20 Cdo 904/2010
Datum rozhodnutí: 02.06.2011
Dotčené předpisy: § 19 odst. 2 ZKV, § 14 odst. 1 písm. e) ZKV




20 Cdo 904/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného ZZN Pelhřimov a. s. , se sídlem v Pelhřimově, Nádražní 805, identifikační číslo osoby 46678140, proti povinné Ing. Daně Hadrabové , správkyni konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Oříkov, se sídlem v Oříkově, identifikační číslo osoby 00108219, pro 540 067,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 Nc 1476/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009, č. j. 54 Co 487/2008-16, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009, č. j. 54 Co 487/2008-16, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 1. 9. 2008, č. j. 36 Nc 1476/2008-3, zamítl návrh na nařízení exekuce podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, č. j. 50 Cm 57/2006-60, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2008, č. j. 50 Cm 57/2006-61, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení obvodního soudu tak, že na základě výše uvedených rozhodnutí k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 540 067,50 Kč a 21 600,- Kč a nákladů exekuce, kterou budou v průběhu řízení určeny, nařídil exekuci na majetek povinné a jejím provedením pověřil soudní exekutoru JUDr. Marii Sárovou, Exekutorský úřad Jihlava. Dospěl k závěru, že v souzené věci se nejedná o případ, kdy má být věřitel uspokojen z majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce, a proto lze na základě exekučního titulu přímo postihnout majetek povinné. Exekuční titul, kterým bylo povinné uloženo zaplatit vymáhanou pohledávku, vycházel totiž z předchozího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2004, č. j. 58 Cml 99/2003-17, který nabyl právní moci 27. 12. 2004, a kterým bylo povinné uloženo, vyloučit ze soupisu konkursní podstaty v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 K 1/2003 částku 540 067,50 Kč získanou z prodeje věcí žalobce, to je nedokončené rozpracované zemědělské výroby.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), povinná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ne nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že je v rozporu s ustálenou soudní judikaturou. Současně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje v nesprávném posouzení důkazů, zejména exekučního titulu, a vytýká odvolacímu soudu, že uvěřil nepravdivému tvrzení oprávněného, že exekuční titul nesměřuje proti ní jako správkyni konkursní podstaty. Naplnění posledně uvedeného dovolacího důvodu pak spatřuje ve skutečnosti, že samotný obsah exekučního titulu vylučuje, aby exekuovaná pohledávka byla její osobní pohledávkou. Uvedla dále, že podle konstantní judikatury platí, že na základě exekučního titulu vydaného proti správci konkursní podstaty ve sporech, v nichž vystupuje při výkonu své funkce, nelze výkonem rozhodnutí (exekucí) postihnout majetek správce, nýbrž jen majetek úpadce. Odkázala na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněné pod číslem 2/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 2/2005 ) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 147. Dále připomněla, že exekuci proti úpadci nelze provést (§ 14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dále též jen ZKV ), a že konkursnímu věřiteli může vzniknout škoda, spočívající v neuspokojení jeho pohledávky vůči úpadci, až když pominou účinky prohlášení konkursu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3079/2005). Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a změně dalších zákonů (dále též jen zákon č. 120/2001 Sb. ), je důvodné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány (dovolatelkou vytýkané nesprávné hodnocení důkazů není vadou řízení) a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval právním názorem odvolacího soudu, že povinná je ve věci pasivně legitimována.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jak je patrno ze spisu, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 58 Cml 99/2003-17, uložil žalované ing. Daně Hadrabové, správkyni konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Oříkov, aby jako správkyně konkursní podstaty vyloučila ze soupisu konkursní podstaty úpadce úplatu ve výši 540 067,50 Kč získanou z prodeje žalobcovy (ZZN Pelhřimov a. s.) věci, tj. nedokončené rozpracované zemědělské výroby zapsané v soupisu konkursní podstaty konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze č. j. (správně sp. zn.) 36 K 1/2003, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Krajský soud v Praze pak dalším rozsudkem ze dne 16. 1. 2008, č. j. 50 Cm 57/2006-60, rozhodl, že žalovaná Ing. Dana Hadrabová, správkyně konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Oříkov, je povinna vydat žalobci (ZZN Pelhřimov a. s.) částku 540 067,50 Kč a zaplatit na náhradu nákladů řízení 21 600,- Kč. Krajský soud uzavřel, že předchozím rozsudkem bylo vyhověno vylučovací žalobě (vedené podle § 19 ZKV), že žalovaná ani poté, co rozsudek nabyl právní moci a stal se vykonatelný, žalovanou částku z konkursní podstaty nevyloučila, že tuto částku neoprávněně zadržuje, přestože jejím vyloučením se již nejedná o pohledávku za podstatou . Tím neoprávněně zadržuje věc žalobce.

Podle § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. jsou účastníky exekučního řízení oprávněný a povinný.

Podle § 14 odst. 1 písm. e) ZKV, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (pro věc rozhodném), nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§ 28 ZKV).

Jak již zmínil ve svém rozhodnutí odvolací soud a zároveň i povinná v dovolání, soudní praxe byla usměrněna pro případ, že exekučním titulem byla přiznána pohledávka proti správci konkursní podstaty a šlo-li o pohledávku za podstatou, prostřednictvím R 2/2005, dle něhož byla-li exekučním titulem přiznána pohledávka proti správci konkursní podstaty a jde-li o pohledávku za podstatou, je při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle tohoto exekučního titulu pasivně legitimován úpadce.

Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněném pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 63/2009 ) uzavřel, že na základě exekučního titulu získaného proti příslušné osobě ve sporu, v němž vystupovala jako správce konkursní podstaty konkrétního úpadce (z titulu výkonu této funkce) nemůže být výkonem rozhodnutí nebo exekucí nikdy postižen osobní majetek této osoby (majetek správce konkursní podstaty).

O případ, kdy exekuční titul směřuje proti povinné jako správkyni konkursní podstaty a ukládá jí povinnost vydat peněžní částku, v souzené věci jde.

Z prvního rozsudku Krajského soudu v Praze je zjevné, že jím byl uplatněn nárok na vyloučení náhradního peněžitého plnění ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (srov. k tomu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který proti jiné osobě, než je ta, jež vykonává funkci správce konkursní podstaty, ani nelze uplatnit (srov. § 19 odst. 2 ZKV).

Na povaze přiznaného nároku jako nároku vylučovacího nemění ničeho ani to, že jej Krajský soud v Praze druhým rozsudkem, jehož vydání žádný zákon nepředpokládá, neboť vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 ZKV je svou podstatou žalobou určovací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2004, pod číslem 179, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, uveřejněného pod číslem 13/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nemůže být v exekučním řízení nuceně realizována, přiznal oprávněnému na základě žaloby na plnění. Význam nemá ani to, že Krajský soud v Praze podle argumentace, že se již nejedná o pohledávku za podstatou tento nárok (ve zjevném rozporu s dikcí § 32 odst. 1 ZKV) původně pokládal za pohledávku za podstatou .
I když nejde o pohledávku za podstatou (nýbrž o vylučovací nárok), je i v projednávaném případě aplikovatelný závěr o nedostatku pasivní legitimace povinné (srov. v tomto ohledu i bod XXVI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Logikou věci je dáno, že pro částku, která má být vyjmuta (vyloučena či vydána) z konkursní podstaty úpadce nelze postihovat osobní majetek správce konkursní podstaty, který majetek konkursní podstaty pouze spravuje. V tomto ohledu jde (bez zřetele na četnost judikatury totéž ozřejmující) o závěr triviální. Hrubé pochybení odvolacího soudu při úvaze o předpokladech, za nichž bylo možné nařídit exekuci v dané věci, se projevuje o to výrazněji, že oprávněný sám (ve shodě s exekučním titulem, byť i tak chybně) označil povinnou jako správkyni konkursní podstaty , což samo o sobě znemožňovalo (ve světle závěrů výslovně formulovaných v důvodech R 63/2009, jež odvolací soud zjevně pominul) jakýkoli postih osobního majetku takto označené povinné .

Odlišné právní posouzení, k němuž v dané věci dospěl odvolací soud, tak správné není a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tudíž uplatněn po právu.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 2. června 2011 JUDr. Miroslava Jirmanová předsedkyně senátu