20 Cdo 950/98
Datum rozhodnutí: 30.08.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 950/98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) I. L., B) B. N., proti žalovaným 1) J. N. a 2) A. N., vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 389/93, o vydání nemovitostí, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 1998, č.j. 17 Co 58/98-25, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. února 1998, č.j. 17 Co 58/98-25, potvrdil usnesení ze dne 28. listopadu 1997, č.j. 6 C 389/93-9, jímž Okresní soud ve Znojmě - odkazuje na ustanovení § 19, § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.") - zastavil řízení o žalobě podané u tohoto soudu 30. prosince 1992 proto, že oba žalovaní zemřeli ještě před zahájením řízení (první žalovaný 24. října 1983 a druhá žalovaná 22. března 1992). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž k tvrzení žalobců, že při podání žaloby vycházeli z mylného zápisu v evidenci nemovitostí, uvedl, že je věcí žalobců, aby jako účastníka řízení označili toho, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Žalobci naznačovaný postup podle § 107 odst. 3 o. s. ř. měl za vyloučený, jelikož toto ustanovení má na mysli případy, kdy účastník řízení, který způsobilost mít práva a povinnosti má, v průběhu již zahájeného řízení zemře.

Žalobci (zastoupeni advokátem) podali proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíce, že nezohledněním specifik případu, nesprávným posouzením možnosti procesního nástupnictví a z toho vyplývající absence odstranitelnosti nedostatku podmínek řízení, ztratili možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Konkrétně namítají, že neměli legální možnost ověřit si údaje z evidence nemovitostí, a při případném zjištění úmrtí žalovaných by neměli legální možnost, jak přezkoumat právní nástupnictví ve věci. Zdůrazňují, že bylo-li dědictví projednáno v roce 1984, pak státní notářství mělo povinnost provést změnu v evidenci nemovitostí. I kdyby žalobci měli pochybnosti o správnosti údajů v evidenci nemovitostí a žádali o nahlédnutí do dědického spisu, za účelem zjištění jmen a adres dědiců, nebylo by jim to - se zřetelem k tehdejšímu znění notářského řádu - umožněno ( s odůvodněním, že nejsou účastníky řízení nebo s tím, že se nemohou prokázat listinou osvědčující právní zájem). Proto dovolatelé požadují, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § ustanovení 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o zastavení řízení, ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující, není usnesením ve věci samé (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); ostatně, odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (srov. § 239 odst. 1 o. s. ř. ) a žalobci návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali (srov. § 239 odst. 2 o. s. ř.).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.

K vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem"), je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejich existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelé pak svými argumenty po obsahové stránce vystihují vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., jež spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Jelikož jiné vady dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolateli.

Odnětím možnosti jednat před soudem je - v intencích § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. - takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu ČR, podanou již k § 237 písm. f/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak již v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle § 237 písm. f/ o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věcí, a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci § 237 písm. f/ o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soud k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97.

K zastavení řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. došlo proto, že soudy obou stupňů zaujaly ve svých rozhodnutích názor, podle nějž žalovaní nemají způsobilost být účastníkem řízení. Tento jejich hodnotící úsudek, projevený v rozhodnutí, tudíž ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu v průběhu řízení" (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 657/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999, pod číslem 59). Jelikož dovolatelé připínají nesprávný postup soudu právě k závěrům formulovaným v napadeném rozhodnutí, lze již na tomto základě uzavřít, že řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. netrpí.

Dovolání přitom - bez zřetele k výše uvedenému - neobstojí ani z hlediska své vlastní argumentace; závěr odvolacího soudu, že postup podle § 107 odst. 3 o. s. ř. dopadá jen na případy, kdy účastník řízení ztratí způsobilost jím být pod dni zahájení řízení, je přiléhavý a beze zbytku odpovídá jak dikci § 107 odst. 1 o. s. ř., tak standardnímu výkladu cit. ustanovení podávanému právní teorií i soudní praxí (srov. např. Winterová, A. a kolektiv: Občanské právo procesní, studijní příručka. Druhé doplněné vydání. ISV nakladatelství, Praha 1996, str. 109-110, nebo Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 255-264, včetně tam cit. judikatury). Dovolatelé pak nikterak nepolemizují se zjištěním soudů, že v době podání žaloby (v prosinci 1992) byli oba žalovaní již po smrti (takže ve smyslu § 7 odst. 2, věty první, občanského zákoníku v té době již neměli způsobilost mít práva a povinnosti a tudíž - v intencích § 19 o. s. ř. - ani způsobilost být účastníky řízení). Nejvyšší soud přitom ve výše cit. usnesení sp. zn. 2 Cdon 657/97 také vysvětlil, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a v usnesení ze dne 13. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 1056/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, pod číslem 111 formuloval závěr (od nějž nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci), že pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení musí soud řízení zastavit.

Zbývá dodat, že zápis v evidenci nemovitostí nebyl údajem, z nějž by bylo možné bez dalšího usuzovat na způsobilost tam zapsané osoby mít práva a povinnosti a tedy i na její způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení. V případě, že neznali jména a adresy dědiců žalovaných, žalobcům nic nebránilo, aby - ve shodě se závěry z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů bývalé SSR ve věcech ochrany vlastnictví k nemovitostem a stanoviska občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu SSR z 27. června 1972, Cpj 57/71, uveřejněnými pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. str. 244) - podali žalobu proti neznámým dědicům zemřelých. Podle ustanovení § 25 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářského řádu), jak platil ke dni podání žaloby, pak při absenci odchylné úpravy bylo na řízení před státním notářstvím použitelné též ustanovení § 44 o. s. ř. o možnosti nahlížení do spisu, přičemž - oproti očekávání dovolatelů - za podmínek ustanovení § 44 odst. 2 o. s. ř. mohl do spisu nahlížet a činit si z něj opisy a výpisy i někdo jiný než účastník řízení, a zákon pro tyto účely nikomu neukládal povinnost prokazovat se listinou osvědčující právní zájem na nahlédnutí do dědického spisu.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, žalovaným, kteří nemají způsobilost být účastníky řízení, však náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat nelze (podle obsahu spisu ostatně takové náklady žalované straně - z pochopitelných důvodů - ani nevznikly). Tomu ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. odpovídá výrok podle nějž právo na náhradu těchto nákladů nemá žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. srpna 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová