20 Cdo 970/2007
Datum rozhodnutí: 24.03.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 970/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné C., L., zastoupené advokátem, proti povinným 1) neznámým dědicům po zemřelém M. H. , a 2) České republice v případě, že dědictví připadne státu , pro částku 3.942.988,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. Nc 2378/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 27. 4. 2006, č. j. 24 Co 145/2006-38, takto:


Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 27. 4. 2006, č. j. 24 Co 145/2006-38, a usnesení Okresního soudu v Semilech ze 4.1.2006, č.j. Nc 2378/2004-30 se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že výrok doplnil o specifikaci exekučního titulu a vymáhané pohledávky, a upřesnil, že se zastavuje řízení o nařízení exekuce) potvrdil usnesení ze 4. 1. 2006, č. j. Nc 2378/2004-30, jímž okresní soud zastavil exekuční řízení podle § 39 odst. 2 exekučního řádu. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že jsou-li povinní v návrhu na nařízení exekuce označeni tak, jak je to uvedeno v záhlaví rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy způsobem neodpovídajícím ustanovení § 38 odst. 1 exekučního řádu, vyžadujícímu u fyzické osoby uvedení jména, příjmení a bydliště, je takové označení neurčité, způsobující není-li doplněno nedostatek návrhu, pro který v řízení nelze pokračovat. Pokud jde o označení druhé povinné, totiž Česká republika v případě, že dědictví připadne státu , to je opět vadné, tentokrát proto, že obsahuje podmínku, k níž se však podle § 41a odst. 2 o.s.ř. nepřihlíží. Protože oprávněná (poučena o možnosti zastavení řízení podle § 39 odst. 2 exekučního řádu) přes výzvu k odstranění vad označení povinných nedoplnila, případně neopravila, uzavírá odvolací soud, bylo namístě řízení podle posledně citovaného ustanovení zastavit.


Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) a z opatrnosti i z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; za zásadně právně významnou pokládá otázku, zda lze zamítnout návrh na nařízení exekuce jen proto, že oprávněný nemohl z objektivních důvodů prokázat přechod práva na povinného, když předmětné dědické řízení nebylo ještě ukončeno, to vše navíc za situace, kdy oprávněný je nucen podat předmětný návrh z důvodu zachování promlčecí lhůty . Vadu řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spatřuje (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 950/98) v tom, že soud prvního stupně neakceptoval existenci neznámých dědiců na straně povinných a neustanovil těmto opatrovníka, ač tak učiniti mohl a dle názoru oprávněné v rámci zachování spravedlivého procesu učiniti měl. Další vada řízení podle oprávněné spočívala v tom, že soud prvního stupně nevyčkal vydání rozhodnutí v dědickém řízení, z něhož by vyplynulo, na koho přešla povinnost z exekučního titulu, ač je takový postup jedinou možností, jak umožnit oprávněnému přístup k soudnímu řízení, kterým se řádně v souladu s hmotným i procesním právem domáhá ochrany svých práv věřitele. Soud podle názoru dovolatelky po ustanovení opatrovníka neznámému (eventuálnímu) dědici mohl a měl oprávněné poskytnout přiměřenou dodatečnou lhůtu k předložení listiny, podle které se prokáže přechod povinnosti, resp. právní nástupnictví zůstavitele ohledně vykonávaného rozhodnutí.


V bodě VI. dovolání pak oprávněná odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje s poukazem na ustanovení § 402 a 408 obchodního zákoníku a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2638/2000 v nesprávném poukazu, resp. výkladu ustanovení § 175a až § 175y o.s.ř.; v závěru tohoto bodu dovolání pak připojuje úvahu, že z hlediska de lege ferenda je možno doporučit zákonodárci, aby ve věci zavedl možnost jiného řešení, např. vrátit se k osvědčenému modelu ležící pozůstalosti jako osoby svého práva, vůči které bylo lze vznášet hmotněprávní nároky až do ukončení dědického řízení.


Dovolání (přípustné nikoli podle § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř., jak to nesprávně dovozuje oprávněná, nýbrž podle § 239 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 39 odst. 2 exekučního řádu) je důvodné.


Pro případ, že okruh dědiců (dosud) nebyl objasněn, praxe soudů již dříve připouštěla možnost, že věřitel může podat žalobu proti neznámým dědicům zůstavitele (srov. též rozbor a zhodnocení "K některým otázkám ochrany vlastnictví nemovitostí a řešení vztahů mezi vlastníky sousedících pozemků", uveřejněné pod č. 65 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). K témuž závěru se hlásí i judikatura současná (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 30.8.2000, sp. zn. 20 Cdo 950/98; v usnesení z 31.1.2008, sp. zn. 29 Odo 751/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, pod poř. č. 89, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil výslovný závěr, že není-li v dědickém řízení dosud zjištěn okruh dědiců zemřelého dlužníka, může věřitel podat žalobu proti neznámým dědicům zemřelého.


V rozhodnutí z 10.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, týž soud dále dovodil, že pohledávka může být uplatněna žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení u soudu (jiného příslušného orgánu) nejen v případě, že za řízení o dědictví ani jinak dosud nebylo zjištěno, zda zůstavitel zanechal dědice, ale i tehdy, nebylo-li (zejména podle poznatků z probíhajícího dědického řízení) objasněno, o kom lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem. Tento závěr Nejvyšší soud vysvětlil tím, že opačný postup by měl nutně mimo jiné za následek, že by věřitel vždy musel vyčkávat s uplatněním svého práva u soudu nebo u jiného příslušného orgánu až do skončení dědického řízení po dlužníku, což by znamenalo jeho poškození spočívající nejen v průtazích s uspokojením jeho pohledávky, ale také v nebezpečí promlčení či prekluze jeho práva.


Uvedený závěr není důvodu nevztáhnout i na řízení exekuční (posledně citovaný judikát v odůvodnění ostatně užívá pojmu žaloba nebo jiný návrh ). V případě dlužníkovy smrti, mezi níž a okamžikem zjištění jeho dědiců, jež dědictví neodmítnou, totiž vždy uplyne určitá doba, kdy oprávněnému hrozí obdobné nebezpečí promlčení jako žalobci (věřiteli) v řízení nalézacím (jsou-li naopak dědicové známi a neodmítli-li dědictví, jsou na straně povinné všichni, a po skončení dědického řízení zůstává bez dalšího povinným ten z nich, kdo dědil).


Z uvedeného plyne, že není správný názor soudů, podle něhož v návrhu na nařízení exekuce musí být označeni "jménem, příjmením, bydlištěm, popřípadě obchodní firmou či názvem a sídlem právnické osoby" účastníci řízení na straně zemřelého dlužníka (osoby podle exekučního titulu povinné) i v případě, že jde o vymáhání zůstavitelova dluhu, nebylo-li dosud za řízení o dědictví ani jinak objasněno, zda zůstavitel zanechal dědice, popřípadě o kom lze mít důvodně (zejména podle poznatků z probíhajícího dědického řízení) za to, že je zůstavitelovým dědicem, a byl-li proto návrh podán proti neznámým dědicům zemřelého dlužníka (osoby podle exekučního titulu povinné). Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).


Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. března 2009


JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu