20 Cdo 620/2006
Datum rozhodnutí: 21.12.2006
Dotčené předpisy:





20 Cdo 620/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného D. T. AG, zastoupeného advokátem, proti povinné W., s. r. o., zastoupené advokátem, provedením prací a výkonů, ukládáním pokut, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 E 392/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, č.j. 19 Co 233/2005-74, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 10. 5. 2004, č.j. 35 E 392/2004-6, ve výroku pod bodem I., jímž Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2002, č.j. 15 Cm 85/2003-45, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, č.j. 3 Cmo 291/2003-74, výkon rozhodnutí uložením pokuty 50.000,- Kč. Usnesení soudu prvního stupně odvolací soud změnil jen ve výroku pod bodem II. tak, že výši nákladů, které je povinna zaplatit povinná oprávněnému, určil částkou 2.650,- Kč. Dále rozhodl, že je povinná povinna zaplatit oprávněnému náklady odvolacího řízení 825,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že splnění vymáhané povinnosti zdržet se užívání označení t , jak je uvedeno v přihlášce ochranné známky č. 176466 podané u Ú. p. v. dne 7. února 2002, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá a vychází v tomto směru z tvrzení oprávněného. Výši pokuty shledal s ohledem na povahu vymáhané povinnosti přiměřenou.


V dovolání jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) namítá povinná, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.). Vady řízení spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl dokazování, zda-li povinná povinnost uloženou jí exekučním titulem splnila a že se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval ani opodstatněností jejího tvrzení, že vymáhanou povinnost splnila s poukazem, že jde o irelevantní námitku. Nesprávné právní posouzení shledává v tom, že nesplnění vymáhané povinnosti nebylo posuzováno jako jeden z předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí, zejména když z ustanovení § 351 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud pokutu povinnému subjektu uloží za porušení příslušné povinnosti. Navrhla, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu zřetelně nepřednesla, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.


Právní závěr odvolacího soudu, že předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí není zjištění, že povinná nesplnila povinnost uloženou jí exekučním titulem, je v souladu s ustálenou soudní praxí. Ta je přitom dlouhodobě jednotná v tom, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezjišťuje, zda (v jakém rozsahu) povinná vymáhanou povinnost dobrovolně splnila, popřípadě zda ve smyslu § 351 odst. 1 o.s.ř. jinou povinnost porušila (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí , Cpj 159/79, ze dne 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sešit 9-10, ročník 1981 pod č. 21, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný pod č. 69, ročník 1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Okolnost takové povahy může být hodnocena jen v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (§ 268 odst. 1 písm. g/, § 269 odst. 1 o.s.ř.).


Námitkou, že soudy neprověřovaly, zda a v jakém rozsahu byla vymáhaná povinnost splněna, a že tuto skutečnost nehodnotil odvolací soud ani v odůvodnění svého rozhodnutí, uplatňuje dovolatelka dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který jak již bylo uvedeno přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) založit nemůže.


Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první o.s.ř, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněnému však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. prosince 2006


JUDr. Pavel K r b e k , v. r.


předseda senátu