20 Cdo 72/2010
Datum rozhodnutí: 22.06.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 72/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované LIBRA Electronics a.s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Holečkova 2649/7, identifikační číslo osoby 260 19 523, zastoupené JUDr. Romanem Kudrličkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova 5, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 88/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2009, č. j. 20 Co 146/2009 - 112, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Romana Kudrličky, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Husova 5.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 20. 10. 2008, č. j. 13 C 88/2005 - 88, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2009, č. j. 13 C 88/2005 - 104, rozhodl, že z exekuce vedené u téhož soudu pod sp. zn. Nc 2945/2004 jsou vyloučeny tam blíže specifikované movité věci ze soupisu věcí povinného č. j. EX 2989/04 - 31 (výrok I.), ohledně dalších tam specifikovaných movitých věcí žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že k návrhu žalované (oprávněné) byla u soudu prvního stupně pod sp. zn. Nc 2945/2004 nařízena exekuce na majetek povinného Václava Houdka (manžela žalobkyně), přičemž exekučním titulem je směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2003, č. j. 61 Sm 126/2003, pravomocný dne 18. 11. 2003, jímž manželovi žalobkyně byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v daném řízení žalované) částku 300.000,- Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 48.150,- Kč, a to na základě směnky vystavené povinným dne 15. 11. 2001 pro směnečnou pohledávku ve výši 300.000,- Kč, že pověřený soudní exekutor vydal dne 26. 8. 2004 pod č. j. EX 2989/04 - 18 exekuční příkaz, jímž rozhodl o postižení všech movitých věcí povinného, a pod č. j. EX 2989/04 - 31 sepsal mimo jiné i movité věci, jež jsou předmětem tohoto řízení, že dne 5. 6. 2003 uzavřeli žalobkyně a povinný formou notářského zápisu smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (dále též jen SJM ), v níž se mimo jiné dohodli na tom, že movité věci uvedené v odst. III. smlouvy budou ve výlučném vlastnictví žalobkyně s výjimkou zboží nakoupeného na provozovnu povinného do 5. 6. 2003, které budou nadále patřit do SJM, a dále že příjmy z podnikatelské činnosti toho kterého z účastníků, na něž mu vznikne nárok po uzavření smlouvy, a movité věci, včetně zboží, budou ve výlučném vlastnictví toho kterého z účastníků. Dále bylo prokázáno, že manželství žalobkyně a povinného bylo uzavřeno v roce 1997, že povinný získal živnostenské oprávnění dne 8. 9. 1992, a to k předmětu podnikání - výroba, instalace a opravy elektronických zařízení, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu, a žalobkyně dne 12. 8. 1992 k předmětu podnikání - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, přičemž předmětný dluh povinného vznikl na základě smlouvy o půjčce částky 300.000,- Kč, neboť měl problémy v podnikání, o čemž žalobkyně nevěděla, a že z půjčené částky (ohledně níž směnku vystavil), uhradil faktury za objednané zboží. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba podle § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve vztahu k movitým věcem uvedeným ve výroku II. rozsudku okresního soudu, které si žalobkyně a její manžel pořídili za trvání manželství, není důvodná, a to v první řadě s ohledem na charakter vymáhaného závazku, který je závazkem ze směnky. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 202/2002 a sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 vycházel z toho, že směnka je v právní teorii definována jako dlužnický cenný papír, jímž za předpokladu splnění formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase peněžitou částku, že směnečný závazek je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku, že směnka plnící zajišťovací funkci není k zajištěnému závazku akcesorická ani subsidiární a že směnka stojí ve vztahu k jiným závazkům vždy v postavení zcela samostatného, na souvisejícím obecném závazku zcela nezávislého závazku . Z toho podle krajského soudu pro danou věc plyne, že jde-li o závazek ze směnky, nelze uvažovat o tom, že jde o závazek vzniklý při používání majetku patřícího výlučně povinnému, neboť souvislost s jakýmkoliv majetkem dlužníka nelze s ohledem na charakter tohoto závazku vůbec dovozovat. Je přitom nerozhodné, zda jde o směnku zajišťující nějaký závazek povinného vůči oprávněné související s jeho podnikatelskou činností (např. z titulu půjčky vložené do podnikání ), neboť i závazek ze zajišťovací směnky je zcela samostatným závazkem. Dále krajský soud dovodil, že ani pokud by vymáhaný závazek povinného prokazatelně souvisel s jeho podnikatelskou činností, nebylo by možno akceptovat argumentaci žalobkyně o tom, že jde o závazek vzniklý při používání věcí patřících výlučně povinnému. I když povinný začal podnikat před uzavřením manželství se žalobkyní, patří příjmy z podnikání toho kterého z manželů, jakož i případné výnosy z jejich odděleného majetku, ode dne uzavření manželství do jejich společného jmění, stejně jako závazky související s podnikáním, čehož si žalobkyně a povinný bylo vědomi, když ve smlouvě o zúžení SJM upravili i vlastnictví k věcem (zboží) a příjmům z podnikatelské činnosti toho kterého z nich. K žalobkyní tvrzené transformaci původních věcí používaných při podnikání jejího manžela před uzavřením manželství by mohlo dojít nejvýše u jednotlivých konkrétních věcí, a to v případě, že za věci patřící původně výlučně povinnému (např. jejich výměnou nebo z výtěžku jejich prodeje) by byly pořízeny jiné věci; nelze však v žádném případě dovozovat transformaci podnikání jako celku (tj. veškerých majetkových hodnot získaných pokračujícím podnikáním), tedy v tom smyslu, že podnikání by i za trvání manželství pokračovalo ve výlučném vlastnictví toho manžela, který s ním započal před uzavřením manželství. Pokud pak se žalobkyně původně dovolávala toho, že vymáhaný závazek vznikl bez jejího vědomí, odvolací soud dovodil, že i kdyby tomu tak bylo a jednalo by se o závazek přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, byla by tato skutečnost z hlediska vymáhání závazku z majetku patřícího do společného jmění manželů, resp. z majetku, na který se takto pohlíží, rovněž bezpředmětná, neboť je relevantní jen to, zda jde o závazek vzniklý jednomu z manželů za trvání manželství, který lze vymoci postižením z majetku patřícího do společného jmění manželů (§ 267 odst. 2 o. s. ř.), nikoliv to, zda závazek patří či nepatří do společného jmění manželů [§ 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.].

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že právní názory v napadeném rozsudku uvedené jsou v rozporu se zákonem a řeší právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena . Uvedla, že ve smyslu § 143 odst. 1 b) obč. zák. předmětné závazky vznikly za trvání manželství a týkají se majetku, který náležel výhradně manželu žalobkyně , že rozsah závazků přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich (manžel žalobkyně) bez souhlasu druhého (žalobkyně) , že splnění podmínek 2. věty shora nebylo zpochybněno a rozporováno , že převzetí závazků pouze manželem žalobkyně nemůže vyvrátit ani jejich povaha směnečných závazků , že podmínky uvedené ve 2. větě shora lze tedy považovat za splněné, což postačuje k vyloučení závazků ze SJM ( a závazků ) . Podle názoru dovolatelky byla splněna i podmínka 1., neboť předmětné závazky se týkaly majetku, který náležel výhradně jen manželovi povinné. Šlo totiž o majetek pořízený jen manželem povinné před uzavřením manželství, což se nepochybně týkalo zařízení provozovny, v níž manžel povinné i nadále podnikal, ale i zboží, které bylo bezprostředně zakoupeno výhradně z financí, které manžel získal z prodeje předchozího zboží, aniž by dosahoval v konečném důsledku nějakého zisku. Transformaci majetku nelze dovozovat jen při výměně zboží, jak uvedl soud 2. stupně, ale i při postupu podle předchozí věty, když finance obdržené za původní manželovo zboží nepřešly fakticky a tedy ani právně do SJM a nové věci byly pořízeny z výtěžku z prodeje původních. To vše dokresluje ta skutečnost, že se vše realizovalo v provozovně, včetně jejího zařízení, pořízené před uzavřením manželství. Také ve smyslu § 267 odst. 2 písm. b) o.s.ř., kde je výslovně uveden i majetek získaný za majetek náležející do výlučného majetku manžela (viz shora). O ten také před v souvislosti s podnikáním manžela žalobkyně šlo, neboť o jiný jít s ohledem na záporné výsledky podnikání manžela ani jí nemohlo. Přitom nešlo o transformaci podnikání ale o transformaci konkrétních věcí zboží. Pokud odvolací soud posuzoval vyloučení majetku z exekuce jinak, než jak shora uvedeno, činil tak v rozporu se zákonem a to při řešení právních otázek, které dovolací soud dosud neřešil . Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Jelikož napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen a o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Může přitom posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť žádnou otázku, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezila a ani na základě námitek v něm uvedených (které jsou ostatně jen velmi obtížně srozumitelné), nelze k tomuto závěru dospět.

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 1998, pod číslem 17, zaujal názor, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se zabývat správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Nejvyšší soud se k uvedeným právním závěrům přihlásil pro účely založení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž v usnesení uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto usnesení dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující výrok rozsudku na dvou na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání, které by vedlo jen ke zpochybnění jednoho z obou právních závěrů, nemůže založit předpoklad, aby mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Od těchto závěrů, který jsou uplatnitelné i v řízení o excindační žalobě, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci.

V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé založeno jednak na závěru, že jde-li o závazek ze směnky, nelze uvažovat o tom, že jde o závazek vzniklý při používání majetku patřícího výlučně povinnému, neboť souvislost s jakýmkoliv majetkem dlužníka nelze s ohledem na charakter tohoto závazku vůbec dovozovat , a dále na závěru, že ani pokud by vymáhaný závazek povinného prokazatelně souvisel s jeho podnikatelskou činností, nebylo by možno akceptovat argumentaci žalobkyně o tom, že jde o závazek vzniklý při používání věcí patřících výlučně povinnému . Dovolatelka - jak je zřejmé z obsahu dovolání - uplatnila ve vztahu k dovoláním dotčenému výroku rozsudku odvolacího soudu námitky pouze proti druhému právnímu závěru tohoto soudu, nikoliv ovšem proti závěru prvnímu, ohledně nějž v dovolání jen uvedla, že převzetí závazků pouze manželem žalobkyně nemůže vyvrátit ani jejich povaha směnečných závazků , dovolací důvod [zřejmě podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] však po obsahové stránce řádně nevymezila. Nemohl-li tedy být první důvod k zamítnutí žaloby, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, podroben dovolacímu přezkumu, nemůže mít rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku (na vyloučení movitých věcí uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně z exekuce) to nemůže mít vliv.

Protože dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce
2.250,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 8, snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 510,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalované ve výši 3.060,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. června 2011

JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu