20 Cdo 884/2005
Datum rozhodnutí: 20.10.2005
Dotčené předpisy: § 131b odst. 5 předpisu č. 109/1964Sb., § 259 odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 262 odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 884/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné A., s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému J. S., zastoupenému advokátem, pro 174.843,68 Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 Nc 3004/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze z 28. 7. 2004, č.j. 30 Co 301/2004-82, takto:

Dovolání se zamítá.



O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 29. 4. 2004, č.j. 10 Nc 3004/2003-57, jímž okresní soud podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ) zastavil exekuci s odůvodněním, že právo přiznané pravomocnými rozhodnutími soudu se promlčelo v desetileté lhůtě podle § 110 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), jelikož k výkonu navržené platební rozkazy nabyly vykonatelnosti 24. 7. 1993, zatímco návrh na nařízení exekuce byl soudu doručen až 25. 8. 2003. Odvolací soud, jenž výslovně zdůraznil, že věc nelze posuzovat podle hospodářského ani obchodního, nýbrž podle občanského zákoníku, dále doplnil, že nedošlo ani k namítanému stavení běhu promlčecí doby, jelikož podání žádostí podle § 259 a § 260 odst. 2 o. s. ř. nelze posuzovat jako důvod pro aplikaci ustanovení § 112 věty druhé obč. zák., tedy jako uplatnění práva, jímž je pro případy uvedené § 110 odst. 1 obč. zák. výlučně podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci).

V dovolání (zásadní právní význam spatřuje v řešení otázky, zda věc má být posouzena podle hospodářského či občanského zákoníku, a to i v případě, že jde o hospodářské vztahy vzniklé před účinností obchodního zákoníku, a že exekuční tituly byly vydány po zrušení hospodářského zákoníku, a dále otázky, zda se podáním žádostí podle § 259 a § 260 odst. 2 o.s.ř. promlčecí doba staví podle § 131d hosp. zák.) oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení občanského zákoníku namísto zákoníku hospodářského vztah mezi povinným a právním předchůdcem oprávněné byl založen (a to bylo v celém průběhu nalézacího i exekučního řízení mezi účastníky nesporné) hospodářskou smlouvou o dodávce zboží z roku 1991, je tedy klasickým vztahem podle hospodářského zákoníku. Protože odvolací soud aplikoval (obecně) nesprávný právní předpis, vyřešil nesprávně i otázku stavení běhu promlčecí doby, jelikož ustanovení § 131d hospodářského zákoníku narozdíl od ustanovení § 112 věty druhé zákoníku občanského znal i pojem žádost (viz znění jeho věty druhé, v níž se říká, že podáním žádosti /žaloby/ příslušnému orgánu před uplynutím promlčecí lhůty se běh této lhůty staví ), a za takovouto žádost je podle dovolatelky třeba považovat právě žádost podle § 259 a § 260 odst. 2 o.s.ř. Protože řízení o této žádosti trvalo od 29. 11. 2002 do 29. 1. 2003, kdy byla zástupci oprávněné doručena odpověď soudu, byl běh promlčecí lhůty po dobu šedesáti dnů ve smyslu ustanovení § 131d hosp. zák. staven, takže k promlčení práva, byl-li návrh na nařízení exekuce titulů vykonatelných 24. 7. 1993 podán 25. 8. 2003, podle dovolatelky nedošlo.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že jím má být zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně, totiž otázka, zda podáním žádosti způsobujícím stavení běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 131d hosp. zák. lze rozumět podání žádostí podle § 259 a § 260 odst. 2 o.s.ř., nebo zda tímto pojmem je nutno mínit pouze a jedině podání návrhu na výkon rozhodnutí, případně exekuci. Pokud jde o výklad přechodného ustanovení § 763 obchodního zákoníku, touto otázkou (bod III., 1, 2 dovolání) se není třeba zabývat proto, že ji Nejvyšší soud pro účely exekuce ve svém rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 434/2004 již vyřešil.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu blíže ovšem nijak nezdůvodněný závěr odvolacího soudu, že podání žádostí podle § 259 a § 260 odst. 2 o.s.ř. stavení běhu promlčecí doby nezpůsobuje (byť měl odvolací soud na mysli stavení promlčecí lhůty podle § 112 věty druhé obč. zák., jelikož nesprávně viz výše uvedený judikát sp. zn. 20 Cdo 434/2004 dovozoval nemožnost aplikace ustanovení § 131d hosp. zák.).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Předně nutno zdůraznit, že právní závěr odvolacího soudu o nemožnosti aplikace ustanovení § 131d hosp. zák. je nesprávný, a v tomto ohledu dovolací soud odkazuje na výklad přechodného ustanovení § 763 obchodního zákoníku přijatý ve výše uvedeném judikátu sp. zn. 20 Cdo 434/2004.

