20 Cdo 813/2004
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy: § 161 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 351 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 813/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. G. V. S., zastoupeného advokátkou, proti povinné MUDr. D. K., zastoupené advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. E 1592/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 30 Co 523/2003-32, takto:



I. Dovolání se zamítá.

II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 825,- Kč k rukám jejího zástupce advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty (§ 351 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen o.s.ř. /), a to tak, že návrh na jeho nařízení s odůvodněním, že podkladový rozsudek není materiálně vykonatelný zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil jednak závěrem, že rozsudek protože povinné ukládá prohlášení vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o.s.ř. ani titulem pro výkon rozhodnutí být nemůže, jelikož tento typ rozsudku (obecně) prohlášení vůle bez dalšího nahrazuje, a jednak závěrem, že v dané věci vykonávaný rozsudek takový účinek nemá, jelikož jeho výrok ukládající povinné uzavřít dohodu o vydání věcí je právě v článku 4., týkajícím se povinnosti předat doklady vztahující se k vydávaným nemovitostem a klíče od společných a uvolněných prostor v domě neurčitý.

V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje právě v závěru odvolacího soudu o neurčitosti (vykonávané části) výroku a z ní dovozené nevykonatelnosti podkladového rozsudku. Zdůrazňuje, že se domáhal konkrétního splnění povinností, tj. vydání veškerých dokladů vztahujících se k vydávaným nemovitostem a všech klíčů od společných a uvolněných prostor, které povinná jako předchozí výlučný vlastník předmětné nemovitosti, zajišťující i její správu, má k dispozici, neboť soudu ani jemu (tedy oprávněnému) nemůže být známo, které konkrétní doklady se k nemovitosti vztahují; dovozuje tedy, že jde o nezastupitelné jednání povinné, vynutitelné jedině postupem podle § 351 o.s.ř. Jelikož povinná má veškeré doklady ve své dispozici a jejich specifikace tudíž není možná, a protože nechce nechat pouze na její vůli, které z nich vydá, žádal o vydání všech.

Povinná navrhla zamítnutí dovolání.

Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr, že rozsudek, jehož výkon byl navržen, je pro neurčitost (resp. pro neurčitost jeho vykonávané části), a tedy - jak výslovně uvádí odvolací soud - proto, že práva a jim odpovídající povinnosti nebyly ve vykonávaném rozhodnutí určeny přesným a nepochybným způsobem, materiálně nevykonatelný.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale a o tento případ jde v souzené věci i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Podle § 257 o.s.ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsoby uvedenými v tomto zákoně.

Podle § 258 odst. 2 o.s.ř. výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci a provedením prací a výkonů.

Podle § 261a odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti tedy tzv. materiální předpoklady vykonatelnosti.

Exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný, jen je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v § 258 odst. 2 o.s.ř. Způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Ukládá-li exekuční titul povinnost k nepeněžitému plnění, které neodpovídá některému ze způsobů exekuce uvedenému v § 258 odst. 2 o.s.ř., požadavku zakotvenému v ustanovení § 257 o.s.ř. vyhovět nelze a takový titul proto není možno z materiálního hlediska vykonat.

Přípustné způsoby exekuce navazují na možné způsoby plnění (dare, facere, omittere, pati). Způsobem uvedeným v ustanovení § 351 odst. 1 o.s.ř., jejž měl oprávněný na mysli, navrhl-li výkon rozhodnutí uložením pokuty, se vykonávají tituly ukládající povinnost k nezastupitelnému jednání nebo povinnost něco strpět či něčeho se zdržet. Protože k výkonu navržený titul povinnost něco strpět či něčeho se zdržet zjevně neuložil, nelze než uzavřít, že povinné měla z dohody (k jejímuž uzavření byla vykonávaným rozsudkem zavázána) vyplynout kromě jiného povinnost něco, a to doklady a klíče, vydat (dare). Pak ovšem protože tato povinnost byla ve výroku formulována slovy předat doklady vztahující se k vydávaným nemovitostem a klíče od společných a uvolněných prostor v domě tedy pojmy, jež svou obecností nedovolují dovodit její rozsah, totiž které doklady a klíče mají být vydány, nelze dospět k závěru jinému než jaký dovodil odvolací soud.

Kromě závěru o neurčitosti vynucované povinnosti, spočívající v nedostatečném vymezení jejího rozsahu, je zde ovšem základní důvod, proč nelze dovolání vyhovět; ten spočívá v tom, že povinnost k předání dokladů a klíčů, tedy řečeno obvyklými pojmy teorie procesního práva k vydání věcí, neplyne přímo z rozsudku, jehož výkon byl navržen, ale teprve z dohody, jejímž obsahem je (také) prohlášení vůle povinné, které bylo tímto rozsudkem nahrazeno. Neukládá tedy předmětný rozsudek povinnost k samotnému vydání věcí (§ 80 písm. b/ o.s.ř.), nýbrž pouze povinnost k prohlášení vůle, které dnem nabytí právní moci bez dalšího zároveň sám nahrazuje (§ 161 odst. 3 o.s.ř.). Takový rozsudek se však vzhledem ke své povaze a to ani postupem podle § 351 o.s.ř. ani jinak nevykonává.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 750,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 12 odst. 1 písm. a/ bod 3. vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), sníženou o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. dubna 2005

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu