20 Cdo 903/2004
Datum rozhodnutí: 27.05.2005
Dotčené předpisy: § 315 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 903/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci žalobkyně K., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované E., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o 275.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 26/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2003, č.j. 11 Co 261/2003-82, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2003, č.j. 11 Co 261/2003-82, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 27. 1. 2003, č.j. 12 C 26/2002-60, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 27. 1. 2003, č.j. 12 C 26/2002-60, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 275.625,- Kč s 10 % úroky z prodlení od 16. 6. 2000 do zaplacení. Soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka nájemného, jež byla v řízení o výkon rozhodnutí vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 1140/99 přikázána žalobkyni (oprávněné), není platná, protože vychází z absolutně neplatného právního úkonu (dohody o pronájmu nebytových prostor z 1. 4. 1999). Za důvody neplatnosti smlouvy označil soud to, že ji s žalovanou uzavřel D. M., podílový spoluvlastník pronajatých nemovitostí, bez souhlasu či pověření druhého spoluvlastníka, že předmět nájmu byl v ní vymezen neurčitě a že příslušný správní orgán s pronájmem místností k provozování obchodu a služeb neudělil ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., souhlas. Nevznikla-li platně přikázaná pohledávka, nebylo co ve smyslu § 314a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), vyplácet, a tudíž ani žalobkyně nemůže být úspěšná s poddlužnickou žalobou (§ 315 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudkem ze dne 4. 9. 2003, č.j. 11 Co 261/2003-82, Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, se ztotožnil i s jeho právními závěry. V první řadě zdůraznil, že předmětem řízení, v němž se oprávněný z výkonu rozhodnutí (exekuce) vlastním jménem na dlužníkovi povinného domáhá vyplacení pohledávky (§ 315 odst. 1 o.s.ř.), může být (a typicky tomu tak je) existence pohledávky povinného, tedy i otázka, zda smlouva, z níž vznikla, je platným právním úkonem; přikázáním pohledávky ve výkonu rozhodnutí (exekuci) se totiž tato pohledávka nepovažuje za existentní a žalovaný se v řízení o poddlužnické žalobě může bránit tvrzením, že jeho dluh vůči povinnému není dán. V dalších závěrech, týkajících se hodnocení smlouvy o nájmu nebytových prostor jako neplatného právního úkonu, odvolací soud plně odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. prosazuje názor (údajně podpořený usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001), že v řízení podle ustanovení § 315 odst. 1 o.s.ř. nemůže nalézací soud posuzovat platnost smlouvy o nájmu nebytových prostor, z níž vzchází pohledávka, kterou soud výkonu žalobkyni přikázal. Opačný závěr, na němž vystavěl svůj rozsudek odvolací soud, by podle dovolatelky popíral smysl poddlužnické žaloby a znamenal by nepřípustnou ingerenci do rozhodování exekučního soudu. V rámci téhož dovolacího důvodu žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 dodatečně zpochybnila i závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor pro absenci předchozího souhlasu správního orgánu; po uzavření smlouvy totiž došlo k novelizaci zákona č. 116/1990 Sb., která měla za následek, že souhlas přestal být podmínkou platnosti smlouvy (v této souvislosti poukázala na to, že žalovaná předmět nájmu užívala a sjednaný nájem pronajímateli platila, čili smluvní strany založený vztah respektovaly a práva a povinnosti z něho plynoucí plnily). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, neboť pro nedostatek zásadního právního významu řešených otázek není přípustné; jinak se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a zdůraznila, že nedostatek předchozího souhlasu správního orgánu byl toliko jeden ze tří důvodů neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolací soud se v první řadě zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. použitelné není (rozhodnutí, kterým soud prvního stupně žalobu zamítl, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze proto odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Vzhledem k obsahu dovolání je možné zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spojovat pouze s otázkou, zda v řízení o poddlužnické žalobě lze posuzovat platnost (existenci) závazkového vztahu, z něhož vznikla pohledávka povinného vůči poddlužníku; protože jde o otázku, k níž se Nejvyšší soud vyjadřoval jen marginálně ve věcech týkajících se výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné. Otázku platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, jež byla uzavřena před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2, věty druhé, zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního (městského) úřadu, vyřešil odvolací soud v souladu s rozsudkem (velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2005 pod č. 7; kritéria zásadního právního významu tedy nesplňuje.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění dovolatelka nenapadla a s ohledem na založení přípustnosti dovolání ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ani napadnout úspěšně nemohla) vycházel odvolací soud z toho, že usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 50 E 1140/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 11 Co 945/99, byl nařízen k vydobytí pohledávky žalobkyně (oprávněné) ve výši 396.750,- Kč s příslušenstvím výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky D. M. (povinného) vůči žalované ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 1. 4. 1999 ve výši 396.750,- Kč s přísl. Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo žalované doručeno 1. 7. 1999, právní moci nabylo 13. 6. 2000 a s potvrzením o tom, že nabylo právní moci, bylo žalované doručeno 28. 7. 2000.

Podle ustanovení § 315 odst. 1 o.s.ř., nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, popřípadě podle § 314b odst. 1 a 3, může se oprávněný domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému.

Přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o.s.ř.) vzniká oprávněnému při splnění všech zákonných podmínek k pohledávce povinného za jeho dlužníkem tzv. úkojné právo vůči tomuto dlužníku (poddlužníku), a to až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství. Do závazkového vztahu mezi povinným a jeho dlužníkem úkojné právo zasahuje jen tím, že oprávněnému (nevyplatí-li poddlužník řádně a včas pohledávku, viz § 314a odst. 2, § 314b odst. 1, 3 o.s.ř.) přiznává formálně právní aktivní legitimaci k tomu, aby se ve sporném nalézacím řízení domohl vlastním jménem na poddlužníku vyplacení přikázané pohledávky. Z hlediska hmotného práva nedochází v daném obligačním právním vztahu subjektově (věřitelem dlužníka je nadále povinný), předmětově (určený druh plnění), obsahově (jde-li o práva a povinnosti subjektů vzniklých na základě předpisů objektivního práva) a rovněž co do jeho právního důvodu (titulu) přikázáním pohledávky k žádné změně. Výrazem toho jsou i omezení účastníků řízení o poddlužnické žalobě týkající se hmotněprávních dispozic s předmětem řízení (srov. § 315 odst. 1, věty druhá a třetí, o.s.ř.). Z uvedeného vyplývá, že poddlužnická žaloba ve smyslu § 315 odst. 1 o.s.ř. je důvodná, jen jestliže by žalovaný nebýt exekučního postižení pohledávky měl povinnost uhradit dluh povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (srov. § 313 odst. 1 o.s.ř.); okolnost, že pohledávka se dosud nestala splatnou, popřípadě že má z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu, je nerozhodná. Jinak řečeno, žalobce nedosáhne uspokojení své vymáhané pohledávky, pokud žalovaný prokáže, že přikázaná pohledávka (nikdy) neexistovala nebo před tím, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, některým ze způsobů stanovených zákonem zanikla. K takovým skutkovým závěrům je naproti tomu vyloučeno dospět v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky předchází, neboť existenci pohledávky, která má byt postižena, exekuční soud vycházeje toliko z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nezjišťuje (ostatně k tomu nemá vytvořeny ani odpovídající procesní předpoklady).

Uvedený výklad je zcela v souladu nejen s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2186/2001, uveřejněným v časopise Soudní judikatura 2/2003 pod č. 36, ale i s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 6, který řešil otázku, zda dlužník povinného má vůči svému věřiteli (povinnému v daňové exekuci) naléhavý právní zájem na určení pravosti pohledávky, která byla postižena exekučním příkazem správce daně.

Přestože odvolací soud otázku, pro jejíž řešení bylo připuštěno dovolání, posoudil v souladu s tím, co je uvedeno shora, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Tím, že dovolatelka z hlediska přípustnosti neúspěšně napadla závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 4. 1999, zpochybnila (implicite) i úvahu odvolacího soudu o neexistenci pohledávky, která byla v exekučním řízení přikázána.

V řízení o výkon rozhodnutí soud přikázal žalobkyni pohledávku D. M. vůči žalované, kterou specifikoval právním důvodem, tedy jako pohledávku na základě smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 1. 4. 1999. Uvedenou smlouvou jak bylo zjištěno se žalovaná zavázala za užívání označených nebytových prostor platit nájemné ve stanovené výši, a to čtvrtletními platbami.

Žalobkyně vymezila procesní nárok jeho předmětem (žalobním petitem) a základem, jímž se rozumí právně významné skutečnosti, na kterých žalobní návrh zakládá. V žalobě tvrdila, že od 1. 7. 1999, kdy bylo žalované doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, do 30. 9. 2000 zaplatila žalovaná za to, že užívala nebytové prostory, v souladu se smlouvou D. M. jako pronajímateli ve čtvrtletních splátkách nájemné ve výši 5 x 55.125,- Kč, tedy celkem 275.625,- Kč, aniž se podřídila tzv. arrestatoriu (viz § 313 odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Není pochyb o tom, že přikázaná pohledávka je identická s tou, jejíž vyplacení se žalobkyně v tomto řízení domáhá. Současně platí, že vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) bez dalšího umožňuje nárok žalobním petitem uplatněný, tj. nárok D. M. vůči žalované, posoudit podle hmotněprávních norem upravujících vydání plnění z bezdůvodného obohacení, pakliže soudy obou stupňů dospěly v rámci řešení předběžné otázky k závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu; právní kvalifikace nároku (pohledávky) jako plnění nájemného z titulu smlouvy o nájmu nebytových prostor, i když je v žalobě uvedena, totiž není pro soud závazná. (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. 11 Cmo 30/96, uveřejněné v časopise Právní rozhledy 11/1996, str. 527 a násl., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/2004 pod č. 78).

Spočívá-li napadené rozhodnutí na úvaze o neexistenci pohledávky, jež byla v exekuci žalobkyni přikázána, nelze je pokládat za správné; Nejvyšší soud proto rozsudek zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).

V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Soudy obou stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2005

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu