20 Cdo 88/2009
Datum rozhodnutí: 17.02.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 88/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného V. J. , bytem v M., B., zastoupeného JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická 20, proti povinnému A. S. , bytem v P., P., zastoupenému JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 40, pro 12,302.002,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 29 Nc 495/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci z 29. 4. 2008, č. j. 40 Co 528/2008-109, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 18. 10. 2006, č. j. 29 Nc 495/2006-9, jímž okresní soud nařídil podle notářského zápisu JUDr. Josefa Holobrádka, notáře se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka 1, z 11. 3. 2006, č. j. NZ 60/2006, N 61/2006, na majetek povinného exekuci k vymožení částky 12.302.002,- Kč. S odvolací námitkou nedostatku aktivní legitimace oprávněného, odůvodněnou argumentem povinného, že oprávněný není nositelem práva z exekučního titulu v důsledku skutečností, které nastaly po jeho vydání (jestliže společnost VELPA plus s.r.o., osoba oprávněná z notářského zápisu, vymáhanou pohledávku postoupila před zahájením exekučního řízení třetí osobě, a to společnosti RUDEA a.s., jež pak dále tuto pohledávku postoupila nynějšímu oprávněnému V. J.) se odvolací soud vypořádal závěrem, že oprávněný přechod práva řádně prokázal způsobem předepsaným ustanovením § 36 odst. 4 exekučního řádu. Jestliže se podle názoru krajského soudu odvolací námitky povinného dále koncentrovaly do tvrzení o neplatnosti závazku, na němž se exekucí vymáhaný nárok oprávněného zakládá, pak těmito skutečnostmi se soud ve stadiu nařízení exekuce oprávněn zabývat není a totéž platí pro námitky, jimiž povinný zpochybňuje existenci samotné pohledávky oprávněného.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř, aniž však vysvětluje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinný ohlašuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Především poukazuje na to, že smyslem ustanovení § 63 písm. e) a § 64 notářského řádu není, aby notář k naplnění formálních náležitostí notářského zápisu konstatoval, že formální předpoklady byly splněny, nýbrž aby splnění předepsaných náležitostí potvrdil uvedením konkrétních údajů o nich. V případě formální náležitosti spočívající v ověření totožnosti účastníka platným úředním průkazem je proto podle jeho názoru třeba, aby v notářském zápise byl úřední průkaz, jímž účastník prokazoval svou totožnost, označen potřebnými údaji, jimiž lze průkaz identifikovat, tedy zejména označením orgánu, který jej vydal, datem vydání průkazu a údajem o ukončení jeho platnosti, jeho registračním číslem a označením jeho druhu (např. občanský průkaz, cestovní pas atd.). Krajskému soudu vytýká, že se nepřípustně nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, směřujícími proti nedostatku formálních náležitostí notářského zápisu; odvolací soud totiž pouze suše konstatoval , že předmětný notářský zápis obsahuje údaje o tom, jak byla ověřena totožnost účastníků, a že ta byla řádně prokázána předloženým platných úředních průkazů. V této souvislosti je podle dovolatele zarážející, že odvolacímu soudu nebyly utajeny konkrétní okolnosti vzniku posuzovaného notářského zápisu, totiž lest, jíž byl podpis na povinném v restauraci věřitele vylákán, a omyl, v němž byl povinný k tomuto úkonu v důsledku nadměrného požívání alkoholických nápojů záměrně mu oprávněným podávaných nezpůsobilým povinným podepsán.

V závěru dovolání pak poznamenává, že i když vzhledem k výše uvedenému je to nadbytečné, nutno poukázat na absolutní neplatnost notářského zápisu, k níž odvolací soud opět nepřípustně nepřihlédl . Je-li totiž předmět plnění v notářském zápise vymezen jako závazek dlužníka vrátit dluh věřiteli , je takovéto plnění neuskutečnitelné, protože žádný dlužník právně ani fakticky nemůže svému věřiteli vrátit dluh. Z toho pak podle povinného vyplývá závěr, že jde o úkon podle § 37 odst. 2 obč. zák. neplatný, jelikož jeho předmětem je plnění nemožné, v důsledku čehož není posuzovaný notářský zápis způsobilým exekučním titulem a nelze na jeho podkladě oprávněně nařídit a provést exekuci.

Současný oprávněný i původní oprávněná navrhli odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatel sice napadenému usnesení přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění těchto podmínek však hodnocením námitek obsažených v dovolání dospět nelze.

K dovolatelově námitce nedostatku údajů, z nichž by vyplývalo, jakým platným úředním průkazem účastníci postupní smlouvy svou totožnost prokázali, Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění svého usnesení z 15. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 37/2009, vydaného v předmětném řízení k dovolání povinného proti usnesení téhož krajského soudu z 29. 4. 2008, č. j. 40 Co 529/2008-118, jímž bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř.

Pokud jde o dovolatelova tvrzení o lsti, jíž měl být po něm podpis notářského zápisu vylákán, o omylu, v němž měl notářský zápis podepsat, a o jeho tvrzení o neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je plnění podle jeho názoru neuskutečnitelné a tedy nemožné, ani ohledně těchto tvrzení nelze dospět k závěru, že by byla způsobilá založit přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou.

V rozsudku z 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 15, Nejvyšší soud zaujal a vysvětlil závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti exekuci, ačkoli oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, může tato skutečnost být důvodem pouze k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; z uvedeného plyne, že dovolatelovy námitky, týkající se platnosti právního úkonu vtěleného do notářského zápisu, jenž je exekučním titulem, ve fázi nařízení exekuce relevantní nejsou.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. února 2011 JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu