20 Cdo 728/2006
Datum rozhodnutí: 27.02.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 728/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného E. Ch., zastoupeného advokátem, proti povinné T. 0. 2. C. R., a. s., pro 3.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 32501/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2005, č.j. 54 Co 327/2005-32, takto:


Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 19. 1. 2005, č.j. 13 Nc 32501/2004-5, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil k vymožení pohledávky oprávněného 3.200,- Kč podle svého vykonatelného rozsudku ze dne 18. 3. 2004, č.j. 39 C 431/2003-25, exekuci na majetek povinné a jejím provedením pověřil soudní exekutorku. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je po formální stránce vykonatelné.


V dovolání jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), odst. 3 (správně odst. 2) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ) povinná uplatňuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá formální nevykonatelnost podkladového výroku pro suspenzivní účinek podání, jež (na rozdíl od odvolacího soudu) kvalifikuje jako odvolání i do výroku, jímž bylo právní předchůdkyni povinné uloženo zaplatit oprávněnému 3.200,- Kč, o němž nebylo městským soudem dosud rozhodnuto. Jako otázku po právní stránce zásadního významu označila, zda je přípustné exekučně vykonat část výroku rozsudku, který byl výslovně napaden odvoláním . Poukazuje na to, že v nalézacím řízení bylo uloženo její právní předchůdkyni výrokem pod bodem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 3. 2004, č.j. 39 C 431/2003-25, zaplatit oprávněnému 6.195,- Kč spolu s 3 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2003 do zaplacení. Právní předchůdkyně povinné napadla tento rozsudek odvoláním, v němž výslovně navrhla, aby jí bylo uloženo zaplatit jen 3.200,- Kč a aby byla žaloba ve zbývající výši 2.995,- Kč, včetně požadovaného 3 % úroku z prodlení z částky 6.195,- Kč od 1. 4. 2003 do zaplacení, zamítnuta. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2004, č.j. 58 Co 390/2004-45, byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 2.995,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z 6.195,- Kč od 1. 4. 2003 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následně rozsudkem ze dne 9. 5. 2005, č.j. 39 C 431/2003-72, Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu co do částky 2.995,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3 % z částky 6.195,- Kč od 1. 4. 2003 do zaplacení zamítl. Z toho, že městský soud nezrušil, nepotvrdil případně nezměnil rozsudek soudu prvního stupně i co do částky 3.200,- Kč, povinná dovozuje, že dosud trvají suspenzivní a devolutivní účinky odvolání, které bylo i do tohoto výroku podáno. Dále povinná vytýká, že nebyly splněny předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu § 44 zákona č. 120/2001 Sb. i proto, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl opatřen ohledně podkladového výroku doložkou o vykonatelnosti. Navrhuje, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).





Dovolání není přípustné.





Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).


Závěr, že k exekuci navržené rozhodnutí je vykonatelné, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázka, již dovolatelka ve skutečnosti k přezkumu nabízí (posouzení písemného procesního úkonu podle § 41 odst. 2 o.s.ř. jinak, než jak byl posouzen v nalézacím řízení), však znaky uvedené v § 237 odst. 3 o.s.ř. nesplňuje. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích uvedl, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2005, pod č. 58). Názor odvolacího soudu, že je vázán rozhodnutím soudu vydaným v nalézacím řízení je správný.





Stejně tak v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62, usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) Nejvyšší soud vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí.





Nad rámec výše uvedeného lze jen podotknout, že podle ustálené soudní praxe jde o právo se samostatným skutkovým základem také tehdy, došlo-li k tzv. rozštěpení původně jediného práva na dvě práva se samostatným základem v důsledku toho, že odvolatel využil svého práva a proti rozhodnutí o dělitelném plnění podal odvolání jen zčásti svůj odvolací návrh kvantitativně ohraničil jen na část plnění, o němž bylo soudem rozhodnuto (srovnej Občanský soudní řád, komentář II. díl, C.H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, str. 1089). Povinná se tedy mýlí, dovozuje-li závěr opačný.





Nesprávná je i další dovolací právní námitka povinné, že nařízení exekuce bránila okolnost, že podkladový výrok nebyl opatřen doložkou vykonatelnosti. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2012/2003, uvedl, že v exekučním řízení nejsou soud prvního stupně a odvolací soud vázány potvrzením o vykonatelnosti; naopak jsou oprávněny posoudit, zda exekuční titul je po formální stránce vykonatelný (§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., § 275 odst. 2 o.s.ř.) . Totéž platí i pro případ, kdy záznam soudce na vyhotovení rozhodnutí založeném ve spise, že nastala jeho právní moc, který slouží pro následné vyznačování doložek o právní moci a vykonatelnosti na stejnopisech rozhodnutí (srov. § 23 a § 24 odst. 1, 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů), chybí, popřípadě je negativní.


Zbývá dodat, že rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) je vyloučen již proto, že napadené rozhodnutí posuzovalo výlučně otázky práva procesního.





Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. února 2007


JUDr. Pavel K r b e k , v. r.


předseda senátu