Jádro problému ovšem nespočívá v aplikaci nesprávného právního předpisu obecně lhůta k uplatnění práva pravomocně přiznaného soudním rozhodnutím, a tedy lhůta k výkonu rozhodnutí, případně exekuci, je stejná jak v ustanovení § 110 odst. 1 občanského zákoníku, tak v ustanovení § 131b odst. 5 zákoníku hospodářského, totiž desetiletá nýbrž v otázce stavení běhu promlčecí doby; zatímco totiž z ustanovení § 112 věty druhé občanského zákoníku jasně plyne, že ke stavení promlčecí doby u práva již pravomocně přiznaného (§ 110 odst. 1 obč. zák.) je třeba podání návrhu na výkon rozhodnutí, případně exekuci (nikoli tedy pouze žádosti podle § 259 či § 260 odst. 2 o.s.ř., nýbrž kvalifikovaného úkonu podle § 261 o.s.ř.), je v tomto směru úprava stavení promlčecí doby provedená ustanovením § 131d hospodářského zákoníku výrazně kusejší. Toto ustanovení totiž vůbec nerozlišuje (narozdíl od občanského zákoníku, který v první větě § 112 upravuje stavení promlčecí lhůty u práv podle § 101 až 109, jež nastává podáním žaloby v nalézacím řízení, zatímco ve větě druhé u práv již pravomocně přiznaných /§ 110 odst. 1 obč. zák./ podáním návrhu na výkon rozhodnutí, či exekuci) mezi právy již pravomocně přiznanými (§ 131b odst. 5 hosp. zák.) a právy ostatními, přesněji řečeno upravuje stavení promlčecí doby právě pouze u práv ještě nepřiznaných , jichž se je nutno teprve domáhat u soudu či jiného příslušného orgánu (viz dikce druhé věty § 131d, v níž hospodářský zákoník říká, že podáním žádosti /žaloby/ příslušnému orgánu před uplynutím promlčecí lhůty se běh této lhůty staví .

Z uvedeného pak vyplývá, že klade-li hospodářský zákoník na roveň instituty žaloby a žádosti, nemíní tímto posléze uvedeným pojmem nic jiného než žádost u hospodářské arbitráže podle § 20 zákona č. 121/1962 Sb. o hospodářské arbitráži, případně žádost o zahájení nalézacího řízení před jiným příslušným orgánem. Z toho pak dále plyne dvojí, a to jednak, že dovolatelčin výklad pojmu žádost , uvedeného v § 131d hospodářského zákoníku, interpretuje-li jej jako žádost podle § 259 či 260 odst. 2 o.s.ř., je nesprávný, a jednak, že není-li stavení promlčecí lhůty u práv již pravomocně přiznaných výslovně upraveno v hospodářském zákoníku, je třeba užít ustanovení obecné, jímž je ustanovení § 112 věty druhé zákoníku občanského, podle které je ke stavení promlčecí lhůty u práv již pravomocně přiznaných (v daném případě podle § 131b odst. 5 hosp. zák.) třeba, aby v desetileté lhůtě byl podán návrh na výkon rozhodnutí, případně exekuci. O takový případ však v souzené věci, kdy exekuční tituly nabyly vykonatelnosti 27. 4. 1993, zatímco návrh na exekuci byl podán až 25. 8. 2003, tedy po uplynutí desetileté promlčecí doby, nejde.

Protože se oprávněné prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo (názor odvolacího soudu o nemožnosti aplikace ustanovení hospodářského zákoníku, a tedy nutnosti užití ustanovení zákoníku občanského, je sice nesprávný, nic to však nemění na správnosti závěru, na němž napadené rozhodnutí v konečném důsledku spočívá, totiž závěru, že ke stavení promlčecí doby nedošlo), Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. října 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu