20 Cdo 800/2009
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 800/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Františka Ištvánka v exekuční věci oprávněného J. P. , zastoupeného JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 7, proti povinnému Z. P. , pro částku 12.888,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 Nc 4347/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci z 28. 2. 2008, č. j. 40 Co 1526/2007-169, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 17. 8. 2007, č. j. 51 Nc 4347/2003-155, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladech exekuce; uzavřel, že usnesení je věcně správné, jestliže soud prvního stupně po zhodnocení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví dospěl k závěru, že exekuční titul povinnému doručen nebyl, a že tudíž nenabyl formální vykonatelnosti. S odvolacími námitkami, jimiž oprávněný zpochybňoval závěry znaleckého posudku, se krajský soud vypořádal závěrem, že poté, co v rámci odvolacího jednání zopakoval důkaz tímto posudkem, nebylo důvodu dospět k závěru jinému, než ke kterému dospěl soud prvního stupně.

V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, oprávněný namítá, že uvedené vyhodnocení znaleckého posudku z hlediska důkazního břemene neobstojí a poškozuje práva oprávněného. Zásadně je nutno vycházet z předpokladu, že pošta doručila doporučenou zásilku do vlastních rukou povinného standardním a řádným způsobem a nějaké úvahy soudního znalce o tom, že je pravděpodobnější, že podpis na dokladu o převzetí poštovní zásilky není podpisem povinného, nemohou být dostačující k vyvrácení předpokladu o řádném doručení osobě, jíž byla zásilka určena. Oprávněný opětovně zdůrazňuje, že k návrhu na nařízení exekuce předložil platební rozkaz opatřený doložkou právní moci a vykonatelnosti. Tvrdí-li povinný, že platební rozkaz vykonatelný není, leží důkazní břemeno v tomto směru na něm. Podle názoru oprávněného povinný toto důkazní břemeno neunesl, když nějaké pochybnosti znalce o pravosti podpisu Z. P. nepostačují a nevylučují, že se o jeho podpis jedná. Postup soudu, který povinnost tvrzení a povinnost dokazování těchto tvrzení přenesl na oprávněného, by podle jeho názoru byl v soudní praxi zásadním průlomem oproti dosavadnímu stavu a umožňoval by osobám, jimž byla nalézacím soudem uložena povinnost k placení peněžních částek, i po značné době od pravomocného skončení nalézacího řízení namítat, že jejich podpis na dokladu o doručení není jejich podpisem, a ke zmaření exekučního vymáhání by postačily nějaké závěry soudního znalce, že je pravděpodobnější, že podpis na doručence není vlastním podpisem. Podle oprávněného by takto i po mnoha letech bylo nutno pokračovat v nalézacím řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž sice v souzené věci předcházelo kasační rozhodnutí, nikoli však takové, v důsledku něhož by soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém rozhodnutí předchozím pro vázanost právním názorem odvolacího soudu) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li odvolací soud právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z uvedeného je zřejmé, že má-li být přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je oprávněnému k dispozici pouze dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat jen, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Oprávněný (jenž ostatně v dovolání ani žádný dovolací důvod nespecifikuje) však tento ani žádný jiný z taxativně v ustanovení § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. vymezených dovolacích důvodů ve skutečnosti neuplatnil, jelikož celým obsahem svého podání brojí proti jedinému, a to proti hodnocení důkazu znaleckým posudkem; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268).

Uplatněním žádného z dovolacích důvodů není ani závěr oprávněného, že postup soudu, který povinnost tvrzení a povinnost dokazování těchto tvrzení přenesl na oprávněného, by byl v soudní praxi zásadním průlomem oproti dosavadnímu stavu.

Ostatně v usnesení z 25. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1257/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005 pod poř. č. 167, Nejvyšší soud uzavřel, že doložka vykonatelnosti, kterou je opatřen stejnopis rozhodnutí (§ 261 odst. 2 o. s. ř.), sice má charakter veřejné listiny, že tedy potvrzuje pravdivost v ní uvedených údajů, že však povinný může namítnout její obsahovou nesprávnost, a že v takovém případě je povinen ke svým tvrzením nabídnout důkazy. V souzené věci povinný ve svém odvolání proti usnesení z 5. 1. 2004, č. j. 51 Nc 4347/2003-7, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí, namítl, že podkladový platební rozkaz (určený mu do vlastních rukou) nebyl doručen jemu, ale jeho matce, která jej také převzala. Na základě poučení o povinnosti prokázat své tvrzení, poskytnutého mu odvolacím soudem, pak povinný navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví (č.l. 24); po jeho provedení a zhodnocení pak soud prvního stupně a posléze i soud odvolací dospěl ke skutkovému závěru shora uvedenému, že k výkonu navržený platební rozkaz povinnému doručen nebyl, a že tudíž nenabyl formální právní moci.

K opakované argumentaci povinného, že exekuční titul byl opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti, připomíná Nejvyšší soud svou ustálenou judikaturu, např. usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62, v jehož odůvodnění zopakoval závěr, že i když soud vychází především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti, je oprávněn a povinen v případě pochybností provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané soudní rozhodnutí (zejména zjištění, zda rozhodnutí bylo řádně doručeno). Z uvedeného plyne, že samotná doložka právní moci a vykonatelnosti, jíž je podkladové rozhodnutí opatřeno, ještě nemusí bez dalšího znamenat, že v exekučním řízení nedospěje soud stran jeho doručení k závěru, že toto rozhodnutí doručeno nebylo.

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že oprávněné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, v tomto stádiu řízení podle obsahu spisu nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. února 2011

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu