20 Cdo 884/2008
Datum rozhodnutí: 14.01.2010
Dotčené předpisy: § 36 odst. 3,4 předpisu č. 120/2001Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 20 Cdo 884/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného M. S. , proti povinným 1) A. K. a 2) L. K. , oběma zastoupeným advokátem, pro 169.325,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 6298/2006, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. dubna 2007, č. j. 56 Co 126/2007 - 50, takto:

Dovolání se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 18. 10. 2006, č. j. 73 Nc 6298/2006 -9, nařídil podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 19 C 3/2000, k vymožení peněžitého plnění pro oprávněného ve výši 169.325,50 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,65 promile z dlužné částky za každý den prodlení od 1. 4. 2000 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 40.413,- Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněného určených v příkazu exekutora, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. I. L., Exekutorský úřad P.
K odvolání povinných Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 4. 2007, č. j. 56 Co 126/2007 - 50, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že všechny zákonné podmínky pro nařízení exekuce ve smyslu § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen exekuční řád ), byly splněny. K odvolací námitce povinných, že oprávněný nebyl v době podání návrhu na nařízení exekuce vlastníkem vymáhané pohledávky, krajský soud doplnil dokazování oprávněným předloženými smlouvami o postoupení pohledávek, z nichž zjistil, že smlouvou, na níž podpisy byly ověřeny dne 5. 5. 2003, oprávněný postoupil vymáhanou pohledávku R. B. a že další smlouvou, na níž podpisy byly ověřeny dne 3. 8. 2006, jmenovaný postoupil tuto pohledávku zpět oprávněnému. Vzhledem k tomu, že obě tyto smlouvy splňují formální náležitosti stanovené v § 524 obč. zák., neboť byly uzavřeny v písemné formě, a podpisy na nich byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny, prokázal oprávněný ve smyslu § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu převod práva z exekučního titulu na R. B.o i zpětný převod tohoto práva na svoji osobu. Ostatní odvolací námitky povinných nepovažoval odvolací soud za rozhodné pro nařízení exekuce, neboť při jejím nařízení soud nezkoumá, zda vymáhaná povinnost byla splněna či nikoli; v tomto směru vychází jen z tvrzení oprávněného.
Proti tomuto usnesení podali povinní dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v tom, že odvolací soud se v řízení nevypořádal se všemi námitkami povinných a nedostatečně se zabýval otázkou aktivní legitimace oprávněného k podání návrhu na nařízení exekuce . Poukazují na to, že po vydání podkladového rozhodnutí oprávněný úplatně postoupil svoji pohledávku R. B., jemuž následně dluh zaplatili, a že na svoji procesní obranu předložili odvolacímu soudu k důkazu prohlášení jmenovaného ze dne 5. 4. 2007, v němž mimo jiné uvedl, že předmětnou pohledávku nepostoupil vědomě oprávněnému, že tento právní úkon neučinil vážně a že k podpisu mohlo dojít v důsledku jeho duševní nemoci a s ní spojeným užíváním psychofarmak. Rovněž tak soudu předložili společné prohlášení oprávněného a povinných ze dne 25. 3. 2003, v němž obě strany prohlásily, že si všechny své závazky navzájem vypořádaly a že vůči sobě nemají žádné pohledávky, a návrh oprávněného na zastavení exekuce, nařízené usnesením Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 73 Nc 2332/2002, k vymožení stejné povinnosti, v němž uvedl, že mezi stranami došlo k dohodě o narovnání a následnému zaplacení dluhu. Dále dovolatelé namítají, že je zcela nelogické, aby se oprávněný domáhal exekucí zaplacení dluhu, který podle jeho prohlášení byl již nejpozději k 30. 5. 2003 uhrazen. Jestliže uhrazením dluh zanikl, nemohl být předmětem dalších právních vztahů, zejména postoupení . Proto smlouva uzavřená mezi R. B. a oprávněným ze dne 3. 8. 2006 je absolutně neplatná, na jejímž základě se oprávněný nemohl stát vlastníkem předmětné pohledávky, a tím ani osobou aktivně legitimovanou k podání návrhu na nařízení exekuce. Označenými důkazy, jimiž povinní zpochybnili aktivní legitimaci oprávněného, se však odvolací soud nezabýval a zaměřil se jen na zkoumání formální správnosti smlouvy o postoupení pohledávky; tím zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a zkrátil jejich právo na spravedlivý proces. Tento nesprávný procesní postup krajského soudu pak vedl k nesprávnému právnímu posouzení existence podmínek pro nařízení exekuce. Navrhli, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Oprávněný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání povinných není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 exekučního řádu přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jenž podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí (a takovým rozhodnutím napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho obsahu je), přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dané věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 19 C 3/2000, jímž žalovaným (povinným) byla uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) společně a nerozdílně částku 169.325,50 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,65 promile z dlužné částky jdoucím od 1. 4. 2000 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 40.413,- Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Povinní argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesli, avšak hodnocením námitek obsažených v dovolání k tomuto závěru nelze dospět. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Pramenem věcné legitimace účastníků řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), která je jedním z předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je v první řadě samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Jsou-li osoba, jíž bylo exekučním titulem přiznáno právo, a osoba titulem zavázaná, identické s účastníky řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), nevznikají při posouzení jejich věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z exekučního titulu. Důsledky hmotněprávní (univerzální či singulární) sukcese, při níž účastník neztratil způsobilost být účastníkem řízení, jež nastala v době po vydání exekučního titulu do rozhodnutí o nařízení jeho výkonu, se projevují v tom, že subjekt, který vystupuje v řízení jako (procesně) oprávněný, je odlišný od toho, komu rozhodnutí nebo jiný titul přiznává právo [respektive (procesně) povinný je odlišný od toho, kdo je titulem zavázán k plnění povinnosti]. V takovém případě je na (procesně) oprávněném, aby nejen tvrdil, že právo nebo povinnost přešly, ale přechod (převod) - nevyplývá-li přímo z právního předpisu - také způsobem předepsaným § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu (§ 256 odst. 2, případně § 107a ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř.) prokázal. Zásadě formalizace předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí odpovídá, že dokazování za účelem zjištění, zda právo či povinnost přešly na jiného, se před nařízením exekuce či výkonu rozhodnutí (zpravidla) neprovádí (srov. § 253 odst. 1, 2 o. s. ř.). Shora uvedená ustanovení upravují pouze formální stránku průkazu přechodu (převodu) práva z exekučního titulu, tj. stanoví, čím lze tvrzenou skutečnost doložit. Jestliže soud shledá oprávněným doložené listiny způsobilými prokázat přechod (převod) vymáhaného práva, neznamená to ještě, že skutečně na jejich základě v konkrétním případě pohledávka s příslušenstvím změnila osobu věřitele. Povinný se však při nařízení výkonu rozhodnutí nemůže bránit aktivní legitimaci oprávněného jinak, nežli zpochybněním poměru oprávněného k nositeli práva z exekučního titulu nebo zpochybněním (platnosti) listin oprávněným předložených (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006, a ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo1512/2007).
Jestliže tedy oprávněný v řízení v souladu s § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu prokázal, že vymáhanou pohledávku postoupil smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 5. 2003 R. B., který ji pak smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 3. 8. 2006 postoupil zpět oprávněnému, přičemž tyto smlouvy byly uzavřeny v písemné formě a podpisy na nich byly zákonem předepsaným způsobem úředně ověřeny, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci v otázce aktivní legitimace oprávněného v tomto řízení.
Závěr odvolacího soudu, že při nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) soud nezkoumá, zda a v jakém rozsahu vymáhaná povinnost zanikla (v daném případě tvrzeným splněním dluhu), a v tomto směru soud vychází z tvrzení oprávněného, že exekučním titulem přiznané právo není splněno, je v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2529/2005, stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21). Takové okolnosti mohou být posuzovány jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které předpokládá provádění dokazování [srov. § 268 odst. 1 písm. g), § 269 odst. 1 o. s. ř.]. Dovolatelé ostatně již takovýto návrh - jak z obsahu spisu vyplývá - podali. Případné splnění dluhu tedy na posouzení otázky aktivní legitimace oprávněného k podání návrhu na nařízení exekuce nemá vliv.
Dovolateli uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadami, která mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle shora citovaných ustanovení nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3028/2005), přičemž o situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Námitku, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi R. B. a oprávněným dne 3. 8. 2006 je absolutně neplatná, uplatnili povinní až v dovolání, a z hlediska § 241 odst. 4 o. s. ř. se tak jedná o nepřípustnou novotu, kterou se dovolací nemůže zabývat, neboť účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinných podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. ledna 2010

JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu