20 Cdo 682/2013
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 43 odst. 2 předpisu č. /Sb. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012



20 Cdo 682/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) nezl. G. S. , b) nezl. L. S. , obou zastoupených matkou A. S., právně zastoupených JUDr. Jiřím Suškou, advokátem se sídlem v Teplicích, U Soudu 7, proti povinnému J. S. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, 28. října 851/26, pro běžné a dlužné výživné, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 35 E 1620/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. května 2011, č. j. 11 Co 88/2011 - 86, takto:

I. Dovolání se o d m í t á .
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.560,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet JUDr. Jiřího Sušky, advokáta se sídlem v Teplicích, U Soudu 7.
O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Teplicích k návrhu oprávněných ze dne 10. 6. 2010 usnesením ze dne 27. 10. 2010, č. j. 35 E 1620/2008 - 65, výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného, nařízený jeho usnesením ze dne 23. 3. 2009, č. j. 35 E 1620/2008 - 8, zastavil pro dlužné výživné ve výši 5.100,- Kč na nezl. G., ve výši 5.100,- Kč na nezl. L., a dále pro běžné výživné ve výši 2.500,- Kč měsíčně na nezl. G. a běžné výživné ve výši 2.200,- Kč měsíčně na nezl. L. počínaje dnem 1. 12. 2008 (výrok I.), návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zcela zamítl (výrok II) a povinnému uložil uhradit oprávněným náhradu nákladů za zastavení výkonu rozhodnutí ve výši 3.480,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.). Z obsahu spisu zjistil, že podkladovým rozhodnutím v dané věci je rozsudek téhož soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 14 Nc 1351/2007 - 45, jímž výživné na nezl. děti bylo zvýšeno počínaje dnem 1. 11. 2007, a to na nezl. G. na částku 2.500,- Kč měsíčně a na nezl. L. na částku 2.200,- Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné na nezl. G. na dobu do 1. 11. 2007 do 31. 1. 2008 ve výši 3.000,- Kč měl povinný uhradit k rukám matky nejpozději do 31. 5. 2008 a dlužné výživné na nezl. L. za stejnou dobu ve výši 2.100,- Kč do 30. 6. 2008 . K odvolání otce (povinného) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. 13 Co 392/2008 - 84, pravomocným dne 10. 6. 2009 , rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech potvrdil s tím, že dlužné výživné za dobu do 1. 11. 2007 do 30. 4. 2009 pro nezl. G. ve výši 12. 800,- Kč a pro nezl. L. ve výši 14.400,- Kč je otec povinen zaplatit do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám matky. Na návrh oprávněných ze dne 19. 11. 2008, v němž jako podkladové rozhodnutí označily předběžně vykonatelný rozsudek Okresního soudu v Teplicích č. j. 14 Nc 1351/2007-45 ze dne 14. 2. 2008 , nařídil soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 3. 2009 , č. j. 35 E 1620/2008 - 8, výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného pro dlužné výživné na nezl. děti (na každé) ve výši 5.100,- Kč za dobu od 1. 6. 2008 do 30. 11. 2008 a pro běžné výživné počínaje dnem 1. 12. 2008 na nezl. G. ve výši 2.500,- Kč měsíčně a nezl. L. ve výši 2.200,- Kč měsíčně. Protože povinný uhradil mimo výkon rozhodnutí v prosinci 2009 nedoplatek na výživného ve výši 27.200,- Kč a po podání návrhu začal od května 2009 hradit i zvýšené výživné ve výši 2.500,- Kč a ve výši 2.200,- Kč měsíčně, okresní soud výkon rozhodnutí pro dlužné výživné i pro běžné výživné počínaje dnem 1. 12. 2008 podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že povinný podal proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí odvolání a současně návrh na zastavení výkonu rozhodnutí totožného obsahu (obě dne 27. 5. 2009 - poznámka NS), v nichž namítal, že podkladový rozsudek soudu prvního stupně není vykonatelný, resp. že může být vykonatelný jen pro běžné výživné za dobu od června do listopadu 2008, a že tato jeho podání posoudil jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Tento návrh však není důvodný a proto jej soud zamítl, neboť předběžně vykonatelné rozsudky, jímž je i rozsudek odsuzující k plnění výživného, lze vykonat bez ohledu na právní moc, takže podání odvolání proti němu nemá za následek odklad jeho vykonatelnosti. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 271 a § 146 odst. 2 o. s. ř., jelikož procesní zavinění za zastavení výkonu rozhodnutí shledal na straně povinného, který začal hradit výživné až po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a po jeho nařízení. Předchozí rozhodnutí o nákladech řízení ponechal v platnosti, tj. odměnu za právní zastoupení ve výši 6.092,- Kč , přiznanou usnesením soudu ze dne 23. 3. 2009, č. j. 35 E 1620/2008 - 8.

K odvolání povinného proti všem výrokům usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným usnesením napadené usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud k námitkám povinného, že podkladové rozhodnutí se dosud nestalo vykonatelným, neboť v něm není uvedeno, že jde o předběžně vykonatelné rozhodnutí, a že o jeho předběžné vykonatelnosti nelze uvažovat ani z důvodů uvedených v § 162 o. s. ř., uvedl, že těmito námitkami se zabýval již v usnesení ze dne 29. 3. 2011, č. j. 11 Co 208/2011 - 82, jímž usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, včetně výroku o povinnosti povinného nahradit náklady výkonu, potvrdil, a že závěry uvedené v tomto rozhodnutí dopadají i na návrh povinného na zastavení výkonu . S odkazem na § 162 odst. 1 o. s. ř. konstatoval, že podkladový rozsudek, kterým byla povinnému stanovena povinnost platit výživné, je ze zákona vykonatelný předběžně, tedy bez ohledu na jeho právní moc, a to z důvodu, že plnění přiznané dosud nepravomocným rozsudkem představuje základní zdroj obživy oprávněných. Vyložil, že podstata předběžné vykonatelnosti spočívá v tom, že vykonatelnost se neodvíjí od formálního ukončení nalézacího řízení (formální právní moc), nýbrž tento okamžik předchází. Lhůta k plnění u předběžně vykonatelných rozsudků proto počíná plynout ode dne jejich doručení tomu, kdo podle nich má plnit (§ 160 odst. 4 o. s. ř.). Dovodil, že nařídil-li soud prvního stupně výkon rozhodnutí v souladu s návrhem za dobu od července 2008, tj. za období, v němž bezesporu byl rozsudek povinnému doručen , a to do listopadu 2008 a pro běžné výživné od 1. 12. 2008 nadále, měl pro nařízení výkonu rozhodnutí v takovém rozsahu vykonatelný titul . Na tom podle názoru krajského soudu nic nemění skutečnost, že povinný podal proti podkladovému rozsudku odvolání a že odvolací soud při stanovení dlužného výživného prodloužil lhůtu k plnění na dobu šesti měsíců od právní moci rozsudku, neboť rozsudek Okresního soudu v Teplicích je předběžně vykonatelný bez ohledu na formální právní moc. Uzavřel, že rozhodnutí, na jehož podkladě byl nařízen výkon rozhodnutí, bylo vykonatelným titulem, a že proto nebyl důvod zastavit výkon rozhodnutí k návrhu povinného podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, pokud k návrhu oprávněných výkon rozhodnutí zastavil podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pouze částečně, neboť dosud nebyl uspokojen jejich nárok na náhradu nákladů výkonu rozhodnutí (§ 268 odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zastavení výkonu rozhodnutí zavinil povinný a že je proto podle § 271 o. s. ř. povinen hradit oprávněným náklady řízení o zastavení výkonu, jejichž výši okresní soud stanovil správně. Přisvědčil mu taktéž v tom, že pro zrušení dosud vydaných rozhodnutí o nákladech výkonu nejsou dány předpoklady, neboť je nutno opět vyjít z té skutečnosti, že oprávněné podaly návrh na nařízení výkonu rozhodnutí důvodně. Všechny tři výroky usnesení soudu prvního stupně proto potvrdil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Na straně 2 až 7 tohoto podání, poté co označil rozhodnutí soudů obou stupňů v nalézacím řízení a jejich výrokové části, uvedl, že proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí podal dne 26. 5. 2009 odvolání, jehož obsah citoval, včetně toho, čeho se jím domáhal, dále označil usnesení odvolacího soudu, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, sdělil, že proti němu podal ústavní stížnost, citoval obsah odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2010, č. j. 35 E 1620/2008 - 65, s tím, že totožný obsah má i jeho odvolání proti usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, a zmínil, kdy mu bylo doručeno usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 5. 2011, č. j. 11 Co 88/2011 - 86. Dále pak citoval obsah svého návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí ze dne 26. 5. 2009, s tím, že totožný obsah má i odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí , a následně citoval obsah tohoto odvolání. Pod bodem J na straně 12 uvedl, že podle jeho názoru postup Okresního soudu v Teplicích, který nařídil výkon rozhodnutí podle návrhu, který měl vady bránící rozhodnutí o něm nařízením výkonu výroků rozsudků, které byly odvolacím soudem změněny tak, že došlo ke změně termínů splatnosti a tedy i vykonatelnosti výroků rozsudku i Krajského soudu v Ústí nad Labem, který se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími námitkami dovolatele, byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení před soudem . V bodě K (na str. 12) poté, s odkazem na poučení krajského soudu o možnosti podat dovolání, vymezil otázku, která zde nebyla soudy řešena, a to: Jak po právu a spravedlivě řešit stav, kdy oprávněná podá návrh na výkon rozsudku, kterým je určeno výživné pro nezletilé děti, ale odvolacím soudem je změněn termín splatnosti výživného, které je výkonem rozhodnutí vymáháno . Dále povinný poukazuje na to, že dne 23. 3. 2009 mělo být vydáno usnesení Okresního soudu v Teplicích ve věci 35 E 1620/2008, které bylo odesláno soudem až dne 21. 5. 2009, tedy téměř po dvou měsících, a doručeno povinnému dne 22. 5. 2009, tedy poté, kdy již bylo rozhodnuto odvolacím soudem dne 16. 4. 2009 o změně termínů splatnosti pro nedoplatky na výživném. Tedy v době, kdy rozhodl odvolací soud, jehož rozhodnutí vyslechl povinný, jemu doručeno usnesení okresního soudu, kterým je mu vytýkáno, že nezaplatil ve lhůtě, která ji byla změněna . Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Oprávněné v písemném vyjádření k dovolání uvedly, že rozhodnutí soudů obou stupňů považují za věcně správná a dovolací námitky povinného za bezpředmětné, neboť směřují pouze k nařízení výkonu rozhodnutí a k nalézacímu řízení. S odkazem na § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. mají za to, že všechny v úvahu přicházející právní otázky byly již dovolacím soudem řešeny, a proto není důvod je posuzovat jinak. Navrhly, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241 o. s. ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o. s. ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu).

V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z § 241b odst. 3 o. s. ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. § 241 o. s. ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu § 104 odst. 2 o. s. ř. soudem řádně vyzván (srov. § 241b odst. 2 o. s. ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto.

Marným uplynutím lhůty podle § 241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle § 241b odst. 1, § 209 a § 43 o. s. ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v 241b odst. 3 o. s. ř. doplněno, podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že usnesení odvolacího soudu bylo zástupci povinného doručeno dne 18. 8. 2011, že jeho dovolání bylo podáno osobně na podatelně Okresního soudu v Teplicích dne 14. 10. 2011, že již při podání dovolání byla splněna podmínka dovolacího řízení uvedená v § 241 o. s. ř. (povinný byl při podání dovolání zastoupen advokátem JUDr. Jaroslavem Savko) a že povinný v dovolání označil věc a rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje.

Dovolání povinného však neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu a z jakých důvodů usnesení odvolacího soudu napadá (v tomto ohledu v něm neuvádí nic), pouze cituje obsah svých předchozích podání. Protože povinný v dovolání nevylíčil okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného usnesení odvolacího soudu a které by mohly naplnit alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., protože lhůta uvedená v § 241b odst. 3 o. s. ř., během níž bylo možné dovolání o uvedení jeho rozsahu a dovolacích důvodů (včetně jejich skutkového popisu) doplnit, již marně uplynula (v projednávané věci uplynutím dovolací lhůty dne 18. 10. 2011, není již možné uvedené nedostatky dovolání odstranit. Dovolacímu soudu, který je - jak již výše uvedeno - vázán uplatněnými dovolacími důvody, tím povinný zabránil, aby mohl napadené usnesení odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat, na čemž nic nemění jím formulovaná právní otázka .

Protože v dovolacím řízení nelze pro tyto obsahové nedostatky dovolání pokračovat. dovolací soud dovolání povinného (aniž se mohl zabývat dalšími okolnostmi) podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 první věty o. s. ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly oprávněným náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. 2. 2013) ve výši 2.260,- Kč [srov. § 11 odst. 1 písm. k) in fine vyhlášky č. 177/1996 Sb., § 8 odst. 4 citované vyhlášky ve znění účinném od 1. 9. 2006, § 7 bod 5. citované vyhlášky ve znění účinném od 1. 9. 2006, a § 1 odst. 2 citované vyhlášky ve znění účinném od 7. 5. 2013, přičemž tarifní hodnota je vypočtena součtem dlužného výživného (10.200,- Kč) a výživného splatného od 1. 12. 2008 do vydání rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí, tj. do 23. 3. 2009 (18.800,- Kč)] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006), celkem ve výši 2.560,- Kč. Protože dovolání povinného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby oprávněným náklady v celkové výši 2.560,- Kč nahradil. Povinný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který oprávněné v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu