20 Cdo 864/2009
Datum rozhodnutí: 16.03.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 864/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné ComFact, s.r.o. , se sídlem v Praha 1 - Starém Městě, Karlova 170/5, IČ 61246018, proti povinným 1) M. L. , zastoupenému JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, a 2) A. M. , zastoupené opatrovnicí Marcelou Jizerovou, pracovnicí Okresního soudu v Ústí nad Labem, pro 24.167,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 52 Nc 15189/2007, o dovolání 1) povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 2. 4. 2008, č. j. 10 Co 187/2008-30, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 2. 4. 2008, č. j. 52 Nc 15189/2007-19, jímž okresní soud nařídil exekuci. S námitkami odvolatele, že k exekuci navržený rozsudek nenabyl formální právní moci, jelikož mu nikdy nebyl doručen, se odvolací soud vypořádal závěrem, že povinnému byl rozsudek doručen prostřednictvím opatrovníka dle § 29 odst. 3 o. s. ř., který mu byl ustanoven v řízení před okresním soudem vedeným pod sp. zn. 15 C 508/92 , a že tedy je formálně vykonatelným exekučním titulem.

V dovolání aniž se zabývá otázkou přípustnosti dovolání povinný namítá, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje v postupu nalézacího soudu podle § 29 odst. 3 o. s. ř., ačkoli důvody pro ustanovení opatrovníka nebyly dány, povinný byl dosažitelný pro řízení jako účastník, navíc nemohl nic dlužit, když převodem na další osobu, což již dokládal a znovu může doložit, již nebyl členem bytového družstva a nemohl proto zavinit vznik jakýchkoliv dluhů.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Námitkou, že v soudním řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle § 29 odst. 3 o.s.ř., ač šetření o pobytu účastníka bylo neúplné, se totiž soud v exekučním řízení zabývat nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu z 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62).

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123, či v usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise č. 6, ročník 2002 pod poř. č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k exekuci navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již tzv. zmatečnostní nebo jinou vadou podle § 241 odst. 2 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení exekučního. Jestliže tedy dovolatel namítá, že v řízení vedeném u nalézacího soudu mu byl ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky předepsané ustanovením § 29 odst. 3 o.s.ř., (šetření pobytu zůstalo kusé), a že proto s ním soud nejednal (ani mu nedoručil rozsudek), namítá, že mu nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Uvedená námitka je však relevantní pouze v řízení o řádném opravném prostředku proti rozsudku, který však povinný nepodal

Odtud plyne závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v (nalézacím) soudním řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se exekuční soud zabývat nemůže. Při posuzování vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatel nevznesl.

Námitkou neexistence vymáhané pohledávky povinný zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou (ne)správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).

Výtka, že exekuční titul nebyl doručen druhé povinné, byla v řízení vznesena až v dovolání, jde tedy z hlediska ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. o nepřípustné novum (v odvolání na č. l. 20 dovolatel nedoručení titulu druhé povinné nenamítal).

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) aniž se mohl zabývat návrhem na vstup nového účastníka řízení na straně oprávněné (ustanovení § 107a o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. neplatí) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O případných nákladech exekučního řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení Hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. března 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu