20 Cdo 687/2006
Datum rozhodnutí: 25.05.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 687/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné D. J., s.r.o., zastoupené advokátkou, proti povinnému Družstvu na J., družstvu, zastoupenému advokátem, o vymožení jiné povinnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 66 E 588/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 13 Co 296/2005-20, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím odvolací soud obsahově potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí k vynucení povinnosti povinného zdržet se stavebních zásahů a úprav na zde uvedené nemovitosti uložením pokuty ve výši 50.000,- Kč. K námitce povinného o zrušení vykonávaného rozhodnutí uvedl, že odvolacím soudem bylo sice vykonávané rozhodnutí částečně změněno, avšak co do vykonávané povinnosti povinného zdržet se stavebních zásahů a úprav na zde specifikovaných nemovitostech bylo věcně potvrzeno. Protože oprávněná tvrzené porušení povinnosti povinným soudu dostatečně doložila, shledal i odvolací soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zcela důvodným.

Povinný v dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o.s.ř. )]. Je toho názoru, že exekuční titul se dosud nestal vykonatelným, neboť mu nebyl doručen. Namítá také, že uložená povinnost nemohla být z jeho strany porušena, když mu následně příslušný stavební dohled uložil povinnost rozestavěnou a přerušenou stavbu v uvedeném rozsahu dokončit, přičemž nad rámec takto uložené povinnosti ve stavbě nepokračoval. Nadto mu byla soudem uložena povinnost uhradit částku ve výši 50.000,- Kč, ačkoliv oprávněný ve svém podání navrhoval uložení pokuty nižší.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.) je dovolání přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí. Rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv. diformita) je základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu uvedených ustanovení. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků; podstatné je porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/1999, pod poř. č. 52, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod poř. č. 7). V daném případě soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že jsou dány předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí. Okolnost, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně toliko co do upřesnění výroku o nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty povinnému, nečiní z jeho usnesení měnící rozhodnutí ve smyslu shora uvedeného ustanovení.

Z uvedeného plyne, že dovolání proti tomuto usnesení je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních a není jím naopak důvod, kterým by bylo možno vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst 3 o.s.ř.). Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.

Hodnocením námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, dospět nelze. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Tvrdí-li dovolatel (a nadto v celém řízení nově a tedy z hlediska § 241a odst. 4 o.s.ř. nepřípustně), že mu vykonávané rozhodnutí nebylo doručeno, uplatňuje námitku nikoli právní, nýbrž námitku skutkovou, jež přípustné hledisko (dovolací důvod) pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, a potažmo, zda dovolání je přípustné, samozřejmě zakládat nemůže. Pokud dovolatel použitou argumentací ve svém podání naznačuje neporušení exekučním titulem uložené povinnosti, tato je v dané procesní fázi bezpředmětná; soud totiž při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuci) vychází zásadně z tvrzení oprávněného o tom, že takováto povinnost povinným (s)plněna nebyla. Je uplatnitelná a přísluší o ní rozhodovat až v poměrech § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. (srov. mezi dalšími např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002 sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4/2003, pod poř. č. 67). Dovolací soud dále k výtce dovolatele, pojící se k překročení návrhu oprávněné co do výše ukládané pokuty, připomíná, že soud výší navržené pokuty vázán není, a stanovuje ji, vyhoví-li návrhu oprávněné, podle okolností konkrétního případu, přihlížeje zejména k povaze vymáhané povinnosti, k její majetkové hodnotě a k osobním a majetkovým poměrům povinného (viz Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, str. 723).

Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolate vycházejí z práva procesního.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c), odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání povinného bylo odmítnuto, oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2006

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu