20 Cdo 928/99
Datum rozhodnutí: 31.07.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 928/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Ž. B., a. s., proti povinné České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. č. 6, přikázáním pohledávky, pro 1 389 116,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. E 1313/97, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 1999, č. j. 13 Co 497/98-34, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 17. 4. 1998, č. j. E 1313/97-20, Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil výkon rozhodnutí Krajské státní arbitráže v Brně ze dne 12. 11. 1991, č. Arb. 20651/91/703, přikázáním pohledávky povinné z účtu u peněžního ústavu k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 1 389 116,- Kč, nákladů předcházejícího řízení v částce 27 784,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí v částce 27 784,- Kč.

K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.1.1999, č. j. 13 Co 497/98-34, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Ve včasném dovolání povinná (zastoupená advokátem) namítá, že výkon rozhodnutí byl nařízen postižením i těch účtů, které exekuci nepodléhají, a nadto není ani právním nástupcem dlužníka z původního závazku. Proto obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), a v důsledku toho dovolatelka navrhla, aby byla dovolacím soudem zrušena.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o.s.ř.

O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v § 238a v dané věci nejde; ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ nepřichází v úvahu proto, že napadené usnesení není usnesením měnícím (ale potvrzujícím), a ustanovení § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ proto, že je nelze podřadit těm, jež jsou zde (jako usnesení, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována.

Podobně nelze přípustnost dovolání dovodit z § 239, neboť ji odvolací soud nezaložil výrokem podle § 239 odst. 1, a z hlediska § 239 odst. 2 chybí již samotný návrh účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání), jemuž by odvolací soud nevyhověl.

Rovněž podle § 237 není dovolání přípustné, neboť z obsahu spisu se přítomnost vad řízení, vyjmenovaných v odstavci 1. tohoto ustanovení, nepodává, a dovolatelka je ostatně netvrdí (vady uváděné v dovolání jimi nejsou).

Nejvyšší soud, aniž by se jím mohl zabývat věcně, dovolání podle § 243b odst. 4, věty první, a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; oprávněnému, jemuž by příslušela náhrada, však (prokazatelné) náklady ve stadiu dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. července 2000

JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová