohoto usnesení podala návrh na zrušení rozhodčího nálezu (výrok II.). V odůvodnění soud s odkazem na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2015, č. j. 21 Co 348/2015-169, jež vychází zejména z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, uvedl, že není oprávněn v tomto (exekučním) řízení rozhodčí nález přezkoumat, a proto rozhodl podle ustanovení § 35 odst. 2 z. r. ř.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. srpna 2016, č. j. 20 Co 290/2016-123, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když neshledal odvolání povinné ani odvolání oprávněné důvodným. Uvedl, že povinná podala návrh na zastavení exekuce z důvodu uvedeného v ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) z. r. ř. a soud prvního stupně správně postupem podle ustanovení § 35 odst. 2 z. r. ř. exekuční řízení přerušil a uložil povinné, aby do třiceti dnů podala u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu.

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, které je podle jejího názoru přípustné, protože napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek jak procesního, tak hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 1573/2014, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 3210/2015. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud na daný skutkový stav nesprávně aplikoval ustanovení § 35 odst. 2 z. r. ř., když měl nejprve z moci úřední, a tím spíše k uplatněným návrhům povinné, posoudit platnost či neplatnost rozhodčí doložky a z toho vyplývající způsobilost či nezpůsobilost rozhodčího nálezu být exekučním titulem. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil.

K dovolání povinné se oprávněná vyjádřila tak, že podle jejího názoru dovolání není přípustné, neboť nesplňuje taxativně stanovené podmínky přípustnosti dovolání, a není ani důvodné, když oprávněná považuje posouzení věci odvolacím soudem za správné. Oprávněná se zejména domnívá, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a obrana povinné může spočívat toliko v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu (k tomu oprávněná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, například na usnesení ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012), přičemž o této žalobě již bylo pravomocně rozhodnuto. Dále uvádí, že pokud by byla exekuce zastavena, oprávněné by hrozila nemožnost se domáhat vůči povinné svého práva, když by v novém nalézacím řízení povinné svědčila námitka promlčení. Podle názoru oprávněné je navíc nutné předmětnou rozhodčí doložku považovat za platnou. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání povinné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř. , a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při posouzení otázky, zda je oprávněn zkoumat způsobilost rozhodčího nálezu být exekučním titulem podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) ex. řádu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 958/2012, usnesení sp. zn. 20 Cdo 864/2016 nebo usnesení sp. zn. 26 Cdo 3210/2015), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle ustanovení § 268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Podle ustanovení § 269 odst. 1 o. s. ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu.

Podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen ex. řád ), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen obč. zák. ), je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle ustanovení § 35 odst. 1 z. r. ř. ve znění účinném do 31. března 2012, i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i tehdy, jestliže a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f); b) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno; c) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno. Podle odst. 2 je-li podán návrh podle odstavce 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu.

V daném případě povinná podala návrh na zastavení exekuce, kterým se domáhala zastavení exekuce v celém rozsahu, a to na základě neexistence, případně absolutní neplatnosti rozhodčí doložky. Soud prvního stupně však uvedl, že není v tomto (exekučním) řízení oprávněn rozhodčí nález přezkoumat, existencí ani platností rozhodčí doložky se nezabýval a postupoval podle ustanovení § 35 odst. 2 z. r. ř.
Otázkou, zda rozhodce, který rozhodčí nález vydal na základě rozhodčí doložky absolutně neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., měl k tomu pravomoc, od jejíhož vyřešení se pak odvíjí posouzení, zda takový rozhodčí nález je způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) ex. řádu či nikoliv, a zda je namístě exekuci pro nepřípustnost podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, se již Nejvyšší soud zabýval zejména v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, v němž dospěl k závěru, že není správný názor, že exekučnímu soudu nepřísluší zkoumat platnost rozhodčí doložky, jakož i otázku pravomoci rozhodce spor v takovýchto případech rozhodnout. Byl-li rozhodce určen netransparentním způsobem, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) ex. řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Vůle stran vyjádřená v rozhodčí doložce proto nemůže být respektována, jelikož odporuje pravidlům spravedlivého procesu. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu i z úřední povinnosti [§ 55 odst. 4 (nyní odst. 5) ex. řádu] pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit (dále srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 864/2016 nebo sp. zn. 26 Cdo 3210/2015).

Co se týče otázky aplikace ustanovení § 35 z. r. ř. namísto ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tou se již Nejvyšší soud zabýval například v usnesení ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 864/2016, nebo v usnesení ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 2536/2016. V usnesení ze dne 25. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/15, se k ní vyjádřil rovněž Ústavní soud, který připomněl, že procesu výkonu rozhodnutí lze podrobit pouze některé exekuční tituly, a to ty, jež nejsou zatíženy žádnou vadou. Pokud lze na exekuční titul nahlížet jako na vadný, nelze jej vykonat. To podle Ústavního soudu znamená, že úvaha stran aplikace ustanovení § 35 z. r. ř. je bezpředmětná. Jinými slovy řečeno, i kdyby obecný soud postupoval podle ustanovení § 35 odst. 2 z. r. ř., nic to nemění na skutečnosti, že rozhodčí nález vydaný subjektem, jež není nadán pravomocí k jeho vydání, nelze vykonat. Není možné nahlížet na danou procesní situaci tak, že pokud by povinný nevyužil svého práva podle § 35 odst. 2 z. r. ř. a nepodal ve třicetidenní lhůtě návrh na zrušení rozhodčího nálezu, bylo by možno rozhodčí nález, zatížený výše zmíněnou vadou, vykonat.

Nejvyšší soud dále uvádí, že odkaz oprávněné na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na usnesení ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, není případný, v této věci se totiž nejedná o přezkum věcné správnosti exekučního titulu (k tomu rovněž srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3210/2015).

I v nyní řešeném případě je tak na exekučním soudu aby posoudil, zda byl daný rozhodčí nález vydán na základě existující a platné rozhodčí doložky či nikoliv, resp. zda jde o způsobilý exekuční titul podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) ex. řádu, a dospěje-li k závěru, že předmětný rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, aby exekuci podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí dodává, že již v rozsudku ze dne 1. června 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, vysvětlil, že promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když je rozhodčí smlouva neplatná.

Usnesení odvolacího soudu z výše uvedených důvodů spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 5. 2017

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu