20 Cdo 727/2000
Datum rozhodnutí: 27.09.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 727/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně České republiky - O. ú. v R. n. K. proti žalované K. s. Č. a M., o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 121/93, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. března 1998, č.j. 4 C 121/93 - 159, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu 1999, čj. 26 Co 30/99 - 187, takto:

I. Řízení o dovolání" proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. března 1998, č.j. 4 C 121/93-159, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu 1999, č.j. 26 Co 30/99-187, se odmítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.425,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 26. března 1998, č.j. 4 C 121/93-159, uložil na základě ústavního zákona č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku K. s. Č. lidu České a Slovenské Federativní republiky, žalované vydat žalobkyni věci specifikované pod body 1, 2 a 3 výroku označeného I., žalobu zamítl, pokud se žalobkyně domáhala vydání věcí specifikovaných pod písmeny a/, b/ a c/ výroku označeného II., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. listopadu 1999, čj. 26 Co 30/99 - 187, rozsudek soudu prvního stupně (vyjma odvoláním nedotčeného zamítavého výroku II.) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudky soudů obou stupňů napadla žalovaná (zastoupena advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost výslovně opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ a ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř."). Žalobce Česká republika - Okresní úřad v R. n. K." podle dovolatelky právně neexistuje" (nemá způsobilost být účastníkem řízení), když z takového označení se jednoznačně nepodává, jde-li ve sporu o nárok státu, okresního úřadu nebo obou; je sice pravda, argumentuje žalovaná, že Česká republika je schopna samostatně jako subjekt práv a povinností před soudem jednat jen ve spojení se státním orgánem, jehož se věc týká, ovšem toto spojení musí být vyjádřeno v souladu s ustanovením § 21 odst. 2 o.s.ř., tedy tak, aby bylo zřejmé, který pracovník kterého státního orgánu za stát jedná. Ve vztahu k sobě samotné dovolatelka odvozuje nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení z toho, že v době podání žaloby vlastníkem sporných věcí nebyl Okresní výbor KSČM v R. n. K., takže ani jeho nástupcem ve sporu se nemohla stát žalovaná. Nesouhlas dovolatelky s tím, jakým způsobem - tj. bez jakéhokoliv usnesení" - soud změnil označení žalobce (z Okresního výboru KSČM v R. n. K." na K. s. Č. a M."), odpovídá dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. a odkazem na obsah podání, jímž žalovaná doplnila odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, uplatnila výslovně dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Ze všech uvedených důvodů navrhla dovolatelka rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a řízení zastavit.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhla jeho zamítnutí.

Jestliže dovolání směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně, muselo být řízení v této části zastaveno, neboť dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o.s.ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalovaná směřuje dovolání" přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud proto řízení o dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 238, § 239 a § 237 o.s.ř.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o věci samé nezměnil, nýbrž potvrdil (úvahy dovolatelky o povaze rozhodnutí odvolacího soudu jako rozsudku měnícího proto, že bylo změněno označení žalobce bez jakéhokoliv usnesení", je třeba jako neopodstatněné odmítnout již z toho důvodu, že soudy obou stupňů rozhodly spor o právo mezi týmiž účastníky řízení), a ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. se uplatnit rovněž nemůže, když potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější jeho rozhodnutí zrušené odvolacím soudem.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 o.s.ř. není dána proto, že ji výrokem svého potvrzujícího rozsudku odvolací soud nezaložil (odstavec 1), a žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani nepodala (odstavec 2).

Zbývá posoudit podmínky určené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., které spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci 2) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným (k těmto vadám ostatně dovolací soud přihlíží i z úřední povinnosti - srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Protože zmatečnost podle § 237 odst. 1 písm. a/, d/, e/, f/ a g/ o.s.ř. dovolatelka neuplatňuje (a ani z obsahu spisu se nepodává) a jelikož vadě podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - dovolatelkou sice výslovně zmiňované - nelze přiřadit žádnou její argumentaci v dovolání obsaženou, je pro závěr o přípustnosti dovolání určující odpověď na otázku, zda řízení trpí vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník řízení, neměl způsobilost jím být.

Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost být účastníkem řízení tedy - ve smyslu definice vyjádřené v cit. ustanovení ve větě před středníkem - splývá s hmotněprávní způsobilostí k právům a povinnostem (právní subjektivitou).

V občanskoprávních vztazích může být účastníkem - vedle dalších subjektů vymezených v zákoně - i stát (tj. Česká republika); v takovém případě se považuje za právnickou osobu (srov. § 21 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen obč. zák."). Stát je ovšem právnickou osobou zcela abstraktní povahy; proto má způsobilost samostatně jednat před soudem (procesní způsobilost) v rozsahu vymezeném ustanovením § 20 o.s.ř. jen ve spojení se státním orgánem, jehož se věc týká, poněvadž pouze prostřednictvím tohoto státního orgánu může jako právnická osoba činit v občanském soudním řízení procesní úkony (srov. § 21 odst. 2 o.s.ř.). Skutečnost, že spojení státu a státního orgánu, jehož se věc týká, se vyjadřuje pomlčkou mezi názvy obou subjektů, je - se zřetelem k obsahovým náležitostem žaloby podle § 79 odst. 1 o.s.ř. - výrazem ustálené soudní praxe (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1996, sp. zn. 3 Cdon 451/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1996, sp. zn. 3 Cdon 168/96).

Podle ustanovení § 90, první části věty, o.s.ř. jsou účastníky řízení navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný). Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá procesním způsobem (žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu, a žalovaným ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka označil). Má-li účastník způsobilost mít práva a povinnosti (způsobilost být v řízení účastníkem procesněprávních vztahů), svědčí mu tzv. procesní legitimace. Od ní je třeba odlišovat tzv. věcnou legitimaci účastníků, představující hmotněprávní vztah k předmětu sporu (tj. okolnost, zda žalobce a žalovaný jsou nositeli hmotněprávních oprávnění a povinností spjatých s předmětem řízení).

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka mylně ztotožnila způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený procesním právem, s tzv. aktivní a pasivní věcnou legitimací účastníků. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, jehož důsledkem je zastavení řízení (§ 104 odst. 1 o.s.ř.); naproti tomu nedostatek věcné legitimace účastníků není zmatečností ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., ale jen důvodem zamítnutí žaloby.

V projednávané věci podala žalobu (s přihlédnutím k její opravě podáním ze dne 29. června 1994, č.l. 55) a v řízení vystupovala Česká republika - Okresní úřad v R. n. K., tedy ve světle shora prezentovaných závěrů subjekt, jež je způsobilý být účastníkem řízení, a současně disponující - prostřednictvím uvedeného státního orgánu - procesní způsobilostí. Označení osoby žalobkyně přitom nelze směšovat (jak to činí dovolatelka) s jednatelským oprávněním vymezeným ustanovením § 21 odst. 2 o.s.ř., podle něhož za stát před soudem jedná pracovník toho státního orgánu, jehož se věc týká, nebo pověřený pracovník jiného státního orgánu.

Otázky, zda státní orgán, jehož se věc má týkat, je co do svého názvu a sídla definován v žalobě dostatečným způsobem, popřípadě zda se ho věc, jež je předmětem řízení, skutečně týká, nelze klást do souvislosti s posuzováním způsobilosti státu být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o.s.ř.; případné pochybení soudu v tomto směru může zakládat pouze vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), jejíž existence ovšem přípustnost dovolání nezakládá.

Protože vytýkané nedostatky (i kdyby byly dány) nejsou zaměnitelné s nedostatkem způsobilosti být účastníkem řízení, nepředstavují ani vady řízení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jež zakládá přípustnost dovolání; řízení tedy zmatečností ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. netrpí.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud proto dovolání žalované - aniž se zabýval uplatněnými dovolacími důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/ a d / o.s.ř. - odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalobkyni vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady spočívají v částce 3.350,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání, vypočtené z tarifní hodnoty (ceny věcí) ve výši 103.902,50 Kč (§ 1 odst. 2, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky. Oprávněnost požadavku žalobkyně na náhradu za další (nespecifikovaný) úkon právní služby nelze z obsahu spisu dovodit.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 27. září 2000

JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová