20 Cdo 742/2006
Datum rozhodnutí: 29.01.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 742/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města Š., zastoupeného advokátem, proti povinným 1) F. D., a 2) R. D., zastoupeným advokátkou, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 E 21/2005, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2005, č.j. 40 Co 744/2005-14, takto :


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í


V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 2. 3. 2005, č.j. 22 E 21/2005-8, kterým Okresní soud v Šumperku nařídil podle svého rozsudku ze dne 13. 7. 2004, č.j. 17 C 12/2004-14, výkon rozhodnutí vyklizením označeného bytu (§ 340 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o.s.ř. ). Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladový rozsudek je vykonatelný (jednoměsíční lhůta k vyklizení běžela od 19. 8. 2004, kdy nabyl právní moci). Věcnou správnost exekučního titulu nelze v řízení o výkon rozhodnutí přezkoumávat a ve fázi nařízení výkonu jsou sociální poměry povinných nerozhodné.


Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinní dovoláním, jímž vytýkají nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) Provedení vyklizení bytu, který užívají poté, co se vystěhovali z obce R., poškozuje nejen samotné dovolatele jako občany Š., ale i jejich šest nezletilých dětí, které jsou v ústavní péči; předmětný byt nesplňuje základní hygienické podmínky a v případě vyklizení bez zajištění náhrady ztrácejí povinní naději na získání dětí zpět do své péče. Oprávněné město tím, že se domáhá vyklizení, jedná v rozporu s povinností pečovat o potřeby svých občanů. Takovému výkonu práva by podle dovolatelů soud ochranu poskytnout neměl. Navrhli proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).


Dovolání není přípustné.


Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé zpochybnili je dovolací soud tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).


Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu. Námitky proti věcné správnosti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 17 C 12/2004 a ty jsou výlučně obsaženy v dovolání byly uplatnitelné toliko v řízení, v němž byl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1859/2005).


Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).


O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněnému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. ledna 2007


JUDr. Pavel K r b e k , v. r.


předseda senátu