20 Cdo 778/2017
Datum rozhodnutí: 18.04.2017
Dotčené předpisy: čl. § 237 o. s. ř.



20 Cdo 778/2017 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobce 1) B. H. , K., 2) D. H. , K. 3 ) J. H. , K., všech zastoupených JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalovanému M. G. , identifikační číslo osoby 67287158, místem podnikání v Komárově, Na Horách 566, zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze, Na Stráži 1306/5, o vyloučení nemovitostí z exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Monikou Efmarkovou, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 115 EX 44/12, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2016, č. j. 56 Co 495/2015-539, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 4 114 Kč, k rukám JUDr. Davida Karabce, advokáta se sídlem v Praze, Na Stráži 1306/5, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Plzeň město rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, č. j. 11 C 306/2012-431, rozhodl tak , že parcela č. 940/2 a parcela č. 1021, jejíž součástí je budova, a parcela č. 1022, jejíž součástí je budova, zapsaných na LV č. 882 pro obec K., k. ú. K. u H., se vylučují z exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Monikou Efmarkovou, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 115 EX 44/12, nařízené usnesením Okresního soudu Plzeň město ze dne 1. 3. 2012, č. j. 77 EXE 355/2012-11 (výrok I), a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 105 539 Kč (výrok II).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 9. 2016, č. j. 56 Co 495/2015-539, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně 207 243,70 Kč.
Usnesení odvolacího soudu napadli ve výroku II žalobci dovoláním, jehož přípustnost zakládají na tvrzení, že rozhodnutí ve výroku o náhradě nákladů řízení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, přičemž touto otázkou je otázka výše tarifní hodnoty pro účely výpočtu nákladů řízení o vyloučení nemovitosti z exekuce ve smyslu advokátního tarifu, jejíž určení je nezbytné pro výpočet reparovaných nákladů právního zastoupení účastníků. Dovolatelé se domnívají, že pro určení tarifní hodnoty dle zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), je v řízení o vyloučení nemovitostí z exekuce rozhodující cena (hodnota) předmětných nemovitostí (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), nikoli částka 50 000 Kč, jež je tarifní hodnotou v případě řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je, nebo o určení neplatnosti právního jednání [§ 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu]. Na podporu svých tvrzení odkazují na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu se závěrem, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a proto navrhují, aby je dovolací soud změnil.
K odvolání se vyjádřil žalovaný názorem, že napadený nákladový výrok je naopak s rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu; žalovaný vznesl dovolací nárok , neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, jelikož ve vztahu k náhradě nákladů řízení mělo být, v souladu s judikaturou Ústavního soudu, aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř. a rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen o. s. ř. (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé zakládají přípustnost dovolání na základě tvrzení, že by měla být otázka určení tarifní hodnoty dle advokátního tarifu dovolacím soudem posouzena jinak, a v podaném dovolání rekapitulují námitky, které vznesli již v rámci odvolání, resp. polemizují se závěry, k nimž posléze dospěl odvolací soud. Takovou argumentaci považovat za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. zjevně nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nicméně dovolatelé předestírají ke konfrontaci také konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a nelze vyloučit (se zřetelem k ustanovení § 237 o. s. ř.) takové vymezení důvodu přípustnosti dovolání, jenž spočívá na tvrzení, že odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
Tak tomu však v dané věci není.
Nelze přisvědčit dovolatelům, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se stanovení náhrady nákladů advokáta v rozporu s uneseními Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, 30 Cdo 2427/2015 a 30 Cdo 1996/2015, neboť citovaná rozhodnutí byla vydána v řízení o určení vlastnického práva a na projednávanou věc proto nedopadají. V případě vyloučení nemovitosti z exekuce naopak odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, dle níž se odměna advokáta za zastupování v řízení o excindační žalobě nestanoví podle ceny věci z exekuce vylučované, nýbrž že za tarifní hodnotu se považuje částka 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3104/2013, rozsudek ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, usnesení ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 418/2012, rozsudek ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2175/2007, či usnesení ze dne 28. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2206/2007), což je nadto v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 1622/10.
Jelikož dovolatelé nedoložili splnění podmínek přípustnosti dovolání, je namístě uzavřít , že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Na dovolací návrh vznesený žalovaným nelze brát zřetel, neboť vyjádření k dovolání dovoláním ve smyslu § 236 a násl. o. s. ř. samozřejmě není; i kdyby jeho podání bylo možno posoudit jinak, nebylo podáno ve lhůtě dle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání žalobců bylo odmítnuto, Nejvyšší soud úspěšnému žalovanému přiznal podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. náklady, které mu v tomto řízení vznikly za zastoupení advokátem. Ty představuje odměna advokáta za jeden úkon (sepis vyjádření k dovolání z 1. 2. 2017) podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, ve výši 3 100 Kč [§ 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu] a paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky, zvýšené o aktuální výši DPH, tj. celkem 4 114 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. dubna 2017
JUDr. Vladimír Kůrka předseda senátu