20 Cdo 942/99
Datum rozhodnutí: 15.05.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 942/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) městu S., 2) Bytovému hospodářství S., 3) České republice - vojenské správě, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, a 4) E. H., o určení, že žalobce není nájemcem bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 57/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 1999, č. j. 18 Co 712/98-124, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 2. června 1998, č. j. 6 C 57/97-106, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 2. června 1998, č. j. 6 C 57/97-106, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 1999, č. j. 18 Co 712/98-124, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud rozsudkem ze dne 2. června 1998, č. j. 6 C 57/97-106 - poté co krajský soud jeho předchozí rozsudek zrušil, jelikož třetí žalovaná předložila v odvolacím řízení nové listinné důkazy, jejichž provedení by mohlo podle odvolacího soudu rozhodujícím způsobem ovlivnit posouzení věci - zamítl návrh na určení, že žalobce není nájemcem ve výroku specifikovaného bytu a zavázal jej k zaplacení náhrady nákladů řízení.

Žalobce proti tomuto rozsudku podal odvolání, jímž namítal, že dům čp. 694, v němž se nachází předmětný byt, není samostatným domem", nýbrž třemi sekcemi s vlastními popisnými čísly ", a že byt není trvale" služební podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník (dále též jen zákon č. 102/1992 Sb."), nýbrž že má charakter služebního pouze přechodně ve smyslu ustanovení § 8 téhož zákona. Protože tyto otázky považoval za zásadně právně významné, navrhl žalobce k jejich vyřešení pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně připuštění dovolání.

Krajský soud rozsudkem dne 20. ledna 1999, č. j. 18 Co 712/98-124, rozsudek okresního soudu potvrdil a žalobce zavázal k zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu je dům (opatřený samostatným popisným číslem 694), v němž je předmětný byt, samostatným řadovým domem", který je jako samostatný předmět práva veden v katastru nemovitostí. Byt pak byl přidělen jako byt vojenský ve smyslu § 68 odst. 1 bodu 1 zákona o hospodaření s byty, a to v domě určeném výhradně pro ubytování vojáků z povolání. S účinností zákona č. 102/1992 Sb. se pak právo osobního užívaní k tomuto bytu transformovalo podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) tohoto zákona na nájem služebního bytu a na charakter bytu nemohla mít vliv ani skutečnost, že žalobce přestal být vojákem z povolání. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že žalobcem naznačené právní otázky nemají praktický význam pro rozhodnutí ve věci samé".

Rozsudky soudů obou stupňů napadl žalobce včasným dovoláním (odůvodněným podáním ze dne 25. března 1999 /č. l. 139/ a doplněným podáními ze dne 6. září 1999 a 14. února 2000), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu a jímž namítá, že se svého práva nájmu předmětného služebního bytu (tím, že se z něj odhlásil a přihlásil se k trvalému pobytu v P.) jednoznačně vzdal", v důsledku čehož podle něj jeho právo nájmu trvalým opuštěním společné domácnosti zaniklo. Žalobce odvolacímu soudu vytkl nesprávnost použití § 710 odst. 1 obč. zák., jež - podle jeho názoru - jako ustanovení chránící nájemce nemůže být aplikováno u osob, které svůj nezájem o další trvání nájmu projeví opuštěním bytu. Dále pak je podle něj nesprávný právní názor odvolacího soudu, že předmětný byt je bytem služebním podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb., jelikož dům (v němž bydlí i civilisté) byl pro vojenskou správu získán ze státní bytové výstavby a byt tedy může být pouze přechodně služebním podle § 8 uvedeného zákona, takže jako takový svého služebního charakteru pozbyl dne 31. srpna 1993 propuštěním žalobce do zálohy.



Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadená rozhodnutí byla vydána dne 2. června 1998 a 20. ledna 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen o. s. ř.").

Jestliže dovolání směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání" proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že žalobce směřuje dovolání" přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání" proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první a § 243c o. s. ř. zastavil.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238 odst. 1, 2 a § 239 odst. 1, 2 o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.

Protože rozsudkem odvolacího soudu nebyl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, nýbrž potvrzen a protože přípustnost dovolání odvolací soud výrokem svého rozhodnutí nevyslovil, nelze dovolání mít za přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ a § 239 odst. 1 o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy proti potvrzujícímu rozsudku, je (i) to, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než předtím (právě) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zrušil-li však odvolací soud předchozí rozsudek soudu prvního stupně nikoli pro svůj odlišný právní názor na věc, nýbrž (pouze) proto, že rozsah potřebného dokazování (novými) listinami - předložených třetí žalovanou v průběhu odvolacího řízení - se vymyká rámci zásadně přezkumné činnosti odvolacího soudu, není dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení .

Vzhledem k uvedenému zbývá přípustnost dovolání posoudit z pohledu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., na něž dovolatel výslovně poukazuje.

Podle uvedeného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které v projednávané věci měly určující význam. Současně musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (musí tedy mít obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních), popřípadě ve stanovisku Nejvyššího soudu (§ 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), anebo v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné - nové" - řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu zpravidla nelze považovat takovou, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena s ustálenou soudní praxí v souladu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 932/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998 pod č. 12, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997 pod č. 101).

Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že se dovolací přezkum otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž - vedle důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. - již pouze důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Jiná pochybení soudu, zejména ta, jež se týkají skutkových zjištění, vyslovení přípustnosti dovolání neumožňují. Pokud tedy dovolatel namítá, že v domě bydlí od samého počátku civilisté, napadá správnost, případně úplnost skutkových zjištění; pochybení ve zjištění skutkového stavu věci však lze namítat pouze prostřednictvím dovolacích důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř. Jelikož tyto důvody v dovolání, má-li být přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř., uplatnit nelze, jsou námitky dovolatelem snesené proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu pro dovolací řízení bezcenné.

K doplnění skutkové stavu - podle samotného žalobce o nově uvedené skutečnosti" (viz jeho podání ze dne 14. února 2000) - nelze přihlédnout již proto, že v dovolacím řízení je uplatňování nových tvrzení o skutkových okolnostech vyloučeno. Tomu odpovídá zásada, že se v dovolacím řízení neprovádí dokazování, resp. že se provádí jen k prokázání důvodu dovolání (§ 243a odst. 2 o. s. ř.). Tvrzeními - že druhý žalovaný přijal dodatečnou výpověď žalobce z nájmu a že Městská rada převedla na čtvrtou žalovanou právo nájmu předmětného bytu - namítá žalobce skutkovou novotu, jejímž prostřednictvím ovšem správnost závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit nelze.

Stejně tak (nyní s ohledem na ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.) dovolací soud nemohl přihlédnout k doplňujícím podáním, jestliže jimi byly vymezeny (oproti dovolání) další právní otázky, jež žalobce považoval za zásadního právního významu (např. jak se změní jeho postavení poté, co druhý žalovaný přijal jeho dodatečnou výpověď z nájmu, a co městská rada právo nájmu k předmětnému bytu převedla na jeho manželku).

Protože žalobce v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání vymezil pro dovolací přezkum konkrétní právní otázky (čímž po objektivní stránce vymezil meze přezkumu v dovolacím řízení), je třeba vycházet z toho, že odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl právě s ohledem na nedostatek jejích zásadního právního významu. Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu užitým dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) lze v daném případě závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. zásadní právní význam, spojovat jen s tou otázkou, kterou žalobce v dovolání napadl, popřípadě jejíž řešení, které ve vztahu k ní odvolací soud přijal, zpochybnil. Protože otázku, zda dům, v němž se nachází předmětný byt, je samostatným domem (či pouze samostatnou sekcí" domu o více vchodech, byť opatřených samostatnými popisnými čísly), žalobce v dovolání k posouzení neuplatnil a otázku nesprávné aplikace ustanovení § 710 odst. 1 obč. zák. - uplatněnou v dovolání - naopak v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevymezil, lze zásadní právní význam ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. spojovat jen s otázkou, zda předmětný byt byl podle ustanovení § 68 odst. 1 bodu 1 zákona o hospodaření s byty bytem v obytném domě určeným výhradně pro ubytování vojáků z povolání, a zda se jeho právní režim transformoval na režim služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb.



Podle ustanovení § 26 zákona o hospodaření s byty vojenské byty přiděloval orgán vojenské správy se souhlasem místního národního výboru.

Vojenskými byty ve smyslu ustanovení § 68 odst. 1 bodu 1 zákona o hospodaření s byty byly byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování vojáků z povolání (případně jiných pracovníků vojenské správy) a jednotlivé byty, které vojenská správa získala ze státní bytové výstavby. Charakter vojenského bytu byl u těchto bytů trvalý, byty byly vojenskými bez ohledu na to, zda v nich bydleli vojáci z povolání či osoby, které (z jakýchkoliv důvodů) vojáky z povolání být přestaly.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb. jsou byty ozbrojených složek - za něž se považují byty v domech výhradně určených pro ubytování vojáků z povolání a občanských pracovníků vojenské správy, pracovníků federálního ministerstva vnitra, ministerstva vnitra České republiky a příslušníků Federálního policejního sboru, vojsk federálního ministerstva vnitra, Federální bezpečnostní informační služby, Sboru hradní policie, Policie České republiky a Sboru nápravné výchovy České republiky - byty služebními. Podle § 8 téhož zákona byty, které mají přechodně charakter služebních bytů, jsou jednotlivé byty v domech ve vlastnictví obce nebo státu, které získaly federální ministerstvo obrany, federální ministerstvo vnitra, Federální bezpečnostní informační služba, Sbor hradní policie, ministerstvo vnitra České republiky a ministerstvo spravedlnosti České republiky ze státní bytové výstavby pro ubytování vojáků z povolání a příslušníků ozbrojených složek uvedených v § 7 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, jestliže jsou jimi užívány ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona; tyto byty pozbudou své povahy, jestliže nájemce není nebo přestal být vojákem z povolání nebo příslušníkem ozbrojené složky nebo jestliže nájemcem se stala i jiná osoba.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jež zůstala nedotčena (a která - viz výše - dovoláním zpochybněna být ani nemohla) plyne, že předmětný byt byl žalobci přidělen rozhodnutím Posádkové správy (představované velitelem posádky) ve S. ze dne 15. ledna 1980 (č. l. 6) a že z celkových 24 bytových jednotek v domech čp. 694 a čp. 695 bylo 22 určeno (rozepsáno) pro příslušníky Ministerstva obrany a 2 pro příslušníky Ministerstvo Vnitra - SNB (č. l. 52). Ze sdělení Vojenské ubytovací správy P. ze dne 11. listopadu 1997, č. j. 18/3-4, plyne, že 12 bytových jednotek v domě čp. 694 bylo přiděleno příslušníkům vojenské správy a že 12 bytových jednotek v domě čp. 695 bylo rozděleno tak, že 10 bytových jednotek bylo přiděleno vojenské správě a 2 jednotky příslušníkům SNB (č. l. 51), a ze sdělení Vojenské ubytovací a stavební správy P. z listopadu 1979, č. j. 5002-3/79, se podává, že 22 vojenských bytů je komplexním plánem bytové výstavby Ministerstva obrany na rok 1979 určeno pro posádku S. a L. a že tyto byty budou začleněny do bytového fondu velitele posádky S., který na ně bude vydávat Rozhodnutí o přidělení bytu (č. l. 53).

Za takto zjištěného skutkového stavu je ovšem právní názor odvolacího soudu, že byt v domě čp. 694, v němž bylo všech dvanáct, tedy plný počet bytů (byť přidělených z komunální" bytové výstavby) určeno pro ubytování příslušníků vojenské správy, je - řečeno terminologií ustanovení § 68 odst. 1 bod 1 zákona č. 41/1964 Sb. - bytem v obytném domě výhradně určeném pro ubytování vojáků z povolání, a tedy nyní bytem služebním podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb., zcela v souladu dosavadní judikaturou. Totéž pak platí o dalších závěrech odvolacího soudu z tohoto názoru vyplývajících, že totiž k tomuto bytu nevzniklo právo společného právo nájmu manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 31. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2287/98), že tudíž žalobcovo právo nájmu nemohlo zaniknout trvalým opuštěním domácnosti a konečně že byt ani nemohl pozbýt své služební povahy v důsledku žalobcova propuštění do zálohy.

Protože napadený rozsudek není v rozporu s dosavadní ustálenou judikaturou, není ani splněna podmínka existence zásadního právního významu rozhodnutí a dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Jelikož dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - podle ustanovení § 243b odst. 4, odst. 5, věta za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Žalobce z procesního hlediska zavinil zastavení řízení a odmítnutí dovolání, u žalovaných, jež by měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty prvé (ve vztahu k odmítnutí dovolání užitého per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. května 2001

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu