20 Cdo 670/2006
Datum rozhodnutí: 23.01.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 670/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. N., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. H., zastoupenému advokátem, pro 3.080.000,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 26/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2005, č.j. 13 Co 328/2004-56, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2005, č.j. 13 Co 328/2004-76, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Usnesením ze dne 23. 7. 2004, č.j. 26 E 26/2002-31, Městský soud v Brně zastavil (na návrh povinného, A. L. a S. W.) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), výkon rozhodnutí. Po jeho nařízení zřízením soudcovského zástavního práva k označeným nemovitostem usnesením ze dne 19. 2. 2003, č.j. 26 E 26/2002-17 (na podkladě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 43 C 143/2000, k vydobytí pohledávky 3.080.000,- Kč s 26 % úroky z prodlení od 1. 3. 1998 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení ve výši 52.100,- Kč) vyšlo najevo, že A. H., kterou oprávněný v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí uvedl jako druhou povinnou a vůči níž byl rovněž výkon nařízen, 25. 8. 2001, tj. před zahájením řízení o výkon rozhodnutí, zemřela. Vzhledem k tomu, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v době jeho zahájení odstranit nelze (§ 19, § 103, § 104 odst. 1, § 254 odst. 1 o.s.ř.), je výkon rozhodnutí nepřípustný.


Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 7. 2005, č.j. 13 Co 328/2004-56, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2005, č.j. 13 Co 328/2004-76, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a to ve vztahu k zemřelé A. H. zcela a ve vztahu k povinnému ohledně ideálního podílu ve výši dvou šestin nemovitostí; jinak je změnil tak, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k ideálnímu podílu ve výši čtyř šestin nemovitostí proti povinnému zamítl. Měnící výrok svého rozhodnutí zdůvodnil tím, že v řízení, v němž byl vydán podkladový rozsudek, měli povinný a A. H. postavení solidárních dlužníků, tj. ve smyslu § 91 odst. 1 o.s.ř. samostatných společníků. Protože vykonávaný rozsudek byl povinnému doručen náhradním způsobem - uložením, jehož účinky nastaly 12. 11. 2001 (jak vyplývá z nalézacího spisu), nabyl ve vztahu k němu 28. 11. 2001 právní moci; okolnost, že rozsudek nemohl být doručen A. H. (zemřela před jeho vydáním), na tom nic nemění. V době podání návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (po právní moci usnesení ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 60 D 1256/2001, jímž Městský soud v Brně rozhodl o nabytí dědictví po A. H.) byl povinný vlastníkem nemovitostí v rozsahu ideálních čtyř šestin z celku; skutečnosti, které by odůvodňovaly zastavení výkonu rozhodnutí i v tomto rozsahu, odvolací soud neshledal.


Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, které podle obsahu směřuje jen proti té části, jíž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno. Za nesprávné ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. považuje posouzení podkladového rozsudku za (formálně) vykonatelný titul. K peněžnímu plnění jím byli zavázáni povinný a A. H. společně a nerozdílně, avšak A. H. před vydáním titulu zemřela; za této situace nemohl nabýt právní moci doručením jednomu z žalovaných, neboť u nedílného plnění nenabývá rozsudek soudu I. st. právní moci samostatně, ale je nutno rozsudek doručit oběma žalovaným. Z toho dovolatel uzavírá, že výkon rozhodnutí měl být vůči němu zastaven podle § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. V doplnění dovolání tvrdil, že proti podkladovému rozsudku podal odvolání a na výzvu nalézacího soudu zaplatil poplatek z odvolání ve výši 123.200,- Kč. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).


Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. a/, § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.); důvodné však není.


Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem v daném případě důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu závěr, podle něhož rozsudek ukládající povinnost ke společnému a nerozdílnému plnění peněžitého dluhu, doručený jen jednomu z žalovaných, nabývá vůči tomuto účastníku právní moci a vykonatelnosti samostatně, a je tak ve vztahu k němu způsobilým exekučním titulem.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 43 C 143/2000; povinnému a A. H. jím bylo uloženo zaplatit oprávněnému společně a nerozdílně dluh z neuhrazené půjčky 3.080.000,- Kč s 26 % úroky z prodlení od 1. 3. 1998 do zaplacení a na nákladech řízení 52.100,- Kč.


Procesní společenství účastníků je upraveno v ustanovení § 91 o.s.ř. Je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe (§ 91 odst. 1 o.s.ř.), jde o tzv. samostatné společenství. Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst. 2, věta první, o.s.ř.); takové společenství je nerozlučné. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva. O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi. Soudní praxe i právní teorie vychází z toho, že osoby zavázané k solidárnímu plnění jsou společníky samostatnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, roč. 2000 pod č. 90, Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář I. díl, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str. 398). V samostatném společenství jedná každý účastník sám za sebe, vůči každému z nich může být samostatně (i odlišně) rozhodnuto, lhůta k podání odvolání běží doručením rozsudku každému z účastníků zvlášť (nerozlučný společník oproti tomu může podat odvolání včas, učiní-li tak v době, kdy alespoň jednomu z nich odvolací lhůta běžela), jejím marným uplynutím nabývá ve vztahu k tomuto účastníku rozsudek právní moci a jakmile uplyne lhůta k plnění, stává se i vykonatelným. Obdobně platí, že vztahuje-li se důvod zastavení výkonu rozhodnutí na jednoho ze samostatných společníků, nemá to vliv na výkon rozhodnutí vedený proti ostatním. Pro úplnost se dodává, že v případě peněžitého plnění se nejedná o plnění nedílné.


Jelikož odvolací soud věc posoudil ve shodě s tím, co je uvedeno výše, je jeho rozhodnutí správné; Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).


Správnost, příp. úplnost skutkových zjištění nelze poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutečnostech (okolnostech), jež byly uplatněny teprve v dovolacím řízení, aniž byly k dispozici již odvolacímu soudu; na takových skutkových novotách nemůže být založen dovolací důvod podle § 241a odst. 3, ani podle § 241a odst 2 písm. a/ o.s.ř. (srov. § 241a odst. 4 o.s.ř.). Proto dovolací soud nepřihlédl k výtce, že proti podkladovému rozhodnutí podal povinný odvolání.


Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Povinný (dovolatel), jehož dovolání bylo zamítnuto, je povinen zaplatit náklady, které oprávněný vynaložil v dovolacím řízení; náklady představují odměnu za zastupování advokátem 1.250,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. b/, § 18 odst. 1, věta první, vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2006) a paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2006).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 23. ledna 2007


JUDr. Pavel Krbek, v. r.


předseda senátu