20 Cdo 801/2007
Datum rozhodnutí: 27.11.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb., § 238 odst. 2 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 801/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti povinné H. Z., zastoupené advokátkou, pro 2.000,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 E 145/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2006, č.j. 24 Co 56/2006-40, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Povinná je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení 925,- Kč k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 11. 10. 2005, č.j. 1 E 145/2005-16, zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením ze dne 14. 4. 2005, č.j. 1 E 145/2005-7. Důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), není podle soudu prvního stupně dán, neboť povinná neprokázala úhradu dlužné pohledávky s příslušenstvím.

Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že výkon rozhodnutí co do částky 2.000,- Kč zastavil (tím vyhověl návrhu, jímž se oprávněná domáhala částečného zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. c/, odst. 4 o.s.ř.), jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Splnění podmínek pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. co do úroků z prodlení, nákladů předcházejícího řízení a nákladů výkonu neshledal, zejména uvedl, že okolnosti, pro které nebyl proveden příkaz k převodu finanční částky z účtu povinné ve prospěch účtu oprávněné a částka nebyla na účet oprávněné připsána, nemají význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla v plném rozsahu povinná dovoláním, v němž ohlašuje dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že usnesení okresního i krajského soudu jsou v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Výpisem z účtu doložila, že měla snahu dlužnou částku uhradit mimo nařízený výkon rozhodnutí, avšak peníze, které poukázala na účet uvedený oprávněnou, se jí vrátily s odůvodněním, že účet neexistuje, což zjistila až s odstupem času z výpisu z účtu; do té doby byla v dobré víře, že peníze byly řádně odeslány. Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu rozhodnutí.

Oprávněná ve vyjádření označila dovolání za nepřípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Důvody, kterých se povinná s odkazem na ustanovení § 3 obč. zák. dovolává, nejsou dány. Povinná 24. 6. 2005 uhradila částku 2.000,- Kč a nic jí nebránilo, aby dobrovolně zaplatila i příslušenství pohledávky. Námitka týkající se změny účtu má oprávněná za účelovou, neboť povinná mohla svoji povinnost splnit jiným způsobem.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 236 odst. 2 o.s.ř.).

Dovolání proti měnícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 236 až § 239 o.s.ř. je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, která je podala). Posouzením subjektivní přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) o.s.ř. dovolání podat. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o.s.ř.), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit kasací napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 12/2000 pod č. 138, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 553/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2001 pod č. 28).

Dovolatelce rozhodnutím, jímž byl výkon rozhodnutí co do částky 2.000,- Kč zastaven, újma nevznikla, naopak nastala situace, kdy pohledávka nebude v této výši vymáhána.

Dovolání není přípustné ani v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl zamítnut návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Z uvedeného současně vyplývá, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto. Ostatně povinná tento nezpůsobilý dovolací důvod přestože jej ohlásila ve skutečnosti neuplatnila, jelikož žádné výhrady stran vad řízení v dovolání nevznesla.

Dovolatelka se otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezabývala a hodnocením v dovolání obsažené argumentace k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Námitka, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s ustanovením § 3 obč. zák., není důvodná. Touto otázkou se Nejvyšší soud již zabýval a vysvětlil, že z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy ve smyslu uvedeného ustanovení lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud v nalézacím řízení posuzuje, zda k případnému nesouladu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67).

Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Povinná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna zaplatit náklady, které oprávněná vynaložila v dovolacím řízení; náklady představují odměnu za zastupování advokátem ve výši 625,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1,§ 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. b), § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, věta první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, srov. Čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2008

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu