20 Cdo 952/2009
Datum rozhodnutí: 21.02.2011
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 bod h o. s. ř.




20 Cdo 952/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Mgr. M. Ch. , advokáta, správce konkursní podstaty úpadce ICOM, a. s. se sídlem v Jihlavě, Brněnská 2661/65, identifikační číslo osoby 494 54 676, zastoupeného Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Česká 12, proti povinnému L. P. , zastoupenému Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 4, Polygon House, Doudlebská 1699/5, pro peněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 14 Nc 4701/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2008, č. j. 12 Co 970/2007-165, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2008, č. j. 12 Co 970/2007-165, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Povinný podal dne 2. 2. 2004 návrh na částečné zastavení exekuce, nařízené mimo jiné i pro vymožení pohledávek spočívajících ve výši 7 x 57 750,- Kč s úrokem z prodlení. Návrh odůvodnil tak, že v uvedené částce se jedná o pohledávky z titulu nájemného za nájem části budovy č. p. 1314 v ul. Benešova 6 v Jihlavě, zapsané na listu vlastnictví č. 5197 pro obec a katastrální území Jihlava, přičemž tato nemovitost byla dne 2. 11. 2001 zahrnuta JUDr. M. M., správcem konkursní podstaty úpadce Českomoravské sladovny, a. s., IČO 60721294, do konkursní podstaty třetí osoby, kterou byl povinný také vyzván k zaplacení nájemného do této konkurzní podstaty. Úhradu částek tedy po povinném současně požaduje osoba odlišná od oprávněného.

Usnesením ze dne 17. 9. 2007, č.j. 14 Nc 4701/2002-144, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. 6. 2008, č. j. 14 Nc 4701/2002-154, okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením ze dne 12. 9. 2002, č. j. 14 Nc 4701/2002-21, v části, v níž byla nařízena podle rozhodčího nálezu JUDr. Martina Dohnala, rozhodce v Jihlavě, ze dne 11. 7. 2002, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 404 250,- Kč s příslušenstvím ( 7 x 57 750 ).Vyšel ze zjištění, že předmětné pohledávky jsou pohledávkami z nájmu části výše uvedené nemovitosti ve vlastnictví oprávněného, která byla spolu s dalšími zahrnuta správcem konkursní podstaty do konkursní podstaty úpadce, a že povinný byl vyzván k placení nájemného na účet úpadce (č. l. 53). Z ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ZKV ), okresní soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 dovodil, že od okamžiku soupisu svědčí správci konkursní podstaty ve vztahu k sepsané věci oprávnění vyplývající vlastníku věci z § 123 občanského zákoníku, tedy také věc držet, užívat, a požívat její plody a užitky (čímž je třeba rozumět i právo na nájemné z věci zahrnuté do konkursní podstaty). Okresní soud poté s odůvodněním, že správce konkurzní podstaty nemohl po povinném po právu požadovat úhradu dlužného nájemného splatného před zápisem nemovitostí do konkurzní podstaty, návrh na (částečné) zastavení exekuce zamítl.

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci nařízenou usnesením ze dne 12. 9. 2002, č. j. 14 Nc 4701/2002-21, co do částky 7 x 57 750,- Kč i s příslušenstvím zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Uzavřel, že dne 2. 11. 2001, kdy správce konkurzní podstaty úpadce Českomoravské sladovny, a. s. sepsal do podstaty nemovitosti, z jejichž nájmu povinný dlužil oprávněnému nájemné ve specifikované výši a pro něž (mimo jiné) byla nařízena tato exekuce, přešlo právo nakládat s nemovitostmi na tohoto správce, a to včetně vymáhání pohledávek spojených se sepsanými nemovitostmi, tedy i dlužného nájemného. Protože právo vymáhat dlužné nájemné od okamžiku soupisu nemovitostí do konkurzní podstaty přešlo na správce, nastala překážka v provádění této exekuce, která ji tak činí nepřípustnou.

Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1966 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a nesouhlasí se závěrem soudu, že ke dni soupisu nemovitostí do konkurzní podstaty úpadce Českomoravské sladovny a. s. (2. 11. 2001) přešlo na správce konkurzní podstaty i právo vymáhat nájemné. S ohledem na obecnou úpravu oprávnění vlastníka v § 123 obč. zák. (zahrnující oprávnění věc držet, užívat, požívat plody a užitky a nakládat s ní) § 18 odst. 3 ZKV správci takové právo nesvěřuje. Není přitom dán žádný důvod, proč by pojem nakládat měl mít jiný význam v občanském zákoníku a jiný v zákoně o konkursu a vyrovnání. Pod pojmem nakládat má zákon na mysli zcizení věci, její zatížení nebo jiné znehodnocení, nikoli brát užitky z cizí věci. Dovolatel se následně zabývá právy a povinnostmi zástavního věřitele i zástavního dlužníka. Oprávněný namítá, že kromě nesprávného výkladu § 18 odst. 3 ZKV, jak jej odvolací soud přijal, je jeho rozhodnutí i v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Protokolu 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Z úpravy vlastnického práva žádnou interpretací nelze dovodit zvýšenou ochranu práv jen některých vlastníků či naopak sníženou ochranu práv jiných vlastníků zástavních dlužníků v případě prohlášení konkurzu na majetek osobního dlužníka. Je přesvědčen, že právo inkasovat nájemné i nadále náleží jemu jakožto vlastníku věci a zástavnímu dlužníku. Oprávněný má dále za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), neboť soud oprávněnému neumožnil k věci se relevantně vyjádřit (s výzvou k vyjádření se k návrhu na částečné zastavení exekuce soud zaslal oprávněnému pouze odvolání povinného z 10. 7. 2008 a nikoli podání z 8. 10. 2007, na něž bylo v textu odkazováno). Navrhl, aby dovolací soud rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Povinný ve svém vyjádření k dovolání zdůraznil, že jedno a totéž plnění po něm požaduje jednak oprávněný a jednak správce konkurzní podstaty JUDr. M. M.; ve vztahu k druhému uvedenému již vydal Okresní soud v Jihlavě dne 7. 4. 2008 pod č. j. 5 C 361/2003-121 rozsudek, který potvrdil Krajský soud v Brně dne 30. 10. 2008 pod č. j. 54 Co 127/2008-166 a který mu ukládá tutéž povinnost. Domnívá se, že námitky oprávněného nejsou důvodné.

Dovolací soud rozhodl o věci podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srovnej čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 v části první zákona č. 7/2009 Sb.), dále též jen o. s. ř. .
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), § 238a odst. l písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb. a je i důvodné.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., které by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je předně předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že exekuce musí být podle § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. zastavena, protože předmět nájmu byl sepsán do konkursní podstaty úpadce (třetí osoby) a právo vymáhat dlužné nájemné od okamžiku soupisu nemovitostí do konkurzní podstaty přešlo z oprávněného na třetí osobu (správce konkurzní podstaty).

Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu je i v souzené věci.

Napadené rozhodnutí v projednávané věci spočívá na řešení otázky, kterou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již zabýval (viz usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4662/2008). Konkrétně jde o posouzení otázky, zda zahrnutí pronajímané nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadce (třetí osoby, obligačního dlužníka) je důvodem k zastavení exekuce, nařízené proti nájemci k návrhu vlastníka nemovitosti (zástavního dlužníka a pronajímatele) pro vymožení přisouzeného dlužného nájemného.

Nejvyšší soud ve zmíněném usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4662/2008, vysvětlil, že nauka i soudní praxe spojují důvody pro zastavení exekuce pro nepřípustnost:
a/ s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
b/ s pochybeními při nařízení exekuce,
c/ s rušivými okolnostmi při provádění exekuce, případně
d/ se specifickým jednáním povinného (způsobí-li například započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí).

Z povahy věci musí jít o takové okolnosti, pro které je další provádění exekuce způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je exekuce jakožto procesní institut vybudována (srov. § 268 odst. 1 písm. a/,b/,c/,d/ a f/ o. s. ř.) anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu (srov. § 268 odst. 1 písm. e/ a g/ o. s. ř.). Z toho, že se žádá, aby exekuce byla nepřípustná, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, poskytované povinnému, která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo. Žádný z uvedených případů však v projednávané věci není dán.

Oprávněným podaný (zužující) výklad pojmu nakládat , užitého v ustanovení § 18 odst. 3 a 14 odst. 1 písm. a) ZKV, není správný (k tomu viz též rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 27/2003 a 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; v nich Nejvyšší soud uzavřel, že sepíše-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka do soupisu majetku věc ve vlastnictví třetí osoby, kterou je zajištěna pohledávka vůči úpadci /§ 27 odst. 5 ZKV/, je nájemce takto sepsané věci nadále povinen platit nájemné podle dříve uzavřené nájemní smlouvy správci konkursní podstaty).

K exekuci navržený rozhodčí nález byl vydán 11. 7. 2002, tedy až po zápisu předmětu nájmu do soupisu konkursní podstaty úpadce (2. 11. 2001). Ze shora uvedeného plyne, že povinný byl exekučním titulem zavázán k plnění, na něž oprávněný podle hmotného práva již neměl nárok (v již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel výslovně, že dnem sepsání nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty je osobou oprávněnou inkasovat nájemné podle dříve uzavřené nájemní smlouvy správce konkursní podstaty a nikoli vlastník pronajaté věci).

Neexistence nároku na vymáhané plnění posuzováno podle hmotného práva však může být tzv. jiným důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pouze u jediného typu exekučních titulů, a to u notářských a exekutorských zápisů, jež na rozdíl od rozhodnutí vydávaných v občanském soudním řízení či řízení rozhodčím nejsou vybaveny účinky právní moci a závaznosti pro účastníky a všechny orgány (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). O takový případ však v souzené věci, kdy je exekučním titulem pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález, nejde.

Jestliže tedy odvolací soud vycházel z názoru jiného, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené rozhodnutí spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. února 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r. předsedkyně senátu