20 Cdo 647/99
Datum rozhodnutí: 31.10.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 647/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyň A) J. L., B) V. H., C) Z. B., zastoupených advokátem, proti žalované E., s.r.o., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 167/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. července 1998, č.j. 21 Co 32/98-36, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. září 1997, č.j. 11 C 167/96-24, zamítl žalobu na vyklizení ve výroku určené bytové jednotky". K odvolání žalobkyň krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalovanou k vyklizení předmětných prostor a k jejich předání žalobkyním do 3 dnů od právní moci rozsudku (jakož i k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů) zavázal; své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že smlouva ze dne 15. prosince 1992 (ve znění dodatků z téhož dne a z 30. prosince stejného roku), účastníky označená jako smlouva o nájmu nebytových prostor, je jako odporující ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy účinném znění (dále jen zákon č. 116/1990 Sb."), podle § 39 občanského zákoníku neplatná, jelikož soubor pronajatých místností - přestože byly od roku 1972 užívány jako kanceláře - není, jak dovodil soud prvního stupně, nebytovým prostorem, nýbrž (vzhledem ke kolaudačnímu rozhodnutí z roku 1934) bytem.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jímž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem soudu, že smlouva je pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná, a namítá, že od roku 1972 jsou předmětné místnosti užívány jako kanceláře, tedy jako prostory nebytové, že uzavření smlouvy se dožadovaly samotné žalobkyně, jež také místnosti žalované prezentovaly" jako prostory nebytové, že se zavázaly v případě potřeby opatřit souhlas městského úřadu, jakož i provést změnu bytových prostor na nebytové, aby tak mohly být užívány k účelům sjednaným ve smlouvě ... pokud by byla pochybnost o jejich určení", a že také dne 28. 11. 1992 žalované udělily písemný souhlas se zahájením potřebných stavebních úprav; jako nebytové byly předmětné místnosti uvedeny také v zápisu o předání předmětného domu restituentům, sepsaném dne 19. června 1991. Odvolací soud podle názoru žalované pochybil také tím, že ...se hlouběji nezaobíral § 104 odst. 1 zákona č. 50/1975 Sb. ...".

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř."), není však důvodné.

Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) včetně jeho obsahového vymezení; z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. (vadám, jež řízení činí zmatečným), a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Protože žádná z těchto vad v dovolání namítána není a nevyplývá ani z obsahu spisu, byl úkolem dovolacího soudu přezkum posouzení platnosti nájemní smlouvy.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 85 odst. 1 věty první zákona č. 50/1996 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy (dále jen stavební zákon"), lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření výroby jsou přípustné jen po předchozím ohlášení stavebnímu úřadu, který o nich rozhodne nebo nařídí nové kolaudační řízení.

Podle ustanovení § 85 odst. 2 téhož zákona změnu v užívání stavby, která je spojena se změnou stavby, projedná stavební úřad ve stavebním řízení a po jejím dokončení provede kolaudaci změny stavby.

Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny.

Podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první stavebního zákona nejsou-li zachovány doklady (především ověřená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena.

Dovoláním, jímž byl uplatněn výlučně dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm d) o.s.ř., vytýkající nesprávné právní posouzení věci, především zůstalo nenapadeno skutkové zjištění obou stupňů, že předmětný soubor místností byl v roce 1934 zkolaudován jako byt, a že - byť byl od let 1972 až 1973 užíván jako kanceláře - nebylo o takové změně užívání stavby vydáno rozhodnutí vyžadované ustanovením § 85 odst. 1 stavebního zákona. Naopak sama žalovaná před soudy obou stupňů i v dovolání tvrdí a prokazuje to druhým dodatkem smlouvy ze dne 30. prosince 1992, že se žalobkyně zavázaly ...provést změny bytových prostor na nebytové ...", a vyjadřuje názor, že požádat o překolaudaci" bytových prostor mohly - jako vlastnice nemovitosti - pouze ony.

Za tohoto stavu se ovšem uplatní právní závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97, uveřejněném v příloze č. I časopisu Soudní judikatura, ročník 2000 pod poř. č. 15, podle něhož pro posouzení, zda určitý soubor místností je bytem či nebytovými prostorami, není rozhodující faktický způsob užívání, nýbrž právní stav založený (zpravidla) pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu, tedy zejména kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením. Právní posouzení odvolacího soudu, jenž smlouvu o nájmu předmětných prostor pro její rozpor s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. kvalifikoval jako neplatnou, je proto správné.

Nedůvodná je také dovolatelčina výtka odvolacímu soudu, že se věcí nezabýval z pohledu § 104 odst. 1 stavebního zákona, jelikož toto ustanovení dopadá pouze na případy, kdy doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, byly ztraceny, zničeny nebo poškozeny tak, že se staly nečitelnými, tedy na případy, o něž v dané věci nejde (když žalovaná, a to i v samotném dovolání - viz. jeho třetí strana na č.l. 43, odst. 4 - existenci kolaudačního rozhodnutí určujícího předmětný soubor místností k bydlení považuje za nepochybnou").

Protože se žalované prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení § 243b odst. 1 věty před středníkem, odst. 5 o.s.ř. rozsudkem zamítl.

Žalovaná s dovoláním procesně úspěšná nebyla, u žalobkyň, jež by měly právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, však prokazatelné náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2000

JUDr. Vladimír M i k u š e k

předseda senátu