20 Cdo 802/2004
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 802/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Č. k. ch., zastoupené Mgr. M. D., proti žalovaným 1/ Družstvu pro správu objektu K., zastoupenému advokátem, 2/ J. S., zastoupené advokátem, a 3/ městské části P., zastoupené advokátem, o neplatnost smluv a vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. 24 C 198/2000, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.12.2003, č.j. 20 Co 493/2003 - 98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně uložil prvnímu žalovanému (dále jen žalovanému ) povinnost vydat označené nemovitosti (dům a pozemek). Ve shodě se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění učiněných v předchozím řízení ve věci sp. zn. 27 C 53/96, a dospěl i v dané věci k závěru, že žalobkyně je vlastníkem sporných nemovitostí, neboť právní úkon, kterým je převedla na stát (v roce 1955), je úkonem podle § 37 zákona č. 140/1950 Sb. neplatným. Zákon č. 298/1990 Sb. do právních poměrů žalobkyně podle jeho názoru nedopadá, jelikož není řeholním řádem, kongregací ani arcibiskupstvím olomouckým, a není ani významné, že předchozí soudní spor byl veden proti jinému účastníku (h. m. P.); relevantní je, že žalobkyně byla objektivně vlastníkem dotčených věcí v době, kdy tento subjekt (smlouvou ze dne 25.5.1998) nemovitosti převedl na žalovaného, pročež ten vlastnictví (od nevlastníka) nabýt nemohl. Proto je povinen, uzavřel odvolací soud, nemovitosti žalobkyni vydat za situace, kdy jejich vyklizení při zatížení nájemními právy nájemců bytů nepřichází v úvahu . Za nedůvodné pokládal odvolací soud i námitky, vycházející z tvrzených nedostatků procesních, zejména při opatřování skutkových zjištění a při hodnocení jejich úplnosti.

Ve včasném dovolání žalovaný (zastoupen advokátem) namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí má podle jeho názoru zásadní právní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), protože žalobou o určení, popřípadě na vydání věci , žalobkyně obchází zákon, resp. nepřihlíží k tomu, že otázky nápravy křivd byly řešeny restitučními zákony a použití obecných právních předpisů je tím vyloučeno. Zároveň, uvádí se v dovolání, způsob provedení dokazování v dané věci je v rozporu se zásadami dokazování a vůbec řízení před soudem .

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za výjimečného předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. se totiž mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).

Skutkové a procesní výhrady, jež tvoří těžiště dovolatelovy argumentace, jsou proto v daných souvislostech nevýznamné.

To se zjevně týká výtek, že soudy pominuly se relevantně zabývat jeho procesními (důkazními) návrhy ohledně právní subjektivity žalobkyně, její právní kontinuity , relevance poznatků čerpaných ze předchozího řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 27 C 53/96, nedostatků skutkových zjištění v tomto řízení, a konečně i důsledků okolnosti, že předchozí řízení bylo vedeno proti jinému subjektu (viz též nález Ústavního soudu ze dne 27.8.2004, sp. zn. I. ÚS 647/02).

Zde dovolatel uplatnil nepřípustně dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/, resp. odst. 3 o.s.ř.

Naopak přípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) může v obecné rovině představovat toliko námitka, že odvolací soud uplatnil nesprávný právní názor v otázce vztahu restitučního předpisu (zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., dále jen zákona č. 298/1990 Sb. ) a občanskoprávních předpisů obecných.

Ani zde však nejde o právní otázku, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá). Není ani spolehlivého argumentu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem.

Posouzení otázky povahy a důsledků zákona č. 298/1990 Sb. odvolacím soudem totiž odpovídá právnímu názoru, konstantně uplatňovanému v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

S dovolatelem lze souhlasit, že zákon č. 298/1990 Sb. je pojímán jako předpis speciální; proto platí, že jsou-li splněny jeho subjektové i předmětové předpoklady, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jím upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).

Předmětovým předpokladem však je i vymezení restituční skutkové podstaty , jež je součástí určení celkového restitučního charakteru zákona č. 298/1990 Sb.; její konstrukci Nejvyšší soud vyvozuje z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních dovozovaných z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu.

Existenci této restituční skutkové podstaty však v dané věci dovodit nelze, jestliže sporné nemovitosti měly podle nezpochybněných skutkových zjištění přejít na stát jinak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 2015/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 230/2002, ze dne 18.12.2003, sp. zn. 20 Cdo 2157/2002, ze dne 16.12.2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003, ze dne 27.1.2005, sp. zn. 2179/2003, a další).

Pak (již proto) do posuzovaných právních poměrů zákon č. 298/1990 Sb. nezasahuje, a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití předpisů obecných, nemá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 20 Cdo 919/2003).

O rozhodnutí zásadního právního významu - ve smyslu, jenž byl výše vyložen - proto nejde.

Dovolání tím nemůže být přípustné ani se zřetelem k § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Z důvodů vyložených shora nemohla být v rámci daného dovolacího přezkumu hodnocena otázka procesní regulérnosti výroku, jenž představuje výsledek sporu, jestliže zní na vydání domu a pozemku .

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; žalobkyni, jež by měla na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2005

JUDr. Vladimír Kůrka

předseda senátu