20 Cdo 860/99
Datum rozhodnutí: 25.04.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 860/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva D., proti I. L., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 307/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 1998, č. j. 15 Co 269/98-58, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 2. února 1998, č. j. 17 C 307/96-26 - po připuštění její změny - zamítl žalobu na vyklizení ve výroku specifikovaného domu" a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení.

Krajský soud shora označeným rozsudkem připustil další změnu žaloby (tentokrát tak, aby žalovaný byl zavázán k vyklizení nebytových prostor ve druhém nadzemním podlaží předmětného domu do třiceti dnů od právní moci rozsudku), rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalovaného k vyklizení nebytových prostor zavázal, a uložil mu povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Svůj rozsudek odůvodnil závěrem, že smlouva o nájmu nebytových prostor je neplatná, a to - kromě důvodu spočívajícího v neurčitosti vymezení předmětu nájmu - také pro nedostatek obligatorní písemné formy, jelikož ji za pronajímatele nepodepsali dva členové představenstva družstva, nýbrž pouze jeho předseda. Podle odvolacího soudu samotným vlastnictvím pozemku nemůže být založeno právo žalovaného užívat nebytové prostory v budově jiného vlastníka na jeho pozemku postavené. Námitku žalovaného, že má - s odkazem na ustanovení § 3 občanského zákoníku - právo užívat vše, co se nad pozemkem nachází (a to i bez případné nájemní či jiné smlouvy), odvolací soud neakceptoval s odůvodněním, že omezení žalovaného ve výkonu jeho vlastnického práva k pozemku je řešitelné jinými právními prostředky než konstrukcí jeho práva k místnostem v domě na pozemku se nacházejícím.

Ve včasném dovolání, jímž připouští, že smlouva o nájmu nebytových prostor je pro absenci předchozího souhlasu příslušného orgánu a zřejmě" i pro neurčitost předmětu nájmu neplatná, žalovaný namítá, že nebude-li moci ani zčásti užívat dům, bude mu znemožněno užívání jeho pozemku, domem zcela zastavěného. Krajský soud, který svým rozhodnutím zasáhl do rovných práv obou vlastníků, zcela znemožnil výkon jeho vlastnického práva a vytvořil tak na jeho straně bezpráví, měl věc posoudit (podle obsahu dovolání je tedy uplatněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu) z pohledu zásady římského práva povrch ustupuje pozemku"; podle názoru žalovaného neobstojí ani závěr soudu, že s omezením možnosti užívání svého pozemku musel být srozuměn, jelikož toto omezení z vlastnického práva nevyplývá". Konečně pak podle něj ...nelze odhlédnout od toho, že odpůrce celý dům na své náklady hodnotou kolem 1 milionu Kč zrekonstruoval a jednání navrhovatele je v rozporu s ustanovením § 3 OZ."

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29. června 1998, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000.

Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení § 237 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, a k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný, nesvědčí-li mu nájemní ani jiné právo k nebytovým prostorám v domě žalobce, je povinen - ač je vlastníkem pozemku tímto domem zastavěného - tyto prostory vyklidit.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku stavba není součástí pozemku.

Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení, za současného právního stavu se v právním řádu České republiky uplatňuje zásada superficies non solo cedit", když zásada opačná ( superficies solo cedit"), jíž se dovolává žalovaný, v českých zemích platná dříve, byla dnem 1. ledna 1951 - a výslovně pak od 1. ledna 1992 (doplněním jediného odstavce ustanovení § 120 odstavcem druhým) - odmítnuta. Není-li stavba součástí pozemku, jsou stavby (budovy) samostatnými věcmi a není tudíž vyloučeno, aby vlastník stavby (budovy) byl od vlastníka pozemku, na němž tato stavba (budova) stojí, odlišný. Odtud pak plyne, že byla-li nájemní smlouva odvolacím soudem posouzena jako neplatná (a nesprávnosti tohoto právního závěru se žalovaný ani nedovolává), je závěr soudu o jeho povinnosti nebytové prostory v žalobcově budově - přesto, že je vlastníkem pozemku pod ní - vyklidit, správný.

Pokud pak jde o vlastnické právo žalovaného k pozemku (v době vzniku vlastnictví již zastavěnému budovou žalobce), jeho výkon na případné existenci či neexistenci práva žalovaného užívat nebytové prostory v domě nijak nezávisí. Rozsah vlastnických oprávnění k pozemku - již v okamžiku nabytí vlastnictví k němu ovšem omezený skutečností, že šlo o pozemek zastavěný budovou ve vlastnictví jiného subjektu - také nebude rozhodnutím v předmětném řízení nijak změněn. Dovolací argument, že rozhodnutí odvolacího soudu je soudním zásahem do rovných práv obou vlastníků, vytvářejícím na straně žalovaného bezpráví a znemožňujícím zcela výkon jeho vlastnického práva," je tedy nedůvodný.

Argumentuje-li dovolatel dále tím, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že ...odpůrce celý dům na své náklady hodnotou kolem 1 milionu Kč zrekonstruoval a jednání navrhovatele je (tak) v rozporu s ustanovením § 3 OZ", pak namítá v první řadě neúplnost skutkového zjištění.

Ta je však relevantní, a zakládá dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (řízení je postiženo jinou /než v § 237 uvedenou/ vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jestliže při vytváření skutkového základu sporu soud nepostupoval v souladu se zásadami zakotvenými v ustanovení § 120 o. s. ř. (např. neprovedl navržený důkaz a z nedostatku zjištění vyvodil pro dovolatele nepříznivý skutkový závěr).

Vytýkaná skutková okolnost, i kdyby objektivně existovala (a bylo možné jí přičítat právní váhu pro výsledek sporu), tyto znaky dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. nenaplňuje. Dovolatel tvrdí, že jeho investice do rekonstrukce žalobcovy budovy byla odvolacím soudem pominuta, netvrdí však (a ze spisu neplyne), že tato skutková okolnost v řízení vyšla najevo, byla (alespoň) obsahem jeho přednesů nebo že o ní - ač navrženy - nebyly provedeny důkazy (při odvolacím jednání 29. června 1998 - viz č. l. 56 versa zdola - žalovaný sice použil argumentaci ustanovením § 3 občanského zákoníku, avšak v souvislosti se skutkovými okolnostmi zcela jinými, totiž při úvaze, že jeho vlastnické právo k pozemku jej ...opravňuje k nesení výhod z užívání všeho, co se nad tímto pozemkem nachází, a to i bez případné nájemní či jiné smlouvy...").

Dovolatel tak přehlíží, že úplnost skutkových zjištění je vyloučeno poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutkových okolnostech, uplatněných teprve v dovolacím řízení; pro dovolací řízení platí, že skutkové novoty jsou nepřípustné v tom smyslu, že ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. na takové námitce úspěšně být založen nemůže (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu z 29. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 2336/98). V důsledku toho pak nemůže být nesprávné ani právní (z hlediska ustanovení § 3 obč. zák.) posouzení věci.

Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - jako nedůvodné rozsudkem zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).

Žalovaný s dovoláním úspěšný nebyl, u žalobce však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. dubna 2001

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu