20 Cdo 647/2005
Datum rozhodnutí: 21.06.2007
Dotčené předpisy:




20 Cdo 647/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného JUDr. J. P., advokáta jako správce konkursní podstaty úpadkyně S., spol. s r.o., proti povinné J. M., zastoupené advokátem, pro 16.987,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 3578/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 8. 2004, č.j. 16 Co 226/2004-48, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze z 30. 8. 2004, č.j. 16 Co 226/2004-48, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 16. 2. 2002, č.j. 19 Nc 3578/2002-13 se zrušují a věc se obvodnímu soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 16. 2. 2002, č.j. 19 Nc 3578/2002-13, kterým obvodní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého exekutora. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuci lze nařídit přesto, že podkladové rozhodnutí (resp. rozhodnutí, jímž odvolací soud v nalézacím řízení vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil) bylo vydáno 23. 5. 2001, tedy teprve po prohlášení konkursu (13. 3. 2001) na majetek žalobkyně (jehož se týká i vymáhaná pohledávka), jelikož postup nalézacího soudu, jenž v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále též jen konkursního zákona ), vydal rozhodnutí v době, kdy bylo řízení přerušeno, je sice vadou řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nikoli však skutečností ve smyslu § 44 odst. 10 exekučního řádu rozhodnou pro nařízení exekuce.

V dovolání (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje otázce, zda lze nařídit exekuci na základě rozhodnutí vydaného v době, kdy nalézací řízení bylo ze zákona v důsledku prohlášení konkursu na majetek žalobkyně /úpadkyně/ přerušeno, a nebyly tak splněny předpoklady pro nařízení exekuce /vykonatelný titul/ ), dovolatelka namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v posouzení podkladového rozsudku jako vykonatelného, ač ten podle jejího názoru vykonatelný není, jelikož nalézací řízení, přerušené ze zákona (podle § 14 odst. 1 písm. c/ konkursního zákona), nemohlo být (a to ani v případě, že nalézací odvolací soud v rozporu s tímto ustanovením rozsudek vydal) pravomocně a vykonatelně skončeno.

Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.

Dovolání (přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.) je důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu (zaujatý ovšem při respektu k ustanovení § 243d odst. 1 o.s.ř. ), že k exekuci navržený rozsudek (Obvodního soudu pro Prahu 10 z 25. 5. 2000, č.j. 28 C 391/98-29, ve znění opravného usnesení z 23. 1. 2001, č.j. 28 C 391/98-41) je vykonatelný, ačkoli rozsudek (Městského soudu v Praze č.j. 53 Co 204/2001-47) jej potvrzující byl dne 23. 5. 2001 v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání vydán přesto, že dne 13. 3. 2001 byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurs.

Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení ze 14. 4. 2004, č.j. 20 Cdo 568/2003-43, sice vycházel ze stávající soudní praxe (viz odkaz na usnesení Nejvyššího soudu z 11. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 434/96, učiněný ve třetím odstavci třetí strany usnesení /č.l. 44/), nepřihlédl však již k dalším judikatorním závěrům, vedeným zásadou, že k přerušení řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být z tohoto majetku uspokojeny, dochází prohlášením konkursu na majetek dlužníka ze zákona (a tedy nezávisle na tom, zda je soudu rozhodujícímu o takových nárocích prohlášení konkursu známo).

V rozsudku z 19. 4. 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2001 pod poř. č. 74, Nejvyšší soud zopakoval závěr (přijatý rozhodnutím sp. zn. 2 Cdon 434/96, na něž se ve zrušovacím usnesení odkazuje), že pokračoval-li soud v řízení a vydal-li rozhodnutí v době, v níž bylo řízení prohlášením konkursu přerušeno, je řízení předcházející vydání rozhodnutí postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále však zdůraznil, že trvají-li účinky přerušení, tedy nevznesla-li k tomu oprávněná osoba návrh na pokračování v řízení tam, kde zákon dovoluje v řízení pokračovat (o kterýžto případ jde v souzené věci), nemůže po dobu trvání konkursu v řízení pokračovat ani soud vyššího stupně. V odůvodnění tohoto rozsudku (str. 360/636 sešitu č. 10/2001 uvedené sbírky) pak Nejvyšší soud formuloval výslovný závěr, že po dobu přerušení řízení, tj. ode dne, kdy nastaly účinky prohlášení konkursu, do dne, kdy byl oprávněným subjektem podán návrh na pokračování v řízení tam, kde to zákon umožňuje, soud v řízení nesmí vydat žádné rozhodnutí ani učinit jiný úkon.

Z uvedeného plyne, že pokračoval-li odvolací soud v (nalézacím) řízení a vydal-li dne 23. 5. 2001 a doručil žalobkyni potvrzující rozsudek, ač byl na její majetek dne 13. 3. 2001 prohlášen konkurs, v důsledku čehož bylo řízení ze zákona (podle § 14 odst. 1 písm. c/ konkursního zákona) přerušeno, nemohlo mít a nemělo takové rozhodnutí právní účinky a není zde tudíž vykonatelný exekuční titul.

K takovému závěru však odvolací soud (vázán ovšem ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 věty druhé o.s.ř.) nedospěl.

Jak vyplývá plyne z výše uvedeného, je právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).

O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. června 2007

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu