20 Cdo 949/2001
Datum rozhodnutí: 29.08.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 949/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. s., a.s., proti povinnému Z. B., srážkami ze mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 45 E 2543/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2001, č. j. 21 Co 20/2001-11, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. září 2000, č. j. 45 E 2543/2000-3, nařídil výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 5.190,- Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení ve výši 338,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí v částce 300,- Kč.

Shora označeným usnesením městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil v rozsahu jedné čtvrtiny vymáhané pohledávky a nákladů na nařízení výkonu rozhodnutí a ve zbytku změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž namítá, že jí nesprávným postupem soudu - jenž jí nedoručil odvolání povinného - byla odňata možnost jednat před soudem a (poukazujíc na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 56/95) že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně nesprávné aplikaci ustanovení § 511 odst. 2 občanského zákoníku.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, je Nejvyšší soud (ve shodě s posledně citovaným ustanovením) povinen projednat i dovolání v této věci a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen o. s. ř.").

Dovolání bylo podáno opožděně.

Projednáním dovolání a rozhodnutím o něm podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí např. posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí (včetně toho, že v záhlaví usnesení se neuvádí složení senátu). Podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání.

Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001), nikoli ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001).

Jak se podává z obsahu spisu, bylo usnesení odvolacího soudu oprávněné doručeno dne 14. února 2001; protože povinnému bylo doručeno již předchozího dne, nabylo 14. února 2001 právní moci. Z uvedeného pak vyplývá, že posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání byla středa 14. března 2001 (ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř.). Bylo-li dovolání podáno (viz otisk razítka soudu prvního stupně na č. l. 14) až 23. března 2001, stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné lhůty.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť oprávněná, která podáním opožděného dovolání zavinila jeho odmítnutí, na náhradu těchto nákladů nemá právo a povinnému náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Za součást dovolacích nákladů oprávněné však nebude možno považovat zaplacený soudní poplatek z dovolání (viz. č. l. 14), jelikož řízení před dovolacím soudem - jde-li o řízení vykonávací - je od soudního poplatku osvobozeno (§ 11 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a čl. II. bod 1 věta druhá zákona č. 255/2000 Sb.), na soudu prvního stupně tedy bude, aby poplatek dovolatelce podle ustanovení § 10 odst. 1 věty první téhož zákona vrátil.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2001

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu