20 Cdo 927/2007
Datum rozhodnutí: 27.11.2008
Dotčené předpisy: § 343 předpisu č. 99/1963Sb., § 712 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




20 Cdo 927/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněného J. G., zastoupeného advokátem, proti povinné A. B., zastoupené advokátem, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 Nc 5885/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2006, č.j. 8 Co 1796/2006-74, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 1. 6. 2006, č.j. 18 Nc 5885/2006-47, Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl návrh oprávněného na nařízení exekuce vyklizením povinné do označeného bytu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle soudu prvního stupně nejsou splněny podmínky, jež stanoví § 343 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), neboť zajištěný byt není přiměřeným náhradním bytem, na který má povinná podle exekučního titulu právo. Tento závěr odůvodnil jednak disproporcí ve skladbě místností (vyklizovaný byt sestává ze tří obytných místností, a to dvou pokojů a kuchyně, kterou je možné vzhledem k její velikosti /11,04 m2/ považovat za obytnou, zatímco zajištěný byt disponuje dvěma obytnými místnostmi /obývacím pokojem, ložnicí/ a kuchyní, jejíž výměra 3,5 m2 vylučuje jiné využití), jednak nepřiměřeností celkových nákladů na bydlení v náhradním bytě (8.300,- Kč měsíčně) v porovnání s příjmy povinné (14.000,- Kč až 15.000,- Kč měsíčně).

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 11. 2006, č.j. 8 Co 1796/2006-74, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci vyklizením bytu nařídil a jejím provedením pověřil JUDr. P. V., soudního exekutora. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že byt zajištěný povinné, která žije s dcerou a vnučkou, splňuje ze všech podstatných hledisek kritéria přiměřeného náhradního bytu. Rozdíl v celkové výměře obou bytů daný rozdílem velikostí kuchyní pohybující se mezi 15 % až 20 % v neprospěch zajištěného bytu zachovává zhruba srovnatelné bydlení. Přiměřenost nákladů na bydlení v náhradním bytě, tj. výše nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (8.300,- Kč), posuzoval odvolací soud nikoliv ve vztahu k sociálním poměrům povinné, nýbrž z hlediska vyklizovaného bytu; jestliže náklady v náhradním bytě odpovídají tržnímu nájemnému z obdobných bytů v daném místě a čase, pak jsou rovnocenné i ve vztahu k vyklizovanému bytu, za jehož užívání se platí regulované nájemné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání. Závěr, že byt, který oprávněný zajistil, je z hlediska výměry podlahové plochy a z hlediska počtu místností přiměřeným náhradním bytem, dovolatelka nesdílí. O rovnocennou náhradu nemůže jít, jestliže celková výměra bytu je o 20 % menší než výměra bytu vyklizovaného, a jestliže namísto kuchyně je v bytě jen kuchyňský kout spojený s obývací místností. Za nesprávný dovolatelka dále pokládá závěr týkající se přiměřenosti nákladů na bydlení v náhradním bytě. Poměření výše nájemného v náhradním bytě s tržními nájmy vede k tomu, že je zbavena práva na přiznanou bytovou náhradu tím, že je jí zajištěn náhradní byt s nájemným, které převyšuje její platební možnosti a z užívání bytu ji vylučuje. S ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), proto soudy musí zohlednit to, zda finanční poměry dovolatelky umožňují platit nájemné za užívání náhradního bytu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce (§ 237 odst. 1 písm. a/, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ).

Dovolatelka výslovně neuvedla, který z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř uplatňuje; argumentaci v dovolání užitou však lze podřadit důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci).

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Oprávněný může podat návrh na nařízení exekuce, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul (srov. § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.).

Pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají nárok jen na jednu bytovou náhradu (§ 712 odst. 6 obč. zák.).

Podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. se použijí pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak.

Podle ustanovení § 343 odst. 1 o.s.ř., ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Po právní moci tohoto usnesení soud výkon rozhodnutí provede (viz § 73 zákona č. 120/2001 Sb.). Zajištění bytové náhrady nebo přístřeší pro povinného je povinen prokázat oprávněný (§ 343 odst. 2 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 712 odst. 2, věty první, obč. zák. je náhradním bytem byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemců a členů jeho domácnosti. Z věty druhé téhož ustanovení se podává, že přiměřeným náhradním bytem se rozumí náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má nájemce vyklidit. Věta pátá uvedeného ustanovení (pro případy výslovně uvedené) definuje náhradní byt, který není přiměřený; je jím byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, případně i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt.



Exekučním titulem je v projednávané věci rozsudek ze dne 16. 6. 1992, č.j. 7 C 80/92-26, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích přivolil k výpovědi z nájmu bytu a povinné uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Rozsudek nabyl 26. 10. 1992 právní moci.

Podle skutkových zjištění, která soudy obou stupňů učinily po provedeném dokazování, vyklizovaný byt (v prvním poschodí domu) disponuje pokojem o výměře 20,68 m2, dalším pokojem o výměře 11,34 m2, kuchyní o výměře 11,04 m2, předsíní o výměře 3,75 m2, šatnou o výměře 3,75 m2, chodbou o výměře 1,2 m2, koupelnou o výměře 4,94 m2, WC o výměře 1,26 m2 a spíží o výměře 1,5 m2; celková plocha bytu činí 59,64 m2. Zajištěný byt (ve čtvrtém nadzemním podlaží domu) sestává z obývacího pokoje o výměře 20,1 m2, ložnice o výměře 16,5 m2, kuchyně o výměře 3,2 m2, předsíně o výměře 4,9 m2, WC + koupelny o výměře 5,2 m2; celková podlahová plocha bytu činí 50,02 m2. Oba byty jsou tzv. první kategorie a z hlediska polohy jsou situované v samém historickém centru města v bezprostřední blízkosti centrálního náměstí. Nájemné v zajištěném bytě je sjednáno ve výši 6.400,- Kč měsíčně a zálohy na služby celkem ve výši 1.900,- Kč měsíčně, nájem je smluven na dobu neurčitou počínaje dnem, kdy bude nájemce do bytu vyklizen. Průměrné tržní nájemné v užším centru města Č. B. u bytů velikosti 50 až 60 m2 se platí v částce okolo 7.500,- Kč + energie s tím, že jako možná spodní hranice byla uvedena částka 5.000,- Kč.

Byt se vyznačuje znaky rozlohy, kvality a vybavenosti. Ustanovení § 712 odst. 2, věty první, obč. zák. obsahuje požadavek, aby každý náhradní byt velikostí a vybavením zajišťoval lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Pro přiměřený náhradní byt je vyžadován další znak, kterým je zásadní rovnocennost s bytem vyklizovaným, posuzovaná podle místních podmínek (srov. § 712 odst. 2, větu druhou, obč. zák.).

Ze srovnání zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli přiměřeného judikatura dovodila, že přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt; současně však byl přijat závěr, že se zřetelem k místním podmínkám v dané obci nelze trvat na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality. Pojmy zásadní rovnocennost a místní podmínky jsou vykládány v tom smyslu, že kladou na pronajímatele (příp. vlastníka) požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze 3/1994 pod č. 6, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 22/1998 pod č. 163). Rozdíl v podlahové ploše obytných místností (pokojů), popř. jejich odlišné uspořádání v rámci obou bytů, nejsou s to samy o sobě bytovou náhradu diskvalifikovat coby přiměřený náhradní byt.

Činí-li ustanovení § 343 odst. 1 o.s.ř. (zde ve spojení s § 712 odst. 2 obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) zajištění (přiměřeného) náhradního bytu, jde co do právní konstrukce o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem přiměřeného náhradního bytu pak znamená vymezit demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak tomu je například tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kritéria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).

Názor odvolacího soudu, že rovnocennost nabízeného bytu se i z hlediska nájemného posuzuje nikoli ve vztahu k sociálním poměrům povinné, nýbrž ve vztahu k vyklizovanému bytu, je správný. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 2488/2005 (viz také usnesení ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. 20 Cdo 2074/2006), v němž dovodil, že je-li nájemné v nabízeném bytě podle místních podmínek rovnocenné nájemnému v bytě vyklizovaném (v případě regulovaného nájemného v dosavadním bytě pak odpovídající obvyklé ceně nájmu v daném čase a místě, srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 524/2003, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 34 pod č. 138), je třeba nabízený byt z tohoto hlediska považovat za přiměřený bez ohledu na aktuální sociální situaci povinných. Na pronajímatele nelze jak zdůraznil Ústavní soud ve zmíněném nálezu při rozhodování o vyklizení přenášet zátěž sociálně slabších osob; způsob, jak vyřešit případné finanční těžkosti povinných při uspokojování potřeby bydlení, leží ve sféře státní pomoci (např. formou příspěvku na bydlení).

Namítá-li dovolatelka rozpor uvedeného závěru s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., pak ani tato námitka není důvodná. Z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jehož rámci právě soud posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp.zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67).

Odvolací soud se tedy všemi rozhodnými kritérii polohou bytů ve městě, jejich výměrou, počtem místností a kvalitou, včetně výše nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal.

Lze uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud proto při vyloučení vad řízení vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. dovolání bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2008



JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu