20 Cdo 685/2006
Datum rozhodnutí: 17.05.2006
Dotčené předpisy: § 45 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 685/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. S., zastoupeného advokátem, proti povinné I. A., zastoupené advokátem, pro 63.483,20 Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 20 E 97/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 28. července 2005, č. j. 40 Co 804/2005-66, takto :

Usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 28. července 2005, č. j. 40 Co 804/2005-66 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 31. března 2005, č. j. 20 E 97/2004-55, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutím přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Dle názoru odvolacího soudu nebyl vykonávaný exekuční titul (platební rozkaz) povinné řádně doručen, neboť jeho doručování bylo realizováno prostřednictvím doručovatelky, která doručování soudních zásilek pro soud prvního stupně prováděla na základě obchodněprávního vztahu. Pokud doručovatelka nebyla zaměstnancem soudu, neměla postavení doručujícího orgánu předpokládané ustanovením § 45 občanského soudního řádu v rozhodném znění, a takovémuto doručení nelze přiznat odpovídající procesní účinky. Odvolací soud je také toho názoru, že předložená doručenka neobsahuje předepsané obligatorní náležitosti, jelikož ve skutečnosti neodpovídá doručovatelkou vylíčeným skutkovým okolnostem doručování.

Oprávněný v dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o.s.ř. )] a vychází také ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Žádný právní předpis nestanoví, že soudní doručovatel musí být zaměstnancem soudu, čemuž také svědčí dikce § 45 a násl. o.s.ř. v tehdy platném znění. Pokud by soudní doručovatel musel být pouze zaměstnancem soudu, bylo by nezbytné považovat procesní ustanovení o možnosti doručování prostřednictvím soudního doručovatele za nadbytečné. Z výpovědi doručovatelky učiněné před soudem prvního stupně jednoznačně plyne, že exekuční titul byl povinné řádně doručen, což bylo také na doručence stvrzeno jejím podpisem.

Dovolání je podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl ve věci nařízení výkonu rozhodnutí jinak než ve svém dřívějším usnesení (ze dne 10. února 2004, č. j. 20 E 97/2004-7) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení soudu prvního stupně zrušil (usnesením ze dne 30. srpna 2004, č. j. 40 Co 965/2004-34).

Dovolání je také i důvodné.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich obsahového vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné jako v projednávaném případě přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Předmětem dovolacího přezkumu se tak stává zejména závěr odvolacího soudu, podle kterého nelze považovat osobu, která doručovací činnost pro soud provádí na základě obchdoněprávního vztahu, za soudního doručovatele a jejím prostřednictvím doručované písemnosti nelze považovat za řádně doručené.

S odvolacím soudem nutno souhlasit, že při zkoumání, zda k výkonu navržené rozhodnutí bylo povinnému doručeno, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení, zjištěných pomocí šetření, které provedl. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2002, pod poř. č. 25).

Podle ustanovení § 45 o.s.ř. ve znění účinném ke dni doručování exekučního titulu (tj. ke dni 11. lednu 2004) soud doručuje písemnost soudním doručovatelem, orgány justiční stráže, soudním exekutorem, prostřednictvím držitele poštovní licence, veřejné datové sítě nebo příslušného policejního orgánu a v případech stanovených zvláštními právními předpisy i prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti. Podle ustanovení § 50a odst. 1 uvedeného zákona doručuje-li soud písemnost při jednání nebo při jiném soudním úkonu, uvede se to v protokolu o jednání nebo v protokolu, který byl sepsán o jiném soudním úkonu. Z uvedených ustanovení se podává, že soud mohl své písemnosti v rozhodné době doručovat tzv. krátkou cestou, tedy při jednání nebo při kterémkoliv jiném úkonu a jestliže takovýto způsob doručení písemnosti s ohledem na povahu věci a další okolnosti nepřipadal v úvahu, soud měl možnost písemnosti doručovat buď prostřednictvím doručujícího orgánu nebo prostřednictvím tzv. veřejné datové sítě. Nelze se proto ztotožnit s názorem odvolacího soudu, pokud za soudního doručovatele považuje každou vedoucí kanceláře, každou zapisovatelku, pracovnici v podatelně a další osoby, u nichž lze předpokládat, že bude přicházet s účastníky do styku , přičemž jeho postavení nepovažuje za druh práce, ale pouze za pověření k výkonu této činnosti , z čehož odvolací soud dovozuje, že soudní doručovatel musí být zaměstnanec soudu. Jak správně naznačuje ve svém podání dovolatel, případné ztotožnění soudního doručovatele se zaměstnancem soudu pak nezbytně nastoluje otázku nadbytečnosti výslovného zakotvení tohoto institutu v procesních předpisech. Uvedenému závěru také nekoresponduje ustanovení § 34e odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, které postavení soudního doručovatele přiznává také správci konkurzní podstaty v rámci konkurzního a vyrovnacího řízení.

Rozhodná (a také současná) procesněprávní úprava doručování písemností vychází z předpokladu, že soud musí mít možnost, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, zvolit odpovídající způsob doručení, pokud tak nelze učinit při jednání, popř. jakémkoliv jiném soudním úkonu. Za podstatné má dovolací soud hledisko funkční, tedy skutečnost, zda-li je doručující subjekt v pozici soudního doručovatele reálně schopen (ale také povinen) ve smyslu svého pověření písemnost doručit adresátu do jeho dispozice zákonem předepsaným způsobem, přičemž je nerozhodné, zda-li je ve vztahu k soudu v poměru pracovněprávním nebo obchodněprávním; bylo by naopak v rozporu s principem procesní ekonomie vylučování způsobu doručování písemností prostřednictvím těch soudních doručovatelů, kteří doručování provádějí jako samostatnou výdělečnou činnost v režimu živnostenského oprávnění. Pokud soud prvního stupně ze zákonem nastolené plurality možností zvolil smluvní doručování písemností prostřednictvím soudního doručovatele, který předmětnou činnost vykonává v rámci svého živnostenského podnikání (předmět živnosti služby veřejných nosičů a poslů ), je potřeba na takovéto doručování pohlížet jako na doručování procesně účinné, vyvolávající zákonem předpokládané následky. Ostatně, sama zákonná úprava naznačuje preferenci doručování prostřednictvím soudních doručovatelů, a to pro její efektivnost a operativnost, zejména pak při doručování zásilek určených do vlastních rukou, kdy lze doručovat na nejvhodnějším místě a v nejvhodnější dobu.

Z uvedeného plyne, že pojem soudního doručovatele jako doručujícího orgánu je třeba chápat funkčně (jeho pověřením takovou činností) a nikoli jeho vztahem (zařazením či poměrem) k soudu. Názor odvolacího soudu dovolací soud nesdílí, takový jeho názor mu neumožnil hodnotit okolnosti doručování v dané věci.

Odvolací soud v dané procesní situaci také přeceňuje význam naplnění náležitostí doručenky, pokud jejím prostřednictvím bez dalšího vylučuje důkazní význam obsahu výpovědi soudní doručovatelky, která ji vystavila. Jestliže zákon (§ 50e o.s.ř. v rozhodném znění) předpokládá, že doručenka obsahující zde uvedené náležitosti je veřejnou listinou, pak v případě, že doručenka tyto náležitosti nemá, musí soud vyšetřit, zda bylo doručeno v souladu se zákonem; uvedené pak platí zejména při doručování tzv. náhradním způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 18/1998, pod poř. č. 127).

Skutečnost, že obsah doručenky stvrzující doručení exekučního titulu přímo do vlastních rukou povinné neodpovídá skutkovému vylíčení okolností jeho faktického doručení subjektem, jenž tento úkon realizoval, nemůže bez dalšího skutkového základu ústit jen do závěru o vadném postupu při doručování; soud totiž musí své skutkové poznatky i tehdy, nemůže-li pro jejich hodnocení využít zvláštní důkazní hodnotu veřejné listiny ve smyslu § 134 o.s.ř., opřít o zásady vyjádřené v § 132 a násl. o.s.ř.. a dosáhnout závěru, zda byla či nebyla adresátu doručovaná písemnost do vlastních rukou doručena.

Právní názory odvolacího soudu, které uplatnil při svém rozhodování, tedy správné nejsou a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. oprávněný uplatnil právem.

S ohledem na výše uvedené proto napadené usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je, a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty druhé, o.s.ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem, o.s.ř.). V dalším řízení soud skutkově vyhodnotí provedené důkazy, popř. provede další navržené důkazy pojící se k doručování předmětného platebního rozkazu, a vyvodí z toho příslušné závěry.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. května 2006

JUDr. František I š t v á n e k , v.r.

předseda senátu