20 Cdo 762/2005
Datum rozhodnutí: 26.05.2005
Dotčené předpisy: § 241 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

20 Cdo 762/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. K., proti povinnému V. B., prodejem nemovitostí, pro 75.056,20,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. E 1518/97, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.1999, č.j. 17 Co 54/98 - 44, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud (kromě jiného) změnil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, tak, že návrh na nařízení výkonu zamítl. Dospěl zde k závěru, že podkladový rozsudek (Okresního soudu ve Znojmě č.j. 7 C 1369/94-60) nebyl (předtím, než bylo zahájeno řízení o jeho výkon) řádně (ani náhradně) povinnému doručen, neboť ten se v době doručení na adrese svého bydliště nezdržoval.

V dovolání oprávněný namítl, že k tvrzení, že se v místě bydliště nezdržoval, nenabídl povinný žádný důkaz, pročež je s podivem , že již na tomto základě odvolací soud vydal zamítavé rozhodnutí.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 dále jen o.s.ř. ).

Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně (§ 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

Uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud zásadně vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Kritika usnesení odvolacího soudu, vyjádřená v dovolání, má skutkovou povahu, a proto jí mohou v obecné rovině korespondovat (jen) dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/ resp. c/ o.s.ř., jejichž prostřednictvím lze vytýkat, že řízení je postiženo jinou (než zmatečnostní) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Ne každá skutková výhrada je však pod tyto dovolací důvody podřaditelná.

Vadou řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. se rozumí zejména procesní pochybení při provádění důkazů nebo pochybení ve vztahu k vůdčím zásadám dokazování, vtěleným do ustanovení § 120 o.s.ř.

Pro dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. jsou pak významné námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, případně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Je tomu tak tehdy, jestliže dovolatel (posuzováno z obsahového hlediska) namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, resp. že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.

V usnesení ze dne 29.8.2002, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněném pod č. 135/2001 v časopise Soudní judikatura a pod č. 25/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při zkoumání, zda k výkonu navržené rozhodnutí bylo povinnému doručeno, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení, zjištěných pomocí šetření, které provedl. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o.s.ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o.s.ř.), výslechu účastníků (§ 131 o.s.ř.) či provádění důkazu listinou (§ 129 o.s.ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (srov. § 123 o.s.ř.). Činí-li (však) soud výkonu rozhodnutí závěr o vykonatelnosti titulu (včetně závěru o řádném doručení rozhodnutí) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, nejde o šetření postupy dle § 122 a násl. o.s.ř. a neuplatní se požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům .

Výše uvedený výklad ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. je proto nutné v posuzovaných souvislostech aplikovat přiměřeně tomu, čím se šetření odlišuje od dokazování . Přesto nic z toho s dovolatelem vyjádřenou námitkou v dovolání identifikovatelné není. Jestliže odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (že se povinný v době doručení titulu výkonu v místě bydliště nezdržoval) byť i jen na základě výpovědi povinného, nelze mít za to, že tak učinil bez opory ve spisu (srov. § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), a o procesní vadu při kritickém šetření v podobě jeho neúplnosti by mohlo jít až v případě, že odvolací soud ignoroval okolnosti, jež v řízení mohly objektivně představovat podnět k šetření dalšímu.

Uvedení dovolacího důvodu v dovolání slouží k ustavení hlediska, z něhož má být napadené rozhodnutí přezkoumáno. Je-li formulován tak, že pro to neposkytuje spolehlivou základnu vůbec, nebo sice nabízí možnosti kritiky rozhodnutí odvolacího soudu, avšak takové, jež zákonem připuštěnému dovolacímu důvodu nejsou přiléhavé, resp. jej v úplnosti nevystihují, pak jsou logicky omezeny, případně i vyloučeny, způsoby takového dovolacího přezkumu, jenž by mohl být z pohledu procesního zájmu dovolatele efektivní.

Není-li relevantní dovolací námitky, nelze ani dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je nesprávné.

Aniž by tedy Nejvyšší soud jakkoli mínil se identifikovat s rozhodnutím, jež vydal odvolací soud, nemůže než uzavřít, že v daném dovolacím řízení nutno toto rozhodnutí kvalifikovat ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. jako správné; důsledkem toho je, že podle téhož ustanovení Nejvyšší soud dovolání musel zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšnému povinnému, jemuž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2005

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu