20 Cdo 68/2010
Datum rozhodnutí: 17.02.2010
Dotčené předpisy: § 37 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb., § 40 odst. 1 písm. a) předpisu č. 120/2001Sb.




20 Cdo 68/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného STARGATE spol. s r.o. , se sídlem v Liberci 7, Jeronýmova 24/62, IČ 634 71 183, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti povinnému R. K ., zastoupenému JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 33/240, pro 41.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 9840/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2009, č. j. 68 Co 554/2008 - 41, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009, č. j. 68 Co 554/2008 - 41, jímž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 5. 2008, č. j. 14 Nc 9840/2008 - 5, tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, se zamítá .

II. Dovolání proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009, č. j. 68 Co 554/2008 - 41, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů, se odmítá .

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 26. 5. 2008, č. j. 14 Nc 9840/2008 - 5, nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 4 C 40/2004, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 41.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně ode dne 20. 11. 2001 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 12.365,- Kč, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec.

K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2009, č. j. 68 Co 554/2008 - 41, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a oprávněnému uložil povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 10.817,10 Kč a soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.735,- Kč. Odvolací soud k námitce povinného zpochybňující vykonatelnost exekučního titulu po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení exekuce nebyly splněny. Povinný totiž prokázal, že v době, kdy mu byl podkladový rozsudek doručován na adresu P., a posléze byl z důvodu jeho nezastižení uložen na poště (§ 46 odst. 1 a 4 o. s. ř., ve znění účinném k datu 7. 7. 2004), se na této adrese nezdržoval, neboť družstevní práva k bytu převedl na jinou osobu, byt jí předal a bydlel spolu se svojí manželkou v bytě na adrese P. Za takového stavu nelze dovodit, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 6. 2004, č. j. 4 C 40/2004 - 13, byl povinnému řádně doručen a že tak po marném uplynutí lhůty k podání odvolání nabyl právní moci a vykonatelnosti.

Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pro nařízení exekuce nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady. Namítá, že jednal na základě zásady presumpce správnosti aktů státních orgánů a že neměl důvod pochybovat o správnosti doložky právní moci a vykonatelnosti, vyznačené soudem na podkladovém rozhodnutí, které předložil spolu s návrhem na nařízení exekuce. Tím, že soud tuto doložku vyznačil zřejmě chybně, zasáhl tak do ústavně zaručeného práva poskytnutí soudní ochrany práv , garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod; v této souvislosti oprávněný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04. Za dané situace se dovolatel domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení povinnému, není v souladu s dobrými mravy a zásadou spravedlivého procesu. Naopak má za to, že jednal-li v souladu se zásadou presumpce správnosti aktů státních orgánů , bylo namístě aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., neboť jsou nepochybně dány důvody hodné zvláštního zřetele , jelikož je zcela v rozporu s dobrými mravy, aby oprávněný byl sankcionován k úhradě nákladů řízení v důsledku pochybení státního orgánu (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. 10 Cmo 260/1997 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04). Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem, a že proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání proti výroku o věci samé není důvodné a jinak není přípustné.

Namítá-li dovolatel, že jednal na základě zásady presumpce správnosti aktů státních orgánů a že neměl důvod pochybovat o správnosti doložky právní moci a vykonatelnosti, vyznačené soudem na podkladovém rozhodnutí, které předložil spolu s návrhem na nařízení exekuce , je třeba uvést, že Nejvyšší soud již opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůraznil, že okolnosti významné pro závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné (případně nikoliv), zjišťuje soud i v případě, že je opatřeno tzv. doložkou vykonatelnosti, resp. je-li vykonatelnost rozhodnutí potvrzena přímo na návrhu na nařízení exekuce (§ 38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., § 261 odst. 2, 3 o. s. ř.), jestliže její správnost je účastníkem zpochybněna. Vyvstanou-li pochybnosti o tom, zda se exekuční titul stal vykonatelným, zejména zda byl řádně doručen povinnému, je soud oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod poř. č. 25).

Jestliže tedy bylo v řízení zjištěno, že se povinný v době, kdy mu byl podkladový rozsudek doručován na adresu P., a posléze byl z důvodu jeho nezastižení uložen na poště (§ 46 odst. 1 a 4 o. s. ř., ve znění účinném k datu 7. 7. 2004), na této adrese nezdržoval, je správný závěr odvolacího soudu, že exekuční titul není pravomocný a vykonatelný, neboť povinnému nebyl řádně doručen, a že tak nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro nařízení exekuce podle § 37 odst. 2 a § 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Protože usnesení odvolacího soudu je v měnícím výroku o věci samé správné a protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání oprávněného v tomto rozsahu podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů, není přípustné.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť případům v něm vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; jím však rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).

Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů, podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněný na jejich náhradu s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo a povinnému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. února 2010

JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu