20 Cdo 889/2000
Datum rozhodnutí: 22.06.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 889/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci obchodní společnosti F. S., a.s., o návrhu F. - I. & c. s.r.o., na obnovu řízení, ve věci vedené u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. B 1050/15, F 2305/99, o dovolání F. - I. & c. s.r.o. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 1999, č.j. 5 Cmo 228/99-288, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský obchodní soud v Brně zamítl usnesením ze dne 28. července 1999, č.j. B 1050/15, F 2305/99-275, návrh F. - I. & c. s.r.o. došlý soudu 5. února 1999 (č.l. 243-245) a doplněný podáními z č.l. 254-256, 268-269 a 271-272 na obnovu řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. B 1050, F 20498/97, kde usnesením ze dne 2. dubna 1998, č.j. B 1050/13, Firm 20498/97-228, povolil zápis změny obchodního jména obchodní společnosti F. S., i. f., a.s., na F. S., a.s. (dále též jen akciová společnost"), jakož i zápis změny předmětu podnikání akciové společnosti, do obchodního rejstříku. Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení § 94 odst. 1 a § 228 odst. 1 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř."), jakož i na ustanovení § 131 a § 183 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák.") - odůvodnil zamítnutí návrhů na obnovu řízení tím, že navrhovatelka nebyla účastnicí řízení, o jehož obnovu jde, takže jí ani nenáleží právo požadovat jeho obnovu.

K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. října 1999, č.j. 5 Cmo 228/99-288, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, uváděje, že v rejstříkovém řízení nebylo rozhodováno přímo o právech a povinnostech navrhovatelky, a že k bezprostřednímu zásahu do jejích práv nemohlo dojít zápisem (změn do obchodního rejstříku), který pouze odrážel rozhodnutí valné hromady. Návrh na vyslovení přípustnosti dovolání soud zamítl, s tím, že nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.

Společnost s ručením omezeným (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítajíc, že jí soudy obou stupňů bylo hrubě odepřeno" právo na vydání zákonného rozhodnutí po věcném přezkumu jejího návrhu nezávislým soudním orgánem. Konkrétně oběma soudům vytýká, že ji vylučují jako účastníka řízení o povolení obnovy, v němž byly do obchodního rejstříku vedeného u soudu prvního stupně zapsány u společnosti, jejímž je dovolatelka akcionářem, neexistující skutečnosti, respektive byly zapsány změny skutečností, které právně nemohly nastat, a jejichž zápis do obchodního rejstříku zásadním způsobem změnil právní postavení dovolatelky jako akcionáře (šlo o záležitost týkající se tzv. přeměny" investičního fondu na akciovou společnost běžného typu). Soudu prvního stupně, který v řízení, o jehož obnovu jde, rozhodl o změně zápisu v obchodním rejstříku, dovolatelka dále vytýká, že usnesením, jímž zápis povolil, zásadně pochybil a znejistil a ohrozil chráněné postavení akcionářů investičního fondu. Odtud dovolatelka vyvozuje, že jako akcionář, do jehož právního postavení soud takto zasáhl, je účastnicí příslušného řízení, a uzavírá, že by bylo hrubým porušením ústavního práva na zákonný a spravedlivý proces ve smyslu článku 38 Listiny základních práv a svobod, kdyby soud rozhodoval o změně práv osob" bez jakékoliv jejich účasti na řízení, s tím, že toto vylučuje i článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom má za to, že ustanovení § 200a odst. 1 o. s. ř. je ve vztahu k ustanovení § 94 odst. 1 o. s. ř. ustanovením rozšiřujícím, jež je nutno chápat tak, že účastníky řízení jsou i ti, o jejichž právech a povinnostech nebo právním postavení se v řízení jedná, přičemž v daném případě je takovou osobou ona jako akcionář. Vyhověním návrhu by dle dovolatelky nebylo obcházeno ani ustanovení § 131 a § 183 obch. zák., neboť neplatnost usnesení valné hromady nastává ze zákona (nikoli až jejím vyslovením). I když tedy k vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nedošlo, nelze k jeho protiprávnímu obsahu nikdy přihlížet. Proto dovolatelka (akcentujíc zásadní právní význam řešené otázky) požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatelka výslovně neuplatňuje žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř., po obsahové stránce jsou přitom její námitky podřaditelné dovolacím důvodům popsaným v cit. ustanovení pod písmeny a/ a d/, kterými lze odvolacímu soudu vytýkat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. (písmeno a/), a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř.

Podmínky přípustnosti stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť rozhodnutí (usnesení) o povolení obnovy řízení (§ 234 odst. 1 o. s. ř.) není ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. rozhodnutím ve věci samé (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a argumentaci tam rozvedenou).

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatelka. Tvrdí-li totiž dovolatelka, že jí soudy obou stupňů odepřely právo na projednání věci před soudem, jelikož ji nepokládaly za účastnici řízení, pak v intencích § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. namítá, že jako účastníku řízení jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat.

Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom - v intencích § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. - takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tvrzení dovolatelky, že ji soudy vylučují jako účastníka řízení o povolení obnovy, je zjevně neopodstatněné.

Podle § 234 odst. 1 o. s. ř. návrh na obnovu řízení soud usnesením buď zamítne, nebo obnovu řízení povolí. Dle odstavce 2 zamítá-li soud návrh na obnovu řízení proto, že jej podal někdo, kdo k němu nebyl oprávněn, nemusí nařizovat jednání.

Rozhodovací praxe soudů je jednotná potud, že z povahy obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu (srov. § 228 odst. 1 o. s. ř.) plyne - a ustanovení § 228, § 234 a § 235 o. s. ř. dokládají - že návrh na obnovu řízení může podat jen účastník původního řízení, popřípadě jeho právní nástupce z důvodu universální nebo singulární sukcese, přičemž také ostatní účastníci řízení (ti, jež navrhovatel obnovy jako účastníky označí) nemohou být osobami odlišnými od účastníků řízení, o jehož obnovu jde, popřípadě jejich právních nástupců z důvodu universální nebo singulární sukcese (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 10/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z dříve publikované judikatury např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 30. března 1984, sp. zn. 4 Cz 24/84, uveřejněný pod číslem 19/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo směrnici pléna bývalého Nejvyššího soudu o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně, uveřejněnou pod číslem V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 49).

Účastníkem řízení o obnově je vždy i osoba, která návrh na obnovu řízení podala (navrhovatel). Okolnost, že navrhovatelem obnovy není žádný z původních účastníků řízení, o jehož obnovu jde (a původními účastníky je nutno rozumět nejen osoby, s nimiž soud v řízení jako s účastníky jednal, nýbrž i ty, jež pominul, ač účastníky řízení měly být rovněž), se projevuje věcným rozhodnutím o návrhu, to jest tím, že soud návrh ve shodě s ustanovením § 234 odst. 2 o. s. ř. zamítne pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhovatele k jeho podání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod pořadovým číslem 43). Takto bylo postupováno i v uvedené věci.

Soudy tedy dovolatelce neupřely - jak se mylně domnívá - možnost jednat před nimi jako účastník řízení o obnově, nýbrž (jen) řešily jinak otázku, jež je rozhodná pro závěr o možnosti návrhu vyhovět (otázku, zda byla účastníkem řízení, o jehož obnovu jde). Případné pochybení soudu při hodnocení otázky, zda lze povolit obnovu řízení (zda návrh nebyl podán osobou neoprávněnou), je omylem v právním posouzení předpokladů pro povolení obnovy (srov. i § 234 odst. 1 o. s. ř.), nikoli vadou, kterou by dovolatelce byla odnímána možnost jednat před soudem rozhodujícím o obnově řízení.

Dovolatelka dále připíná tvrzené vady řízení k řízení, o jehož obnovu žádá. Zde její argumentace neobstojí již proto, že okolnost, že zmatečností bylo postiženo soudní řízení, jehož se týká projednávaný návrh na obnovu řízení (tzv. nalézací řízení), nezakládá vadu řízení o obnově (obdobný závěr Nejvyšší soud formuloval v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, a v unesení ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, co do poměru nalézacího řízení k řízení exekučnímu).

Již na tomto základě lze tudíž uzavřít, že řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo není.

Zbývá dodat, že tvrzení o zmatečnosti řízení se (objektivně) nemůže prosadit ani prostřednictvím úvah, jež dovolatelka uplatňuje na podporu závěru, že jako akcionář měla být účastnicí rejstříkového řízení o zápisu změny obchodního jména a předmětu podnikání akciové společnosti (ve vazbě na přeměnu" investičního fondu na akciovou společnost běžného typu).

Otázkou, zda akcionář je účastníkem řízení o zápisu změn týkajících se akciové společnosti do obchodního rejstříku, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 17. listopadu 1997, sp. zn. 1 Odon 3/97, a zodpověděl ji záporně. Toto usnesení Nejvyššího soudu přitom bylo přezkoumáno Ústavním soudem, který usnesením ze dne 18. května 1999, sp. zn. I ÚS 185/98 (uveřejněným v příloze III časopisu Soudní judikatura, ročník 1999, pod pořadovým číslem 15, str. 16-18), ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud uzavřel, že v rejstříkovém řízení se nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku, s tím, že pro případ, že by práva těchto osob mohla být dotčena nezákonností rozhodnutí, na jehož základě k příslušnému zápisu do obchodního rejstříku dochází, poskytuje zákon ochranu těmto právům tam, kde to považuje za potřebné, jiným způsobem (ustanovení § 131 odst. 1 a § 183 obch. zák.). Ústavní soud se pak ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že akcionáři akciové společnosti nejsou účastníky rejstříkového řízení o zápisu změn týkajících se této akciové společnosti.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. června 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová