20 Cdo 762/2006
Datum rozhodnutí: 27.02.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 762/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné T. 0. 2. C. r., a. s., proti povinnému J. V., zastoupenému advokátkou, pro 8.668,10 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 7708/2003, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2005, č.j. 51 Co 341/2005-13, takto:


Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 19. 9. 2003, č.j. 19 Nc 7708/2003-4, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 nařídil k vymožení pohledávky oprávněné 8.668,10 Kč podle vykonatelného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha ze dne 11. 9. 2000, č.j. 529217/2000-631/Jan/G, exekuci na majetek povinného a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je po formální stránce vykonatelné.


V dovolání jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ) povinný namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nebylo mu doručeno ani podkladové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, ani usnesení soudu I. stupně o nařízení exekuce. Odvolací soud se také nezabýval podstatou procesní obrany povinného, že služeb oprávněné nevyužíval, a nevyžadoval od oprávněné, aby prokázala uzavření smlouvy s povinným, a to nejlépe grafologickým rozborem podpisu povinného. Rovněž pominul tvrzení povinného o několikerém odcizení jeho osobních dokladů a neověřil tuto skutečnost dotazem na Policii České republiky. Povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).





Dovolání není přípustné.





Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).


Závěr, že k exekuci navržené rozhodnutí je vykonatelné, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, že zásilka s podkladovým rozhodnutím byla uložena, protože povinný nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržoval (§ 24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/ ve znění pozdějších předpisů). Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004 pod č. 132). Dovolatel ostatně jak vyplývá z obsahu dovolání šetření okolností rozhodných pro doručení podkladového titulu, popř. zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, kritice nepodrobil (za takovou nelze považovat pouhé tvrzení, že mu podkladové rozhodnutí nebylo doručeno).


Neobstojí ani výhrady, jimiž povinný zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích uvedl, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).


Stejně tak v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62, usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) Nejvyšší soud vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí. V projednávaném případě to tedy znamená, že vytýkaná pochybení Českého telekomunikačního úřadu v řízení, jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí, jsou pro nařízení exekuce bez významu.


Ani námitkou dovolatele, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, která představuje uplatnění důvodu zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., se dovolací soud zabývat nemohl. K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení může totiž dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Nad rámec odůvodnění lze jen dodat, že podle obsahu spisu (doručenky na č.l. 7 p.v.) bylo rozhodnutí soudu prvního stupně doručeno povinnému dne 30. 5. 2005.


Zbývá dodat, že rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) je vyloučen již proto, že napadené rozhodnutí posuzovalo výlučně otázky práva procesního.





Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. února 2007


JUDr. Pavel K r b e k , v. r.


předseda senátu