20 Cdo 781/2007
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 předpisu č. 119/2001Sb.




20 Cdo 781/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) P. f. Č. r., zastoupeného advokátem, a b) České republiky Okresního soudu ve S., proti povinnému M. N., pro částky 10.283,- Kč s příslušenstvím a 239.746,- Kč, prodejem spoluvlastnických podílů povinného na nemovitostech, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 E 2/2005, o dovolání oprávněného P. f. Č. r. (dále též jen PF ČR ) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31.8.2006, č.j. 5 Co 1345/2006-70, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením z 27.2.2006, č.j. 8 E 2/2005-55, okresní soud podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavil výkon rozhodnutí nařízený (pravomocně v prvém stupni dnem 9.4.2005) usnesením z 26.1.2005, č.j. 8 E 2/2005-26. Své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že předmětný výkon rozhodnutí byl nařízen k návrhům oprávněných ze 17.1. (u oprávněného a/) a z 21.1. (u oprávněného b/) 2005, zatímco v jiném řízení u tohoto soudu (pod sp.zn. 7 Nc 3397/2004) byla k návrhu další oprávněné (F., a.s.) z 15.11.2004 usnesením ze 16.11. téhož roku nařízena proti témuž povinnému exekuce, jejímž provedením byl pověřen JUDr. Z. Z., který dne 4.1.2005, tedy před zahájením předmětného řízení o soudním výkonu rozhodnutí, vydal exekuční příkaz, č.j. 1 EX 5944/04-6, k provedení exekuce prodejem týchž nemovitostí povinného, resp. týchž jeho spoluvlastnických podílů na nich.



K odvolání oprávněného PF ČR krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a s námitkou odvolatele, že při souběhu výkonu rozhodnutí prováděného podle občanského soudního řádu soudem a exekuce prováděné podle exekučního řádu soudním exekutorem, je nutno aplikovat ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. o přerušení řízení o exekucích či výkonech později nařízených, se odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vypořádal s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2006 pod poř. č. 2, závěrem, že předmětem úpravy obsažené v uvedeném právním předpise souběh výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu s exekucí podle exekučního řádu není.

V dovolání (zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že výše uvedeným judikátem nebyla problematika interpretace zákona o střetu exekucí vyřešena meritorně, jelikož šlo o rozhodnutí, jímž bylo dovolání pouze odmítnuto, aniž se soud s ohledem na skutkové vymezení dovolacích důvodů uvedenou otázkou mohl zabývat věcně ) oprávněný PF ČR namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v závěru soudů obou stupňů vycházejícím z výše uvedené publikované judikatury. Dovolatel se domnívá, že jazykovým i logickým výkladem nelze dovodit závěr jiný než ten, že řízení o později vedeném soudním výkonu rozhodnutí mělo být podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. přerušeno, aby pak v něm bylo možno pokračovat, nebudou-li nemovitosti v dříve nařízené exekuci do jejího pravomocného skončení prodány a jestliže vymáhaná pohledávka do té doby nezanikne. Pro případ, že by později nařízený soudní výkon rozhodnutí byl namísto přerušení zastaven, dovozuje oprávněný, že bude nucen po skončení dříve nařízené exekuce podávat nový návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, a to i v případě, že se do dříve nařízené exekuce přihlásí jako věřitel ve smyslu § 336f o.s.ř., jelikož jako takový nemá postavení rovnocenné pozici oprávněného či dalšího oprávněného, nebude tedy například moci zabránit zastavení dříve nařízené exekuce, navrhne-li je oprávněný.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Oprávněný sice argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesl, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodné otázky, a to otázky, zda má být aplikováno ustanovení § 14 odst. 1 zákona 119/2001Sb., o přerušení řízení, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Na závěru přijatém ve výše uvedeném publikovaném rozhodnutí z 21.7.2004, sp.zn. 20 Cdo 331/2004, nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit. V tomto směru tedy na ně v plném rozsahu odkazuje a dodává, že ústavní stížnost dovolatelky (v tamním řízení povinné, jež se obdobně jako oprávněný v souzené věci při souběhu soudního výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu s exekucí podle exekučního řádu domáhala aplikace ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., tedy přerušení později vedeného exekučního řízení) byla usnesením Ústavního soudu z 11.1.2007, sp. zn. IV. ÚS 401/2004, jako zjevně bezdůvodná odmítnuta.

V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že později zahájené řízení o soudním výkonu rozhodnutí (jenž již byl pravomocně nařízen) muselo být vzhledem k dříve zahájenému řízení exekučnímu (ve kterém je relevantní nikoli datum právní moci usnesení o nařízení exekuce, nýbrž datum vydání exekučního příkazu) zastaveno podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 24.4.2007, sp. zn. 20 Cdo 1673/2006, jež se sice týká souběhu dvou řízení o soudním výkonu rozhodnutí, jehož závěr však lze uplatnit obdobně i pro souběh soudního výkonu s exekucí podle exekučního řádu). V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že v dané věci neměl být v pořadí další výkon rozhodnutí prodejem téže nemovitosti povinného nařízen, a byl-li, musí být správně zastaven podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Týž názor zastává i literatura (srov. např. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.H.BECK, 2006, vysvětl. č. 6 na s. 1359, čtvrtý odstavec s. 1630, případně poslední odstavec s. 1647, v němž je zastáván taktéž obdobně uplatnitelný závěr, že soud řízení o návrhu dalšího oprávněného, který byl podán až po právní moci unesení o nařízení /v pořadí prvního/ výkonu zastaví).

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu