20 Cdo 759/2012
Datum rozhodnutí: 28.03.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 52 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb., § 267 odst. 1 o. s. ř., § 154 odst. 1 o. s. ř.




20 Cdo 759/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobkyně MPH Medical Devices s. r. o. se sídlem v Přelouči, Pardubická čp. 1571, identifikační číslo osoby 259 52 374, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovanému Ing. L. L. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, insolvenčnímu správci dlužníka AQ EAST s.r.o. , se sídlem v Praze 9, Kolbenova 159/7, identifikační číslo osoby 256 32 272, o vyloučení nemovitosti z exekuce, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 30/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2010, č. j. 37 Co 286/2008 - 127, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 15. 5. 2008, č. j. 10 C 30/2007 - 99, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (po změně petitu žaloby) domáhala vyloučení budovy č.p. 1570 v Přelouči - jiná st. na pozemku parc. č. st. 2573 zapsané u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, kat. pracoviště Pardubice na LV č. 2704 vedeném pro obec a kat. území Přelouč z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 16. 4. 2002, č. j. 2 NcE 756/2002 - 5 , a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 1. 2010, č. j. 37 Co 286/2008 - 127, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, tedy že usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 16. 4. 2002, č. j. 2 NcE 756/2002 - 5, byla k návrhu oprávněné AQ EAST s.r.o. pravomocně nařízena exekuce na majetek povinné TERMOINDUSTRIALE CZ, s.r.o. (nyní TERMOINDUSTRIALE CZ, s.r.o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 256 00 796, dále též jen povinná ) podle vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 14. 11. 2001, č. j. Ro 905/2001, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 87.433,10 Kč a smluvní pokuty 0,05 % z dlužné částky od 16. 2. 2001 do 31. 8. 2001 ve výši 8.568,- Kč, pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady exekuce, že pověřený soudní exekutor Mgr. Daniel Týč vydal dne 15. 3. 2004 pod č. j. EX 191/02 - 33 exekuční příkaz na provedení exekuce prodejem shora označené nemovitosti povinné (dále též jen předmětná nemovitost ), že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 12. 2001, č. j. 10 C 74/2001 - 54, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2002, č.j. 24 Co 88/2002 - 88, pravomocným dne 14. 11. 2002, bylo na základě žaloby podané žalobkyní (povinnou v exekučním řízení) proti žalované MPH Medical Devices s. r. o. (v daném řízení žalobkyně) určeno, že vlastníkem shora označené nemovitosti je TERMOINDUSTRIALE CZ, s.r.o., že dovolání podané MPH Medical Devices s. r. o. proti citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, č. j. 32 Odo 76/2003 - 111, že na základě uvedených rozhodnutí byla TERMOINDUSTRIALE CZ, s.r.o. zapsána jako jejich vlastnice do katastru nemovitostí a že v dosud neskončeném řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 222/2003 se žalobkyně MPH Medical Devices s. r. o. domáhá proti TERMOINDUSTRIALE CZ, s.r.o., aby žalované byla uložena povinnost protokolárně jí předat dílo provedené na základě smlouvy o dílo č. 98513 NP ze dne 3. 7. 1999 - výrobní a administrativní budovu zapsanou na LV č. 274 u Katastrálního úřadu v Pardubicích pro obec a kat. území Přelouč jako budova č. p. 1570 na parc. č. st. 2573 (tj. předmětnou nemovitost). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vylučovací žaloba není důvodná, neboť žalobkyně není aktivně legitimována k podání vylučovací žaloby podle § 267 odst. 1 o. s. ř., jelikož není vlastnicí předmětné nemovitosti, na čemž nemohou s ohledem na faktický stav nic změnit ani její úvahy o výsledku probíhajícího řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 222/2003; z tohoto důvodu (stejně jako soud prvního stupně) nevyhověl návrhu žalobkyně na přerušení daného řízení.

Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že jediným právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí (exekuci) podle § 267 odst. 1 o. s. ř. je právo vlastnické, a namítá, že od počátku řízení tvrdí, že právo k majetku, které v dané věci nepřipouští exekuci ve smyslu § 267 odst. 1 o. s. ř., je její právo na přechod vlastnictví k budově , které vzniklo uzavřením smlouvy o dílo č. 98513 ze dne 7. 3. 1999 mezi ní jako objednatelem a povinnou jako zhotovitelem , a to za podmínek v této smlouvě uvedených, tedy dnem předání a převzetí díla a uhrazením dohodnuté ceny díla (viz čl. X./0 smlouvy). Protože dovolatelka cenu díla zaplatila, avšak povinná jí dílo nepředala, podala proti ní žalobu, přičemž řízení je vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 222/2003. Dovolatelka na základě toho dovozuje, že jakmile by povinná svoji povinnost splnila, stala by se vlastnicí stavby; právě z tohoto důvodu navrhovala, aby odvolací soud řízení přerušil do pravomocného skončení řízení o její žalobě proti povinné na uložení povinnosti předat jí dílo. Dále poukazuje na to, že právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí má i z toho důvodu, že je oprávněným držitelem stavby (§ 129 odst. 1, § 130 obč. zák.), jelikož ji má ve své moci, užívá ji a vzhledem k tomu, že povinné zaplatila vyšší částku, než odpovídá ceně jí provedené části díla, je rovněž v dobré víře, že jí stavba patří . Navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a poté jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se písemně vyjádřil Ing. L. L., insolvenční správce dlužníka AQ EAST s.r.o., jenž uvedl, že s původní žalovanou společností bylo zahájeno insolvenční řízení, v jehož rámci byl prohlášen konkurs na majetek této společnosti; navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2009, č. j. 60 INS 2451/2009-A-23, bylo rozhodnuto o úpadku původní žalované (dlužníka) AQ EAST s.r.o., že na její majetek byl prohlášen konkurs, přičemž účinky tohoto rozhodnutí nastaly dne 19. 8. 2009 v 9:00 hod. a že insolvenčním správcem dlužníka byl ustanoven Ing. L. L. Jestliže byl v průběhu řízení o excindační žalobě podané proti původní žalované jako oprávněné v exekučním řízení prohlášen konkurs na její majetek, nastává ve vztahu k tomuto sporu účinek přerušení řízení předjímaný ustanovením § 263 odst. 1 zákona č. 162/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) - dále jen insolvenční zákon (jde o spor o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty) a prohlášením konkursu se insolvenční správce stává oprávněným místo dlužníka (srov. § 267 odst. 4 insolvenčního zákona). Vzhledem k § 265 odst. 1 insolvenčního zákona nelze v takto přerušeném řízení po dobu trvání účinků konkursu pokračovat, neboť spor o vylučovací žalobě má v insolvenčních poměrech charakter sporu o vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3031/2009). Nejvyšší soud s ohledem na uvedené musel tudíž nejprve vyřešit otázku, zda lze v dovolacím řízení pokračovat, když účinek přerušení řízení podle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona nastal v posuzované věci dne 19. 8. 2009, tedy ještě před vyhlášením napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, jejichž závěry pro insolvenční řízení platí obdobně na základě aplikace § 263 a násl. insolvenčního zákona) vada řízení vyvolaná tím, že soud pokračoval v řízení a vydal rozhodnutí v době, v níž bylo řízení prohlášením konkursu přerušeno, je vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci . V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dále dovodil, že v situaci, kdy je v nalézacím řízení (před jeho pravomocným skončením) následně na základě příslušného procesního úkonu pokračováno s osobami k tomu oprávněnými, nejde zpravidla (neodporují-li dosud provedené úkony úkonům oprávněných osob učiněným v době, kdy bylo v řízení již řádně pokračováno) o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci .

Skutečnost, že odvolací soud nepokládal insolvenčního správce dlužnice (původní žalované) za účastníka řízení, by případně (kdyby insolveční správce byl v důsledku tohoto postupu zkrácen na svých procesních právech) mohla zakládat tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. (tedy vadu spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). K takové vadě by ovšem mohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení přihlédnout (podle § 242 odst. 3 o. s. ř.) jen kdyby se týkala dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/97, uveřejněné pod číslem 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a bylo-li by dovolání přípustné.

Protože v dané věci soud prvního stupně vylučovací žalobu zamítl a odvolací soud napadeným rozsudkem jeho rozhodnutí potvrdil a protože insolvenční správce dlužnice (původní žalované) podal vyjádření k dovolání žalobkyně, tedy v řízení učinil příslušný procesní úkon, dospěl dovolací soud k závěru, že v řízení lze pokračovat s insolvenčním správcem dlužnice.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz článek II., bod 12. část první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s . ř. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012.

Dovolatelka v dovolání žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., nevymezila, a ani hodnocením námitek uplatněných v dovolání k tomuto závěru nelze dospět.

Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Podle § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

Smyslem (účelem) excindační (vylučovací) žaloby podle § 267 o. s. ř. je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí), takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006). K excindační žalobě podle § 267 odst. 1 o. s. ř. je aktivně věcně legitimována třetí osoba (osoba rozdílná od oprávněného, dalšího oprávněného a povinného), jejíž věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla postižena nařízením výkonu rozhodnutí (exekuce), ačkoliv k ní má takové právo (hmotněprávní vztah), které výkon rozhodnutí (exekuci) nepřipouští. Právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí (exekuci) je vlastnické právo (srov. § 126 obč. zák.) a spoluvlastnické právo, excindační žalobou se dále může úspěšně bránit též oprávněný držitel věci (§ 129, § 130 obč. zák. - k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1776 s., str. 2219 a násl.).

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že bylo-li v řízení zjištěno, že žalobkyně není vlastnicí předmětné nemovitosti, jejíhož vyloučení z exekuce se domáhá, není k podání vylučovací žaloby podle § 267 odst. 1 o. s. ř. aktivně (věcně) legitimována, na čemž nemohou s ohledem na faktický stav nic změnit ani její úvahy o výsledku probíhajícího řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 222/2003.

Není tudíž správná námitka dovolatelky, jíž nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že jediným právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí (exekuci) podle § 267 odst. 1 o. s. ř., je právo vlastnické, neboť takovýto závěr odvolací soud v napadeném rozhodnutí neučinil.

Jelikož právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí (exekuci) podle § 267 odst. 1 o. s. ř. není žalobkyní tvrzené právo na přechod vlastnictví k budově , které vzniklo uzavřením smlouvy o dílo č. 98513 ze dne 7. 3. 1999 mezi ní jako objednatelem a povinnou jako zhotovitelem , a protože žalobkyně vlastnické ani spoluvlastnické právo k předmětné nemovitosti neprokázala, je závěr odvolacího soudu o nedostatku její aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby v souladu s § 267 odst. 1 o. s. ř., ustálenou judikaturou i právní teorií.

Námitkou dovolatelky, jíž poukazuje na to, že právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí má i z toho důvodu, že je oprávněným držitelem stavby (§ 129 odst. 1, § 130 obč. zák.) a je rovněž v dobré víře, že jí stavba patří , se dovolací soud nemohl zabývat, neboť ji uplatnila až v dovolacím řízení, a z hlediska § 241 odst. 4 o. s. ř. se tak jedná o nepřípustnou novotu.

Jelikož není důvodu pro závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve výroku o věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně, která v tomto řízení neměla úspěch, na jejich náhradu nemá právo, a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu