20 Cdo 630/2017
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 46 odst. 7 předpisu č. 120/2001Sb.



20 Cdo 630/2017 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph. D.,v exekuční věci oprávněné ČEZ Prodej, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Duhová č. 425/1, identifikační číslo osoby 27232433 , zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 74/2, proti povinné J. P. , R., pro 17 712,- Kč s příslušenstvím, o vydání vymoženého plnění, vedené u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10, pod sp. zn. 167 EX 25058/12, o dovolání soudního exekutora proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. února 2016, sp. zn. 20 Co 77/2016, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 20 Co 77/2016, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í : Soudní exekutor usnesením ze dne 22. 1. 2016, č. j. 167 EX 25058/12-258, rozhodl, že z dosud nerozděleného exekučního výtěžku ve výši 630 000 Kč se vydává insolvenčnímu správci povinné Mgr. Bc. Davidu Vandrovcovi částka 508 714,98 Kč, a to ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení sp. zn. KSPH 72 INS 28540/2015 vedeného u Krajského soudu v Praze a zahájeného vyhláškou téhož soudu ze dne 16. 11. 2015. V odůvodnění exekutor uvedl, že k vydání této částky dochází po odpočtu nákladů exekuce, ve výši úhrnem 121 285,02 Kč, která sestává z odměny soudního exekutora ve výši 76 157,- Kč, z hotových výdajů exekutora ve výši 24 078,55 Kč a z daně z přidané hodnoty z těchto položek ve výši 21 049,47 Kč, když tyto náklady exekuce již dříve byly stanoveny v příkazu k úhradě nákladů exekuce exekutora ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 167 EX 25058/12, který nabyl právní moci dne 8. 10. 2015.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora změnil tak, že insolvenčnímu správci se ve prospěch majetkové podstaty v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 28540/2015 vydává vymožené plnění v celkové výši 630 000,- Kč. Především uvedl, že po zahájení insolvenčního řízení je v exekučním řízení nutno aplikovat úpravu v insolvenčním zákoně (§ 5 odst. 1 písm. a/, § 109 odst. 1 písm. c/, § 206, § 408 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále též jen IZ )], na které lze založit správný postup soudního exekutora spočívající v tom, že v nařízené exekuci po zahájení insolvenčního řízení nemůže pokračovat úkony směřujícími k jejímu provedení a je povinen vydat insolvenčnímu správci do majetkové podstaty všechny věci, které dosud zajistil, a to bez odečtu nákladů exekutora. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněné pod číslem 32/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Soudní exekutor v dovolání především namítá, že situaci je třeba posoudit jiným způsobem, než jak byla podobná skutková situace již dříve vyřešena dovolacím soudem. Má za to, že Nejvyšší soud pomíjí, že z ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále též jen ex. ř. ), se výslovně podává, že exekutor má insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty vydat vymožené plnění, avšak po odpočtu nákladů exekuce. Toto ustanovení má přednost před aplikací ustanovení § 5, § 109 odst. 1 písm. c), § 165 odst. 1,3, § 168, § 169 a § 206 IZ. Soudní exekutor provádí (stejně jako insolvenční správce) svoji činnost z pověření soudu, aniž by měl jakékoliv záruky, že za vykonanou práci dostane zaplaceno. S ohledem na specifické (veřejnoprávní) postavení exekutora není na místě uzavřít, že provede-li exekutor před vydáním vymoženého plnění insolvenčnímu správci odpočet vlastních nákladů exekuce, je vůči ostatním věřitelům dlužníka-povinného nepřiměřeně zvýhodněn.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen o. s. ř. (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 29. 2. 2016, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení, soudním exekutorem v řízení o nárocích exekutora na náklady exekuce k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1179/2015). U dovolatele jakožto osoby s právnickým vzděláním se v souladu s ustanovením § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zvláštní zastoupení advokátem nevyžaduje.
Dovolání je tak podáním formálně bezvadným, a dle ustanovení § 237 o. s. ř. je i přípustným, žádá-li dovolatel, aby věc dříve dovolacím soudem vyřešená, byla v dané věci posouzena odlišně.
Vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), tj. k vadám tzv. zmatečnostním, jakož i k vadám řízení jiným, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodávají.
Z předloženého exekučního spisu a ze spisu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 28540/2015 se podává, že před právní mocí rozvrhového rozhodnutí byla dne 16. 11. 2015 v insolvenčním rejstříku zveřejněna vyhláška Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 72 INS 28540/2015-A-3, kterou bylo oznámeno insolvenční řízení. Dne 20. 11. 2015 byl usnesením Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 72 INS 28540/2015-A-9 shledán úpadek povinného a insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Bc. David Vandrovec. Dne 21. 7. 2015 soudní exekutor udělil příklep vydražiteli, který učiněné nejvyšší podání zaplatil řádně a včas. Soudní exekutor rozhodl usnesením ze dne 22. 1. 2016, č. j. 167 EX 25058/12-258, o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci po odpočtu nákladů exekuce, a Krajský soud v Praze je změnil napadeným rozhodnutím tak, že se insolvenčnímu správci povinného ve prospěch majetkové podstaty úpadce (povinného) vydává v exekuci vymožené plnění celé, nikoli až po odpočtu nákladů exekuce (viz shora).
V dané věci odvolací soud při rozhodování o odvolání insolvenčního správce proti usnesení soudního exekutora respektoval dříve přijatý právní názor Nejvyššího soudu, jenž vycházel z jeho ustálené rozhodovací praxe, započaté opakovaně zmíněným rozhodnutím R 32/2015, na nějž následně navázal celou řadou svých rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3759/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 20 Cdo 66/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1580/2016), dle kterého nebylo možno ustanovení § 46 odst. 7 ex. řádu aplikovat v jeho doslovném znění; právo soudního exekutora ponechat si z vymoženého plnění částku odpovídající jím vynaloženým exekučním nákladům bylo pochopeno jako příkře kolizní se zásadami insolvenčního zákona, vyjádřenými v jeho ustanoveních § 5 odst. 1 písm. a) a b). Soudní exekutor tudíž k rukám insolvenčního správce měl vydat v exekuci vymožené plnění celé.
V mezidobí však Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16 dospěl ve skutkově obdobné věci k závěru opačnému, a tento výklad následně přejal ve svém usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3541/2016, a ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4932/2016, i Nejvyšší soud; Ústavní soud dovodil, že ustanovení § 46 odst. 7 (dříve § 46 odst. 6) ex. ř. představuje zvláštní úpravu souběhu insolvenčního a exekučního řízení, z něhož vyplývá explicite právo exekutora odečíst z částky vymožené v rámci exekuce své náklady exekuce a do majetkové podstaty insolvenčnímu správci tak vydat toliko čistý výtěžek exekuce.
Nález Ústavního soudu má ve vztahu k rozhodování soudů obecných podle čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, precedenční závaznost, tj. závaznost ve všech obdobných věcech, nikoli pouze v konkrétní věci cestou vázanosti kasační (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12).
Se zřetelem k tomu již z usnesení R 32/2015 nadále vycházet nelze.
Naopak obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. ř. tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se součástí majetkové podstavy v insolvenčním řízení nestávají.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak nyní v rozporu s nastolenou judikaturou Nejvyššího soudu, a proto za správné je považovat nelze.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu v řešení otázky práva soudního exekutora odečíst v případě zahájení insolvenčního řízení z exekučně vymoženého plnění své náklady exekuce dle ustanovení § 46 odst. 7 ex. ř. není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243e odst. 1 a § 243g odst. 1 o. s. ř., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Bylo již výše řečeno, že je tak zakotvena jejich tzv. závaznost precedenční, nikoli jen pro danou konkrétní věc, v níž Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil, což platí samozřejmě i pro Nejvyšší soud při rozhodování v obdobných věcech, jako tomu bylo v dané věci. Tato zavázanost logicky dopadá na všechna rozhodovací tělesa, jimiž Nejvyšší soud jedná, a postihuje jak základní senát tříčlenný, tak tzv. velký senát, v důsledku čehož není významné, zda právní názor, vyslovený v nálezu Ústavního soudu, aplikuje v konkrétní věci senát ten či onen, neboť oba jsou jím rovnocenně vázány.
V nynější věci rozhodující senát proto nevnímá potřebu aktivovat rozhodovací procesy velkého senátu, i kdyby podmínky odpovídajícího postupu (§ 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) byly jinak splněny; podstatné zde ostatně je, že shodný názor (a procesní postup) byl již dříve zvolen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016), pročež v dané věci již potřebná odlišnost dána není.
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (ustanovení § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto v režimu zvláštním (§ 87 ex. ř.).
Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. 3. 2017

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu