20 Cdo 90/2017
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 32 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 268 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb.



20 Cdo 90/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné MEDIGROUP, a. s. , se sídlem v Hradci Králové, ČSA č. 543, identifikační číslo osoby 27531023, zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 92/3, proti povinné PP Hospitals, s. r. o. , se sídlem v Brandýse nad Labem, Brázdimská č. 1000, identifikační číslo osoby 26085011, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská č. 1037/38, pro 6 000 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 28 EXE 797/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2016, č. j. 24 Co 172/2016-744, takto:

I. Dovolání oprávněné se zamítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 39 809,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce povinné.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Praha východ usnesením ze dne 13. 4. 2012, č. j. 28 EXE 797/2012-6 nařídil exekuci k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 6 000 000,- Kč s příslušenstvím, a to podle exekutorského zápisu soudního exekutora Mgr. Jana Jindry ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. EZ 04/2010, se svolením k vykonatelnosti (dále též jen předmětný exekutorský zápis ). Vedením exekuce byl pověřen JUDr. Jiří Štrincl, Ph.D., soudní exekutor Exekutorského úřadu Jablonec nad Nisou. Předmětný exekutorský zápis byl ze strany oprávněné i povinné podepsán Ing. M. V. jako statutárním orgánem (předsedou představenstva) oprávněné a zároveň jako zástupcem povinné, a to na základě generální plné moci , kterou Ing. V. dne 26. 2. 2010 udělil jednatel povinné Ing. P. N. V předmětném exekutorském zápisu oprávněná a povinná prohlásily, že dne 24. 3. 2010 uzavřely smlouvu o půjčce, na jejímž základě oprávněná povinné půjčila 4 000 000,- Kč se splatností (posunutou dodatkem smlouvy ze dne 29. 6. 2010) do 31. 8. 2010 s 6 % úrokem ročně, a dne 22. 4. 2010 další smlouvu o půjčce, na jejímž základě oprávněná povinné půjčila 2 000 000,- Kč se splatností (posunutou dodatkem ze dne 29. 6. 2010) do 31. 8. 2010. Povinná dluh z těchto půjček v rámci předmětného zápisu též uznala a zavázala se jej uhradit i s úrokem do 31. 8. 2010, a pro případ, že by tak neučinila, svolila k přímé vykonatelnosti exekutorského zápisu.

Podáním ze dne 30. 4. 2012 doplněným dne 18. 5., 16. 10. a 28. 11. 2012 povinná navrhla zastavení exekuce. Namítla zejména, že k půjčce ve skutečnosti nikdy nedošlo a částka 6 000 000,- Kč byla od povinné účelově vyvedena bez existujícího právního důvodu. Předmětný exekutorský zápis byl ve skutečnosti sepsán nikoliv dne 7. 7. 2010, ale až před podáním návrhu na nařízení exekuce. Exekuční titul je absolutně neplatný , protože Ing. M. V. při podpisu předmětného exekutorského zápisu jménem povinné jednal na základě neplatné generální plné moci , která jej nepřípustně opravňovala i k obchodnímu vedení povinné, i když nebyl jejím jednatelem. Ing. V. měl při jednání též zneužít informací a svého postavení v obchodním styku; sice jednal jménem povinné, ale jeho zájmy byly v rozporu se zájmy povinné, protože byl zároveň statutárním orgánem oprávněné.

Okresní soud Praha východ výrokem II. usnesení ze dne 31. 12. 2015, č. j. 28 EXE 797/2012-506 (výrok I. byl opravným usnesením ve vztahu k usnesení téhož soudu o nařízení předmětné exekuce ze dne 13. 4. 2012, č. j. 28 EXE 797/2012-6) návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Po skutkové stránce neshledal, že by Ing. M. V. zneužil informací a svého postavení v obchodním styku, ani že by předmětný exekutorský zápis ve skutečnosti vznikl nikoliv dne 7. 7. 2010, nebo že by částka v úhrnné výši 6 000 000,- Kč byla prokazatelně bez právního důvodu od povinné vyvedena. Jde-li o zastoupení povinné Ing. V., soud prvního stupně uzavřel, že sama skutečnost, že Ing. V. vystupoval při sepisu předmětného exekutorského zápisu jak na straně oprávněné, tak na straně povinné, rozpor jeho zájmů neodůvodňuje, a žádné jiné skutečnosti, které by takový rozpor odůvodňovaly, nebyly zjištěny. Ing. V. byl v době sepisu i společníkem povinné, proto byl dobrý stav povinné i v jeho zájmu. Sepis notářského zápisu podle názoru soudu prvního stupně nezhoršil právní postavení povinné, protože již jen odkazoval na dříve uzavřené smlouvy o půjčkách mezi oprávněnou jako věřitelnou a povinnou jako dlužnicí. Soud prvního stupně po právní stránce dovodil, že zastoupení povinné ze strany Ing. V. nebylo v rozporu s ustanoveními § 20 odst. 1, § 22 odst. 1, 2, § 23, § 39, § 41 ani § 41a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), ani v rozporu s ustanoveními § 66a odst. 2, § 135 odst. 2, § 196 a § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ).

K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2016, č. j. 24 Co 172/2016-744, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci na majetek povinné zcela zastavil (výrok I.) a rozhodl, že oprávněná je povinna nahradit náklady povinné, soudnímu exekutorovi i České republice (výroky II. až IV.). Po skutkové stránce shledal, že v době sepisu předmětného exekutorského zápisu (dne 7. 7. 2010) byl Ing. M. V. předsedou představenstva oprávněné a byl za ni oprávněn jednat bez omezení. Jednateli povinné v té době byli Ing. P. N. a Ing. T. T., přičemž každý z nich byl oprávněn jednat za oprávněnou samostatně a bez omezení. Dne 26. 2. 2010 udělil jednatel povinné Ing. N. Ing. V. plnou moc, kterou jej zmocnil k zastupování povinné ve všech věcech, a to i v případech, kdy je třeba zvláštní plné moci. V době sepisu předmětného exekutorského zápisu byla vlastnická struktura povinné taková, že 90 % obchodní podíl na ní vlastnila oprávněná a 10 % obchodní podíl Ing. M. V. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že pro právní posouzení věci je třeba použít ustanovení hmotněprávních předpisů ve zněních do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a že předmětný exekutorský zápis je i nadále exekučním titulem (čl. IV. bod 4 přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb.). Na posuzovanou záležitost aplikoval ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák., když konstatoval, že byl-li předmětný exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsán na straně dlužníka i věřitele jednou osobou Ing. V., pak zde reálně existuje rozpor mezi zájmy zastoupeného a jeho zástupce na straně dlužníka, a to již jen pro samotný charakter smluvního vztahu věřitele a dlužníka z titulu půjčky . Věřitel a dlužník totiž mají navzájem protichůdné zájmy a východiska a uzavření dohody o vykonatelnosti, jež je obsahem předmětného exekutorského zápisu, vylučuje, aby jménem povinné jako dlužnice jednal její zástupce, který je současně i statutárním orgánem oprávněné jako věřitelky. Došlo-li přesto v rámci popsaného zastoupení k uzavření takové dohody, je dohoda o přímé vykonatelnosti předmětného notářského zápisu absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. a je dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

Usnesení odvolacího soudu oprávněná napadla dovoláním, v němž zejména uvedla, že mezi zájmy povinné a jejího zástupce Ing. M. V. nebyl v době sepisu předmětného exekutorského zápisu žádný rozpor. Předmětný exekutorský zápis jen potvrzoval existenci předchozích závazků povinné vůči oprávněné. Sledoval sumarizaci závazků mezi oprávněnou a povinnou, měl zabránit vzniku případných nákladů soudního řízení, které by jinak oprávněná musela zahájit za účelem získání exekučního titulu ve formě soudního rozhodnutí a jež by byly uloženy povinné k náhradě. Postavení dlužníka a věřitele v daném případě nebylo reálně protichůdné, protože existence závazků ze smluv o půjčkách byla mezi nimi nesporná. Ani uznání dluhu, které Ing. M. V. v rámci předmětného exekutorského zápisu uskutečnil jménem povinné, není z výše uvedených důvodů v rozporu se zájmy povinné. Ing. V. měl jako akcionář oprávněné i jako společník povinné zájem na ekonomické prosperitě obou subjektů.

Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, odvolací soud se otázkou protichůdnosti zájmů věřitele a dlužníka podrobně zabýval.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Je namístě se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že pro posouzení otázky existence střetu zájmů mezi Ing. M. V. jako zástupcem povinné a povinnou je třeba využít právních norem, které byly účinné v době, kdy ze strany Ing. V. došlo k podpisu předmětného exekutorského zápisu ze dne 7. 7. 2010, a který Ing. V. podepsal jako statutární orgán oprávněné (věřitelky) i jako zástupce povinné (dlužnice). Tato skutečnost je zcela zřejmá nejen ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ale zejména z čl. II. bod 1 věta druhá přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a z čl. II. bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb. (viz odůvodnění níže). Odvolací soud též správně dovodil, že exekutorský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti sepsaný do 26. 11. 2012 je i nadále exekučním titulem (čl. IV. bod 4 přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb.).

V projednávané věci však bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné významné i vyřešení právní otázky, zda je pro posouzení existence konfliktu zájmů mezi zastoupeným dlužníkem a zástupcem, který je oprávněn jménem zastoupeného dlužníka svolit v rámci exekutorského (notářského) zápisu k přímé vykonatelnosti exekutorského (notářského) zápisu, na místě využít ustanovení § 22 odst. 2 a § 39 obč. zák., nebo jiného ustanovení. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř. zástupcem účastníka nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu má svolení k přímé vykonatelnosti obsažené v exekutorském (notářském) zápise se svolením k vykonatelnosti jen formální (procesní) charakter. Nemá hmotněprávní povahu a nejsou s ním spojeny ani následky předpokládané hmotným právem. Nařídí-li soud podle exekutorského (notářského) zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2825/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3527/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3953/2016). Z procesněprávní a nikoliv hmotněprávní podstaty svolení k vykonatelnosti nelze než dovodit, že posouzení, zda zástupce dlužníka (potenciálního povinného) při sepisu exekutorského (notářského) zápisu se svolením k vykonatelnosti jednal v rozporu se zájmy dlužníka, jestliže v tomtéž exekutorském (notářském) zápisu vystupoval zároveň jako statutární orgán (zde předseda představenstva) věřitele (potenciálního oprávněného), je třeba uskutečnit nikoliv podle norem hmotného práva (podle ustanovení § 22 odst. 2 a § 39 obč. zák., jak učinil odvolací soud, nebo podle ustanovení § 196a odst. 1, 2 obch. zák., (s jehož existencí se vypořádával soud 1. stupně), ale výhradně podle ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř., které definuje předpoklady vzniku kolize zájmů mezi účastníkem procesněprávních vztahů a jeho zástupcem, jakož i jeho následky (viz níže). Tato norma se uplatní i v případě kolize zájmů mezi zástupcem a zastoupeným při sepisu notářského (exekutorského) zápisu se svolením k vykonatelnosti, protože jde o jedinou obecnou normu procesního práva řešící tento střet, která se musí uplatnit i tehdy, když k procesněprávnímu jednání, jehož podstata a následky jsou upraveny v procesním právu (včetně zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, nebo zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti), dochází před zahájením řízení (ať už nalézacího nebo vykonávacího).

Ke střetu procesněprávních zájmů mezi zástupcem a zastoupeným účastníkem řízení může dojít jednak tehdy, když existuje střet zájmů mezi zástupcem a zastoupeným z pohledu civilního práva hmotného (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 847/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2473/2016), jednak tehdy, existuje-li konflikt zájmů mezi oprávněným a povinným projevující se v oblasti práva procesního. Střet zájmů v oblasti práva procesního se projeví tak, že zástupce účastníka může procesním jednáním uskutečněným jeho jménem navodit pro sebe nebo pro jinou osobu, kterou v řízení rovněž zastupuje, výrazně příznivou změnu v jejích procesních právech a povinnostech, a to na úkor účastníka, kterého zastupuje. Již tato skutečnost sama o sobě představuje střet zájmů mezi zástupcem a zastoupeným, aniž by musela být využita. Jiný přístup by vedl k popření smyslu civilního procesu, který je určen k řešení střetu hmotněprávních zájmů účastníků, které jsou pravidelně přinejmenším z části protichůdné, a to skrze využití práv a povinností ustavených normami procesního práva. Proto není přípustné, aby jeden a tentýž zástupce zastupoval účastníky, jejichž procesní zájmy se liší (například žalobce a žalovaného v nalézacím řízení sporném), protože například tím, že uzná jménem žalovaného nárok uplatněný žalobcem, kterého rovněž zastupuje, a na základě tohoto uznání soudu vznikne povinnost vydat rozsudek pro uznání (ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř.), posiluje procesní postavení žalobce na úkor procesního postavení žalovaného. Ke stejně významnému střetu bez pochyb dochází i v případě, že během sepisu notářského (exekutorského) zápisu se svolením k vykonatelnosti, který uskutečňují věřitel jako potenciální oprávněný a dlužník jako potenciální povinný, zastupuje obě strany jeden a tentýž zástupce. Zájmy oprávněného a povinného jsou z pohledu procesního práva ve stejně výrazném protikladu, jako zájmy žalobce a žalovaného, procesní postavení dlužníka (nynějšího povinného) se totiž na základě exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti (na základě svolení k vykonatelnosti) procesně významně zhoršuje na úkor posílení procesního práva věřitele (nynějšího oprávněného). Oprávněný totiž získává exekuční titul, jímž je právě exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti, který jej bez dalšího opravňuje, aniž by se musel domoci exekučního titulu ve formě rozhodnutí soudu, k zahájení exekučního řízení a k nucenému prosazení svých údajných práv uvedených v exekutorském zápise v neprospěch majetku dlužníka (nynějšího povinného). Skutečnost, že povinný má k dispozici procesní nástroj směřující k zastavení exekuce vyvoláním impugnačního sporu [vyvolaného návrhem povinného na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] vyvažuje zhoršené procesní postavení dlužníka (povinného) jen do jisté míry, exekuční titul totiž i poté zůstává zachován, návrh na zastavení exekuce nezpůsobuje odklad exekuce do doby rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce.

Jde-li o následky existujícího střetu zájmů mezi zástupcem a zastoupeným podle ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že jiného nemůže zastupovat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného; zjistí-li soud, že zájmy účastníka řízení jsou v rozporu se zájmy jeho zástupce, je tím zástupce (přímo ze zákona) vyloučen z řízení; soud proto přestane s takovým zástupcem jednat, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí, a procesní úkony učiněné takovým zástupcem jsou od počátku neúčinné a soud k nim nepřihlíží. Rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce má za následek neplatnost (absolutní neúčinnost) plné moci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006 a ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4542/2010). Skutečnost, že střet zájmů zastoupeného a zástupce má v procesním právu za následek, že zastoupení nadále netrvá a že veškeré úkony zástupce jsou ze zákona neúčinné, a soud k nim nemůže přihlížet hledí se na ně, jako by nikdy nebyly učiněny, a soud jim nemůže přiznat žádné procesní ani jiné účinky, zastává i komentářová literatura (například Smolík, P. ve Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 132, nebo Doležílek, J. v Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 121).

Z výše uvedeného vyplývá, že exekutorský (notářský) zápis, k jehož přímé vykonatelnosti svolil prostřednictvím jednoho a téhož zástupce údajný dlužník (povinný) a údajný věřitel (oprávněný), není v souladu s ustanovením § 32 odst. 2 o. s. ř., a to pro kolizi zájmů mezi zástupcem účastníků zápisu (kterým je jedna a tatáž osoba) se zájmem údajného dlužníka (povinného). Jestliže exekuce byla na základě takového exekutorského (notářského) zápisu nařízena, musí být k návrhu povinného podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena.

Postupoval-li odvolací soud tak, že při posouzení existence kolize zájmů mezi zástupcem povinné Ing. M. V. a povinnou při sepisu exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 7. 7. 2010 aplikoval ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. (podle něhož zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného) s tím, že pro případ existence kolize je právní úkon (právní jednání) učiněné v zastoupení absolutně neplatné (ustanovení § 39 obč. zák.), zvolil nesprávnou právní normu. Nicméně ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř., které naopak na posuzovanou situaci dopadá, obsahuje totéž pravidlo (zástupcem účastníka nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného). Je tedy správný právní závěr odvolacího soudu, že Ing. M. V., jenž byl v době sepisu předmětného exekutorského zápisu jak zástupcem věřitelky - oprávněné, tak zástupcem dlužnice-povinné, a byl jménem obou oprávněn podepsat a skutečně podepsal předmětný exekutorský zápis, jednal ve střetu zájmů. Existence kolize zájmů zástupce a zastoupeného v procesněprávních vztazích přitom má (viz judikatura zmíněná výše) za následek neúčinnost jednání zástupce jménem zastoupeného účastníka, k níž soud musí přihlédnout z úřední povinnosti. Proto bylo dovolání oprávněné zamítnuto [ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Protože povinná byla zcela úspěšná, má právo na plnou náhradu nákladů řízení. Právní zástupce povinné přitom uskutečnil dva úkony právní pomoci (příprava a převzetí věci dovolání, sepis vyjádření k dovolání) á 16 150,- Kč [ustanovení § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], dále je třeba připočíst dvě paušální náhrady á 300,- Kč a 21 % daň z přidané hodnoty. Úhrnem tedy náklady povinné činí 39 809,- Kč. Výše uvedený výpočet se činí s přihlédnutím k situaci, kdy vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena a výši odměny advokáta je třeba stanovit úvahou, zpravidla za využití vyhlášky č. 17/1996 Sb. (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Využití předmětné vyhlášky přitom s ohledem na předmět řízení o dovolání a na dopad rozhodnutí dovolacího soudu do sféry účastníků odpovídá zásadě přiměřenosti nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 2. 2017

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu