20 Cdo 897/2004
Datum rozhodnutí: 24.03.2005
Dotčené předpisy: § 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb., § 8 odst. 1 předpisu č. 110/1964Sb., § 21 odst. 1 předpisu č. 110/1964Sb.




20 Cdo 897/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T-M. C. R. a. s., proti povinnému D. K., pro částku 8.247,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 71 E 212/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2003, č. j. 18 Co 435/2003-25, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 25. 2. 2003, č.j. 71 E 212/2003-10, kterým okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. Odvolací soud dovodil, že byly splněny všechny občanským soudním řádem (dále též jen o.s.ř. ) stanovené předpoklady pro nařízení exekuce včetně formální a materiální vykonatelnosti vykonávaného rozhodnutí.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., oprávněná (vycházejíc ovšem ze zjevně nesprávného předpokladu, že napadeným usnesením odvolací soud nepotvrdil rozhodnutí o nařízení exekuce, nýbrž o jejím zastavení) namítá, že odvolací soud svým výkladem ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní posouzení podle ní spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené ustanovení použije i při soudním výkonu správních rozhodnutí přiznávajících právo soukromoprávní povahy, doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně; kromě toho je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, a to ustanovením § 402 obchodního zákoníku, jež je dle dovolatelky nutno (namísto § 71 odst. 3 správního řádu) aplikovat proto, že právo na zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem, jehož promlčecí doba je upravena zvláštním právním předpisem.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií /dovolání je nebo není přípustné jako takové/, která se zásadně neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o.s.ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat /subjektivní přípustnost/ svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Usnesením, jímž krajský soud k odvolání povinného v plném rozsahu potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, a tedy návrhu oprávněné zcela vyhověl, újma způsobena nebyla ani být nemohla; z pohledu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. je tedy dovolání v souzené věci subjektivně nepřípustné. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a z 28.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 a 1/2000 pod poř. č. 28 a 11).

Protože v daném případě dovolání podal někdo, kdo k němu nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho důvodností - podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o.s.ř. jako (subjektivně) nepřípustné odmítl.

Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. právo na jejich náhradu, však prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu těchto nákladů nemá právo žádný z účastníků

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu